Věčný svit neposkvrněné mysli - recenze

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

„Můžete si něko­ho vyma­zat z pamě­ti. Dostat ho z vaše­ho srd­ce už je ale o něčem jiném.“ To je jeden z podti­tu­lů fil­mu Věčný svit nepo­sk­vr­ně­né mys­li. Ještě přes­ně­ji ale doká­ží jeho hlav­ní motiv vystih­nout slo­va typic­ká pro ani­me sérii Serial Experiments Lain (kte­rá s Věčným svi­tem nemá vůbec nic spo­leč­né­ho): „Na co si nepa­ma­tu­je­te, to se nesta­lo. Paměť je jen záznam. Potřebujete ho pou­ze pozmě­nit.“Joel (Jim Carrey) je tichý, nesmě­lý muž. Vede, jak sám říká, neza­jí­ma­vý život. To se ale změ­ní, když potká excen­t­ric­kou a impul­ziv­ní Clementine (Kate Winslet). Jejich skvě­lý vztah se ale po čase změ­ní a po jed­né důraz­né roze­při se Clementine sebe­re, a od pří­te­le odchá­zí. Joel se dozví­dá, že si jeho býva­lá dív­ka necha­la odstra­nit všech­ny vzpo­mín­ky na něj a roz­hoř­čen se vydá­vá do ordi­na­ce dok­to­ra Mierzwiaka (Tom Wilkinson), aby zákrok pod­stou­pil také. Joela se tedy ujmou tech­ni­ci Stan (Mark Ruffalo) a Patrick (Elijah Wood) a za pomo­ci Mierzwiakovy sekre­tář­ky, Mary (Kirsten Dunst), se pouš­tí do pro­ce­su, na jehož kon­ci by Joel neměl mít o Clementine ani poně­tí.

Problém ale nasta­ne ve chví­li, kdy si Joel uvě­do­mí, že o vzpo­mín­ky na Clementine vlast­ně vůbec při­jít nechce. Ale pro­to­že zrov­na spí, a podiv­né zaří­ze­ní na hla­vě mu je sys­te­ma­tic­ky hle­dá a maže, nemů­že s tím zrov­na moc dělat. V tuto chví­li se roze­hrá­vá podiv­né dra­ma kam Clementine ukrýt, aby o ni na vždy nepři­šel. Nesmíme zapo­mí­nat, že to celé se ode­hrá­vá jen v Joelově hla­vě – v reál­ném svě­tě má už dív­ka nové­ho pří­te­le – Patricka.

Elijah Wood se zde oci­tá ve vel­mi okra­jo­vé roli drzé­ho chlap­ce, kte­rý k zís­ká­ní dív­ky pou­ží­vá Cyranovské, respek­ti­ve Kristianovské meto­dy. A zatím­co Jim Carrey coby Joel o Clementine při­chá­zí, Elijahův Patrick ji uhá­ní jeho slo­vy. Joel prchá v nepře­hled­né smě­si­ci vzpo­mí­nek, jejichž postup­né mize­ní při­po­mí­ná víc než co jiné­ho kulič­ky pamě­ti v pokra­čo­vá­ní Nekonečného pří­bě­hu.

Že něco tak podiv­né­ho napsal zrov­na Charlie Kaufman, to asi niko­ho nepře­kva­pí. Námět je roz­hod­ně zají­ma­vý a těž­ko říct, zda by z něj někdo doká­zal vymáčk­nout víc, než prá­vě Kaufman. Společně s reži­sé­rem Michelem Gondrym vytvo­ři­li ori­gi­nál­ní sní­mek, o kte­rém je divák nucen pře­mýš­let. Věčný svit nepo­sk­vr­ně­né mys­li se tvá­ří inte­lek­tu­ál­ně a kdekdo v něm nepo­chyb­ně nalez­ne kouz­lo. Pro jiné to ale může být jen spleť zábě­rů, v nichž se Joel a Clementine sna­ží utéct, občas pro­stří­da­ná vzta­hem někte­ré z jiných dvo­jic, kte­rým se pří­běh tak­též věnu­je. Jako pěst na oko půso­bí zby­teč­né scé­ny, jejichž jedi­ným důvo­dem je uká­zat, jaký je Jim Carrey skvě­lý komik – to samo­zřej­mě je, ale jeho hra­ní si na šes­ti­le­té děc­ko sem pros­tě nepat­ří.

Kaufman nazna­ču­je osu­do­vost – jako­by člo­věk, kte­rý si nechal vyma­zat vzpo­mín­ky na své­ho part­ne­ra, měl intu­i­tiv­ní potře­bu se k němu vra­cet. Anebo je to díky urput­né sna­ze ucho­vat si ale­spoň jedi­nou vzpo­mín­ku na vyma­zá­va­ný vztah? Protože se ve fil­mu může divák bez pro­blé­mu ztra­tit, dopo­ru­čo­val bych při pří­pad­ném sle­do­vá­ní sku­teč­ně dávat pozor, co se na plát­ně vlast­ně děje. Jen tak si potom uvě­do­mí­me, že to co vidí­me na začát­ku je vlast­ně milý a šťast­ný konec a před­cho­zí děj byla jenom retrospek­tiv­ní a snad zapo­me­nu­tá... vzpo­mín­ka.

Na divá­ka je při­chys­tá­no něko­lik vel­mi pře­kva­pi­vých odha­le­ní, to ano. Ale žád­ný pře­vrat­ný závěr se neko­ná, i když k němu celý děj smě­řu­je. Během fil­mu se tedy jen dozví­dá­me, že vyma­za­nou vzpo­mín­kou zmi­zí minu­lost a bez výči­tek může­me nava­zo­vat nové vzta­hy. Samozřejmě že i s oním vyma­za­ným člo­vě­kem – a nikdy si nemů­že­me být jis­ti, že jsme ho již dřív nezna­li. A pro­to­že nemu­sí nut­ně zůstat jen u jed­no­ho zákro­ku, nemů­že­me si být jis­ti vlast­ně vůbec ničím. I když je dok­tor Mierzwiak pře­svěd­čen o pří­no­su své čin­nos­ti, vidí­me že zahrá­vat si s pamě­tí není jen tak. Mimoto scé­nář uka­zu­je, jaký by v tom (cel­kem logic­ky) byl nako­nec bor­del.

Nechtěl jsem „Neposkvrněné mys­li věč­ný svit“ hod­no­tit moc klad­ně, ale v prů­bě­hu něko­li­ka dnů mi postup­ně dochá­ze­lo, že je oprav­du pro­myš­le­ný. Nakonec musím říct, že (a nejen díky Kirsten Dunst ská­ka­jí­cí po poste­li v kalhot­kách) je Věčný svit veli­ce „nice“ film. Jen by to chtě­lo vidět ho víc než jed­nou.

Na ten­to film může­te jít do kina s nej­vět­ším pano­ra­ma­tic­kým plát­nem v Praze