Vesničko má středisková: Nadčasová sonda do venkovského života

Letošní rok se nese ve zna­me­ní Zdeňka Svěráka, kte­rý v břez­nu osla­vil význam­né život­ní jubi­le­um - úcty­hod­né deva­de­sá­ti­ny, kte­ré jsem mimo jiné uctil výbě­rem dva­ce­ti jeho zásad­ních poči­nů. V květ­nu jsem pak při­po­mí­nal osca­ro­vé­ho Kolju, kte­rý do kin vstou­pil před tři­ce­ti lety. Ještě o deset let star­ší je sní­mek, kte­rý byl sice na „zla­té­ho sva­lov­ce“ jen nomi­no­ván, přes­to se však pro tuzem­ské divác­tvo stal nesmr­tel­nou kla­si­kou. Tehdy se Svěrák již potře­tí po budo­va­tel­ském dra­ma­tu Kdo hle­dá zla­té dno (1974) a pře­de­vším popu­lár­ní kome­dii Na samo­tě u lesa (1976) spo­jil s osca­ro­vým reži­sé­rem Jiřím Menzelem, při­čemž jejich tře­tí spo­leč­ný film Vesničko má stře­dis­ko­vá je dodnes vlaj­ko­vou lodí obdo­bí perestroj­ky v čes­kém fil­mu. Jak tato čer­s­tvě čty­ři­ce­ti­le­tá kla­si­ka nej­kla­si­ko­va­těj­ší vzni­ka­la, jak odliš­né mělo být obsa­ze­ní a jaká posel­ství se skrý­va­jí za okříd­le­ný­mi hláš­ka­mi, to si při­po­me­ne­me v násle­du­jí­cích odstav­cích, v nichž se pře­ne­se­me do stře­do­čes­ké obce Křečovice dru­hé polo­vi­ny osm­de­sá­tých let.

¨Ústřední dvo­ji­cí pří­bě­hu jsou pro­s­to­du­chý závoz­ník Otík Rákosník (János Bán) a jeho řidič Karel Pávek (Marián Labuda). Otík nechtě­ně způ­so­bu­je Pávkovi vše­li­ja­ké lapá­lie, on s ním však má sva­tou trpě­li­vost. Její pohár však pře­te­če ve chví­li, když Pávek Otíkovou vinou nabou­rá brá­nu vliv­né­mu praž­ské­mu cha­lu­pá­ři Robertu Rumlenovi (Ladislav Županič), z čehož má ve vsi z ostu­dy kabát. Rozhodne se pro­to, že už s Otíkem nechce dál jez­dit, pro­čež by Otík musel jít do slu­žeb prch­li­vé­ho a žár­li­vé­ho surov­ce Josefa Turka (Petr Čepek), z čehož má tato čis­tá duše hrů­zu. Předsedovi JZD Vojtěchu Kalinovi (Miloslav Štibich) však násled­ně při­jde dopis z praž­ské­ho pod­ni­ku Dřevoplech, ve kte­rém se píše, že by o Otíkovy služ­by měli zájem a že mu nabí­zí praž­ský byt na síd­liš­ti Lhotka. Jakkoliv si všich­ni oby­va­te­lé Křečovic uvě­do­mu­jí, že poslat Otíka do Prahy by byla kata­stro­fa, beze­lstný Otík tuto nabíd­ku při­jme, pro­to­že pro něj před­sta­vu­je men­ší zlo než jez­dit s Turkem. Později vyjde naje­vo, že v tom má prs­ty Rumlena, kte­rý Otíkovu cha­lu­pu doho­dil své­mu šéfo­vi, ředi­te­li Dřevoplechu (Josef Somr). V této chví­li osu­do­vě selže Kalina, kte­rý Otíka obě­tu­je své­mu sobec­ké­mu zájmu, kdy potře­bu­je dostat své­ho syna Honzu (Rudolf Hrušínský nejml.) na námoř­ní ško­lu, pro­čež je pro něj spo­lu­prá­ce s ředi­te­lem Dřevoplechu výhod­ná. Musí pro­to zasáh­nout Pávek, kte­rý doká­že potla­čit osob­ní ješit­nost a Otíka jede zachrá­nit pří­mo do Prahy.

Manželé Josef a Jana Turkovi jsou důka­zem fak­tu, že domá­cí nási­lí je nad­ča­so­vý pro­blém.

Nejvýraznější ved­lej­ší lin­ku má výše zmí­ně­ný Turek a jeho žena Jana (Libuše Šafránková), kte­rá jej pod­vá­dí se zoo­tech­ni­kem Václavem Kašparem (Jan Hartl), při­čemž se taj­ně schá­ze­jí v Otíkově cha­lu­pě, když Kašpar kupu­je Otíkovi líst­ky do bio­gra­fu. Toho si však všim­ne sou­sed­ka Ludmila Hrabětová (Milada Ježková), kte­rá je Otíkovou opa­t­ro­va­tel­kou a kte­rá tak ten­to mile­nec­ký pár pode­zří­vá z úmys­lu dostat Otíka do Prahy. K vyvr­cho­le­ní troj­ú­hel­ní­ku mezi Turkovými a Kašparem dojde na taneč­ní zába­vě, kdy Turek jejich poměr odha­lí, nej­pr­ve zmlá­tí Kašpara a násled­ně i svou man­žel­ku. V této linii jsou tak akcen­to­vá­na hned dvě závaž­ná a nad­ča­so­vá téma­ta, jaký­mi jsou man­žel­ská nevě­ra a domá­cí nási­lí.

Další ved­lej­ší lin­ka se týká Pávkova syna Jardy (Stanislav Aubrecht), kte­rý je pla­to­nic­ky zami­lo­ván do mla­dé uči­tel­ky Věry Kousalové (Magdalena Šebestová), pro­čež Pávka i jeho ženu Růženu (Milena Dvorská) zastu­pu­je na tříd­ních schůz­kách své nejmlad­ší sest­ry (jejíž jmé­no ani před­sta­vi­tel­ka nejsou zná­mé, Pávkovu pro­střed­ní dce­ru Majku pak ztvár­ni­la Klára Pollertová, dnes Trojanová). Konec Jardovým nadě­jím při­ne­se nový při­stě­ho­va­lec do vsi, aka­de­mic­ký malíř Evžen Ryba, kte­ré­ho si zahrál sám Svěrák a v jehož náru­čí mla­dá uči­tel­ka skon­čí, pro­čež se nešťast­ně zami­lo­va­ný mla­dík poku­sí o sebe­vraž­du.

Z ostat­ních postav musí­me na prv­ním mís­tě zmí­nit pře­de­vším dok­to­ra Skružného, kte­rý se řadí k vůbec nej­zná­měj­ším rolím Rudolfa Hrušínského (dal­ších 29 zásad­ních rolí toho­to herec­ké­ho veli­ká­na si při­po­meň­te zde). Tento moud­rý ven­kov­ský lékař půso­bí pro oby­va­te­le Křečovic jako vrba, kte­ré mohou svě­řit všech­na svá trá­pe­ní. Jeho „guil­ty ple­a­su­res“ jsou však krá­sy čes­ké kra­ji­ny a ver­še z Máchova Máje, při jejichž reci­to­vá­ní se kochá i za volan­tem, což má za násle­dek čas­té havá­rie. Skružný je nejen nej­vět­ším hláš­ka­řem fil­mu, ale v jeho posta­vě se doko­na­le snou­bí svě­rá­kov­ská a men­ze­lov­ská poe­ti­ka, jejímž zákla­dem je pohlí­že­ní na chy­by a sla­bos­ti ostat­ních s obrov­skou dáv­kou empa­tie a poro­zu­mě­ní.

Přestože je dok­tor Skružný až tře­tí nej­vět­ší posta­va fil­mu, pat­ří ten­to ven­kov­ský mudrc k vůbec nej­zná­měj­ším rolím herec­ké­ho veli­ká­na Rudolfa Hrušínského.

Za zmín­ku dále sto­jí rost­li­nář Jaromír Kunc (Oldřich Vlach), kte­rý niko­ho nepo­slou­chá, aby nestr­kal vypá­le­né sir­ky do kra­bič­ky, což se mu málem ošk­li­vě vymstí. Epizodními figur­ka­mi jsou druž­stev­ní­ci Drápalík (Rudolf Hrušínský ml.), kte­rý má oce­lo­vé tělo, jež nezni­čí ani kom­bajn, ško­do­li­bý šprý­mař Duda (Petr Brukner) a Turkův závoz­ník Šesták (Milan Šteindler), kte­rý však neřek­ne ani slo­vo. Sympatické cameo si střih­nul slo­ven­ský komik Julius Satinský coby pilot práš­ko­va­cí­ho leta­dla Štefan. Další rázo­vi­tou figur­kou je hos­tin­ský Bedřich Rambousek (Jiří Lír), hypo­chon­dr, kte­rý si dopře­du objed­nal hrob­ku. Nabízí se i para­le­la s výše zmí­ně­ným Koljou, jeli­kož hrob­ník (Eugen Jegorov) se zde rov­něž jme­nu­je Brož.

Vesnička vznik­la za vel­mi zvlášt­ních okol­nos­tí a u její­ho zro­du stál de fac­to omyl, kdy Svěrák dostal nedo­pat­ře­ním dva­krát zapla­ce­no za výše zmí­ně­nou kome­dii Na samo­tě u lesa. Sekretářka z téhož stu­dia jej tedy požá­da­la, aby napsal ješ­tě dvě strán­ky stro­jo­pi­su, aby se dalo před­stí­rat, že exis­tu­je ješ­tě jiný námět a nebyl malér z dupli­cit­ní­ho pro­pla­ce­ní téhož scé­ná­ře. První nástřel pří­bě­hu však niko­ho nenadchl, až tepr­ve se zapo­je­ním Menzela dostal film jas­něj­ší kon­tu­ry. Hlavní posta­va Otíka vznik­la vel­mi nená­pad­ně, když si Svěrák všim­nul mlčen­li­vé­ho závoz­ní­ka, kte­rý při prá­ci nepro­mlu­vil ani slo­vo a vysta­čil si s vlast­ním svě­tem. A prá­vě díky tomu Otík půso­bí tak auten­tic­ky i po čty­ři­ce­ti letech od natá­če­ní.

Obsazení obou hlav­ních rolí však mělo být původ­ně odliš­né. Roli Otíka psal Svěrák původ­ně na tělo Václavu Vydrovi, avšak Menzel násled­ně viděl v buda­pešťském diva­dle maďar­ské­ho her­ce Jánose Bána, pro­čež bylo o před­sta­vi­te­li Otíka bylo jas­no, při­čemž z hen­di­ke­pu v podo­bě jazy­ko­vé bari­é­ry se udě­la­la před­nost. Ještě zná­měj­ším fak­tem je, že Pávka měl původ­ně hrát Petr Nárožný, kte­rý je rekord­ma­nem v tom, kolik rolí měl hrát a nako­nec nehrál (podob­ným způ­so­bem měl být o pár let dří­ve knih­kup­cem a faleš­ným vrch­ním Daliborem Vránou v dal­ší kla­sic­ké svě­rá­kov­ské kome­dii Vrchní, prch­ni! (1980), dnes si však v této roli nedo­ká­že­me před­sta­vit niko­ho jiné­ho než Josefa Abrháma, a zrov­na tak zhru­ba v téže době mu reži­sér Karel Kachyňa nabí­dl roli poš­ťá­ka Josefa Pumplmě ve váleč­né mini­sé­rii Vlak dět­ství a nadě­je, kte­rá se násled­ně sta­la život­ní rolí Stanislava Zindulky). Menzel si však před­nost­ně vybral slo­ven­ské­ho her­ce Mariána Labudu, do té doby pře­váž­ně kaba­ret­ní­ho komi­ka. A s odstu­pem času se uká­za­lo, že to byla tre­fa do čer­né­ho, jeli­kož Labuda doká­zal Pávkovi dodat ten správ­ný poměr dob­ro­sr­deč­nos­ti a tvr­do­hla­vos­ti. Navíc tu byl i tech­nic­ký detail, že Labuda uměl řídit legen­dár­ní nákla­ďák Praga V3S, tudíž se ušet­ři­lo za kaska­dé­ra. Z ostat­ních rolí měla být ješ­tě sou­sed­kou Hrabětovou původ­ně Stella Zázvorková a mla­dou uči­tel­ku Kousalovou měla pro změ­nu ztvár­nit Marie Horáková (dnes Míková), zná­má pře­de­vším jako Růženka z pohád­ky Jak se budí prin­cez­ny (1977) Václava Vorlíčka.

Křečovice se za 40 let vůbec nezmě­ni­ly, jen Otíkova cha­lu­pa změ­ni­la bar­vu.

Z dneš­ní­ho pohle­du má Vesnička pře­de­vším punc odpo­čin­ko­vé kome­die s nesmr­tel­ný­mi hláš­ka­mi a let­ně poho­do­vým fee­lin­gem. Pod tou­to slup­kou však najde­me typic­ky perestroj­ko­vou spo­le­čen­skou sati­ru, kte­rá si bere na paškál maras­mus pozd­ní­ho soci­a­lis­mu. Leitmotiv posti­že­né­ho člo­vě­ka, kte­rý je v pod­sta­tě celou dobu pasiv­ní (čímž se liší napří­klad od ame­ric­ké­ho Forresta Gumpa) a ostat­ní si jej poha­zu­jí jako hor­ký bram­bor, je smut­nou ale­go­rií na rezig­no­va­ný národ, se kte­rým si teh­dej­ší režim dělal, co se mu zachtě­lo. Oproti ostat­ním perestroj­ko­vým sati­rám má však Vesnička výraz­nou nad­stav­bu ve svě­rá­kov­ské poe­ti­ce, kdy je na pros­té ven­ko­va­ny, ať už se dopouš­tí jakých­ko­liv špat­nos­tí (pro­spě­chář­ství, vyu­ží­vá­ní slab­ší­ho, man­žel­ské nevě­ry či domá­cí­ho nási­lí), nahlí­že­no jako na lidi v jádru vel­mi ryzí a auten­tic­ké. Pro Menzela, kte­rý již v adap­ta­cích Bohumila Hrabala, jaký­mi byly osca­ro­vé Ostře sle­do­va­né vla­ky (1966), tre­zo­ro­ví Skřivánci na niti (1969), poe­tic­ké Postřižiny (1980) nebo lido­vě jadr­né Slavnosti sně­že­nek (1983), uká­zal vel­ký cit pro pověst­né hle­dá­ní per­li­ček na dně, tak byla Vesnička ide­ál­ním mate­ri­á­lem. Spojení dvou fil­mař­ských géniů tak dalo vznik­nout majstršty­ku, kte­rý v kinech lámal rekor­dy (návštěv­nost své­ho času dosáh­la na neu­vě­ři­tel­ných 4,43 mili­o­nu divá­ků) a ani po čty­ři­ce­ti letech neztrá­cí na nad­ča­so­vos­ti a mno­ho tako­vých Otíků, Pávků, Skružných, Turků, Kašparů i Kalinů může­me potká­vat i dnes, při­čemž vůbec nezá­le­ží na tom, že již nee­xis­tu­je JZD a neo­slo­vu­je­me se sou­dru­hu.

Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Médium.cz (člá­nek auto­ra Tarise Bodgatise), Krajské lis­ty, kinomaniak.cz, AI;

Foto: © Česká tele­vi­ze