Oscarový Kolja slaví 30 let

Hlavní posta­vou pří­bě­hu, kte­rý se ode­hrá­vá na sklon­ku osm­de­sá­tých let, je zhru­ba šede­sá­ti­le­tý vio­lon­cel­lis­ta František Louka (Svěrák), kte­rý na radu své­ho otce zasvě­til život hud­bě a nikdy se neo­že­nil. To však nezna­me­ná, že by si odpí­ral milost­ný život, avšak milen­ky včet­ně kole­gy­ně ze straš­nic­ké­ho kre­ma­to­ria, zpě­vač­ky Kláry (Libuše Šafránková), jsou jeho jedi­nou rados­tí, jeli­kož mu emi­gro­val bra­tr, pro­čež byl vyho­zen z filhar­mo­nie a navíc byl nucen odkou­pit jeho polo­vi­nu rodin­né­ho domu, ve kte­rém žije jeho mat­ka (Stella Zázvorková), čímž se dostal do dlu­ho­vé pas­ti. Aby své dlu­hy ale­spoň čás­teč­ně zkro­til, tak vystu­pu­je na pohřbech hned ve dvou kre­ma­to­ri­ích a navíc pozla­cu­je nápi­sy na hro­bech. Díky své zou­fa­lé život­ní situ­a­ci při­jme nabíd­ku hrob­ní­ka Brože (Ondřej Vetchý) na fin­go­va­nou svat­bu s mla­dou Ruskou Naděždou Biljukovovou (Irina Livanovová), s níž Brožovi sdí­lí spo­leč­nou tetu Tamaru (Lilian Malkina). Louka si díky této pod­vod­né svat­bě může kou­pit tra­bant a spla­tit dlu­hy. K neče­ka­né­mu zvra­tu však dochá­zí ve chví­li, když Naděžda emi­gru­je. O Louku se tak začne zají­mat STB. Ten nej­zá­sad­něj­ší obrat v jeho živo­tě však při­chá­zí ve chví­li, když sanit­ka odvá­ží tetu, kte­rá dosta­la záchvat. Tamara, kte­rá v nemoc­ni­ci násled­ně zemře, se totiž sta­ra­la o Naděždina syn­ka Kolju (Andrej Chalimon), kte­ré­ho sani­tá­ři pře­da­jí šoko­va­né­mu Loukovi. Tento zapří­sáhlý sta­rý mlá­de­nec, kte­rý rodin­ný život dosud kate­go­ric­ky odmí­tal, se tak zne­na­dá­ní sta­ne otcem, s čímž si zpo­čát­ku neví rady. I malý Kolja, kte­rý není zvyk­lý na cizí lidi, prv­ní noc pro­plá­če. Navíc je tu i jazy­ko­vá bari­é­ra, jeli­kož Louka nemá hla­vu na jazy­ky. Ústřední část fil­mu je pak věno­vá­na jejich vzá­jem­né­mu sbli­žo­vá­ní, kdy spo­leč­ně pro­ži­jí mno­hé život­ní peri­pe­tie včet­ně Loukova výsle­chu na STB a Koljova záně­tu mozko­vých blan. Když se po same­to­vé revo­lu­ci ote­vřou hra­ni­ce, pro Kolju se vra­cí Naděžda, což Louka nese vel­mi těž­ce. Film kon­čí ve chví­li, když je Louka zno­vu při­jat do filhar­mo­nie a ze zábě­ru na těhot­nou Kláru může­me tušit, že si roz­ho­dl poří­dit náhrad­ní­ho Kolju.

V prv­ní půl­ho­di­ně fil­mu najde­me i poste­lo­vou scé­nu s Libuší Šafránkovou, kte­rá zde však ani v nejmen­ším nena­ru­ši­la pověst nej­cud­něj­ší čes­ké hereč­ky. 

Sluší se říci pár slov k her­cům, jimž domi­nu­je ústřed­ní dvo­ji­ce. Svěrák zde před­ve­dl tak nějak svůj herec­ký stan­dard, oce­nit je však tře­ba malé­ho Andreje Chalimona, kte­rý na svůj věk před­ve­dl obdi­vu­hod­ný výkon, za kte­rý byl oce­něn Českým lvem. Tuto cenu zís­ka­la i Libuše Šafránková, kte­rá byla i po čty­ři­cít­ce okouz­lu­jí­cí ženou, pro­čež si moh­la trouf­nout i na poste­lo­vou scé­nu, kte­rou však ani v nejmen­ším nena­ru­ši­la její pověst nej­cud­něj­ší čes­ké hereč­ky. Zajímavostí je, že původ­ní před­sta­vi­tel­kou Kláry měla být slo­ven­ská hereč­ka a diplo­mat­ka Magda Vašáryová. Symbolickou rovi­nu má posta­va Loukovy mamin­ky v podá­ní Stelly Zázvorkové, na kte­ré se Svěrák sna­žil uká­zat, že není dob­ré str­kat pří­sluš­ní­ky jed­no­ho náro­da do jed­no­ho pyt­le (a to ani Rusy, což mají mno­zí v době vál­ky na Ukrajině ten­den­ci dělat). Pětici nej­vý­raz­něj­ších postav dopl­ňu­je hrob­ník Brož, kte­ré­mu Ondřej Vetchý pře­dal vel­ký kus cha­risma­tu. Svěrák mlad­ší chtěl do této role původ­ně obsa­dit Bolka Polívku, avšak jeho otec si vynu­til Vetchého.

Velkým obje­vem se sta­la rus­ká hereč­ka Lilian Malkina, kte­rá ztvár­ni­la „bábuš­ku“ Tamaru. Ta se sice v čes­kém fil­mu obje­vu­je od počát­ku sedm­de­sá­tých let, avšak do té doby se pře­váž­ně jed­na­lo o méně zná­mé titu­ly, ale tepr­ve po této roli ji divá­ci zača­li pozná­vat na uli­ci. Zajímavostí je, že Tamaru měla původ­ně hrát Jana Altmannová, kte­rá však jakož­to Rusku se špat­nou češ­ti­nou navrh­la prá­vě Malkinu, při­čemž si sama pak jen „štěk­la“ v rolič­ce hla­sa­tel­ky v met­ru. Vedlejší, avšak výraz­nou roli zde vytvo­řil Miroslav Táborský, jehož esté­bák kapi­tán Novotný ali­as „milej zla­tej“ byl parád­ně sliz­ký. Táborského jsme pak moh­li vidět ve všech násle­du­jí­cích fil­mech otce a syna Svěráků. Epizodní role si stři­h­ly i někte­ré herec­ké legen­dy, kon­krét­ně Jiří Sovák (strýc Růžička), Slávka Budínová (domov­ni­ce Buštíková), Karel Heřmánek (klá­ve­sis­ta Musil) a nemohl chy­bět ani Svěrákův leti­tý sou­put­ník Ladislav Smoljak (lázeň­ský flét­nis­ta Houdek). Z dal­ších zná­mých here­ček se fil­mem mih­ly Nela Boudová (Brožová), Petra Špalková (svěd­ky­ně Paša), Veronika Freimanová (lékař­ka) a Regina Rázlová (sou­druž­ka Zubatá). Dvě posled­ně jme­no­va­né role si však měly původ­ně zahrát dvě vel­ké herec­ké hvězdy, kon­krét­ně Eliška Balzerová a Jiřina Jirásková. Došlo i na tra­dič­ní něko­li­kav­te­ři­no­vé cameo pro Filipa Renče v mini­ro­lič­ce foto­gra­fa.

25. břez­na 1997 je význam­né datum pro čes­kou kine­ma­to­gra­fii, jeli­kož prá­vě v ten­to den Kolja zís­kal Oscara za nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film.

Na prv­ní pohled by se moh­lo zdát, že Svěráka inspi­ro­va­la kla­sic­ká dra­me­die Kid (1921) Charlieho Chaplina, prav­da je však tro­chu jin­de. V původ­ním Svěrákově námě­tu měl být Louka hous­lis­ta, avšak kro­mě vyha­zo­vu z filhar­mo­nie Svěrák nevě­děl, jak pří­běh dále roz­vést. Za záplet­ku s fin­go­va­nou svat­bou vdě­čí fil­mo­vé­mu his­to­ri­ko­vi Pavlu Taussigovi, se kte­rým v té době spo­lu­pra­co­val na pořa­du Úsměvy čes­ké­ho fil­mu (jehož název se poz­dě­ji změ­nil na Úsměvy, když po Svěrákovi pře­vzal mode­rá­tor­ské žezlo Jaromír Hanzlík). Taussig, kte­rý si ve fil­mu mimo jiné „štěk­nul“ v mini­ro­lič­ce zlat­ní­ka, teh­dy vychá­zel ze sku­teč­né­ho pří­bě­hu občan­ky SSSR, kte­rá uza­vře­la úřed­ní sňa­tek se zane­dba­ným archi­vá­řem, avšak ze zájez­du s Čedokem násled­ně emi­gro­va­la. Ve sku­teč­nos­ti však své­ho malé­ho syn­ka vza­la s sebou, ovšem Taussiga napadlo, jak by to vypa­da­lo, kdy­by jej nové­mu otci necha­la na krku. Kvůli zdů­vod­ně­ní neod­klad­né potře­by peněz na auto se z hous­lis­ty stal cel­lis­ta, aby potře­bo­val pře­vá­žet vět­ší nástroj.

Kolja se pře­váž­ně natá­čel v Praze, jen Loukovo rod­né měs­teč­ko bylo situ­o­vá­no (stej­ně jako výše zmí­ně­ní  Rebelové) do seve­ro­čes­ké­ho Úštěku. Další výjim­kou pak byl exte­ri­ér jed­no­ho z kre­ma­to­rií, v nichž Louka vystu­po­val, kte­ré se natá­če­lo ve stře­do­čes­kém Nymburku. Loukovu „věž“ pak najde­me na Malé Straně na Maltézském náměs­tí napro­ti Deylovu ústa­vu. Zajímavosti se nabí­zí i ve scé­nách v praž­ském met­ru (aby se zdů­raz­ni­lo těs­ně před­re­vo­luč­ní obdo­bí, bylo sty­lo­vě vyu­ži­to nejmlad­ší „Béčko“), ve kte­rých došlo ke dvě­ma fak­to­gra­fic­kým chy­bám. Zaprvé ve scé­ně, když Louka zapo­me­ne Kolju v met­ru a mar­ně dobí­há ujíž­dě­jí­cí soupra­vu, je mož­no na zádi vozu vidět nápis Českomoravská, tato sta­ni­ce se však v roce 1989 tepr­ve sta­vě­la. Druhá chy­ba sou­vi­sí s koneč­nou sta­ni­cí, na kte­ré Kolja vystou­pí, což je Radlická, kte­rá ale nikdy koneč­nou neby­la (teh­dej­ší koneč­nou byla Dukelská, respek­ti­ve dneš­ní Nové Butovice).

Loukova „věž“, kte­rá se nachá­zí na Malé Straně na Matlézkém náměs­tí, se téměř nezmě­ni­la.

Přestože Oscar je jed­no­znač­ným důka­zem vyso­ké kva­li­ty fil­mu, v čes­kých luzích i hájích neby­ly všech­ny dobo­vé kri­ti­ky Koljovi naklo­ně­ny. Kontroverzní kri­tik Jan Rejžek napří­klad ve své recen­zi pro Český týde­ník Kolju rov­nou ozna­čil za kýč. O něco mír­něj­ší byl Vladimír Wohlhöfner, kte­rý v témže peri­o­di­ku pou­žil výra­zu „las­ka­vé retro“. Stálice čes­ké fil­mo­vé kri­ti­ky Mirka Spáčilová pak v MF Dnes pou­ži­la iro­nic­ké­ho výra­zu „hez­ký čes­ký film“. Básník a fil­mo­vý kri­tik Andrej Stankovič rea­go­val na Oscara člán­kem v pří­lo­ze časo­pi­su Revolver Revue Co dělat když Kolja vítě­zí, pod­le nějž násled­ně nazval i svo­ji kni­hu. Svěráci však zis­kem Oscara všem ten­to kri­ti­kům abso­lut­ně vypá­li­li ryb­ník. Je sice prav­da, že někte­ré scé­ny (a zejmé­na ta, ve kte­ré Kolja plá­če ve vaně steskem po „bábuš­ce“) se pohy­bu­jí na hra­ni­ci kýče, ale řek­ně­me si upřím­ně, že bez urči­té­ho pato­su (kte­rý však Svěráci doká­za­li udr­žet v rozum­né míře) bychom toho Oscara nemě­li, jeli­kož las­ka­vý čes­ký humor by sám o sobě Američanům nesta­čil (napří­klad Loukovo krás­né lamen­to­vá­ní „Složenky, vy krá­vy zele­ný, nena­žra­ný!“ bylo pře­lo­že­no jako „Ach, ty účty!“, zce­la nepře­lo­ži­tel­ná je pak česko-ruská slov­ní hříč­ka krás­ný - kras­nyj).  Propojení čes­ké a ame­ric­ké men­ta­li­ty může­me ostat­ně vidět i na posta­vě Louky, kte­rý pro­jde vývo­jem ze sebestřed­né­ho samo­tá­ře v milu­jí­cí­ho otce, při­čemž podob­ný upgra­de najde­me v kaž­dé dru­hé ame­ric­ké roman­tic­ké kome­dii, díky Svěrákovu civil­ní­mu herec­tví je však ten­to vývoj akcep­to­va­tel­ný i pro těž­ko­pád­něj­ší­ho čes­ké­ho divá­ka. A prá­vě tím Svěráci vytvo­ři­li v rám­ci tuzem­ské kine­ma­to­gra­fie výji­meč­né dílo.

Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Forum 24 (člá­nek Jana Lukeše); Foto (titul­ní): © Biograf / Česká tele­vi­ze