Vězení umění - 45 %

Film zachy­cu­je prů­běh netra­dič­ní­ho pro­jek­tu, kdy pět před­ních čes­kých výtvar­ní­ků (Pavel Sterec, Michal Pěchouček, Pasta Oner, Karel Kunc a Tereza Damcová) vytvo­ří dvo­ji­ce s věz­ni, kte­ří se do výtvar­né­ho pro­jek­tu při­hlá­si­li, a spo­leč­ně se sna­ží o vytvo­ře­ní výtvar­né­ho díla. Film také zpro­střed­ko­vá­vá neotře­lé a ubí­je­jí­cí pod­mín­ky v našich věz­ni­cích, kde se věz­ni musí pře­de­vším s ohle­dem na mož­nos­ti a pod­mín­ky nau­čit žít. Umění se ve věze­ní “neno­sí“ a o pěs­to­vá­ní este­tic­ké­ho cítě­ní nelze vůbec mlu­vit. Přesto při­ná­ší film ori­gi­nál­ní pohled nejen na samot­né akté­ry pro­jek­tu, ale také zají­ma­vé pohle­dy na vězeň­ské pro­sto­ry i jejich oby­va­te­le.

Na začát­ku fil­mu se před­sta­vu­jí jed­not­li­ví akté­ři pro­střed­nic­tvím pre­zen­ta­ce svých názo­rů a dosud vytvo­ře­ných děl. Výtvarníci dáva­jí nahléd­nout do ate­li­é­rů a for­mu­lu­jí občas i dosti své­ráz­né a oso­bi­té názo­ry na výtvar­nou tvor­bu. Je zají­ma­vé, že v oso­bi­tos­ti a ori­gi­na­li­ty pří­stu­pu k živo­tu za výtvar­ní­ky nijak neza­os­tá­va­jí ani jejich spo­lu­pra­cov­ní­ci z věze­ní. Pro věz­ně je zapo­je­ní do pro­jek­tu víta­nou změ­nou vězeň­ské­ho živo­ta, ale nedá se říci, že by to byla změ­na pro všech­ny jed­no­znač­ně pří­z­ni­vá. Přes sna­hu auto­rů fil­mu zís­ká­vá fil­mo­vý divák jen ome­ze­né infor­ma­ce o okol­nos­tech tvor­by a mož­nos­tech výtvar­né­ho sna­že­ní samot­ných věz­ňů. Někteří mají vel­kou před­sta­vi­vost a výmluv­nost, jiní jsou zase veli­ce zruč­ní a mezi věz­ni si zís­ka­li urči­tý respekt. Dvojice tvůr­ců výtvar­ných děl se kro­mě jed­né, kte­rou tvo­ři­la Tereza Damcová a její pro­těj­šek, měly mož­nost setká­vat. Je zají­ma­vé sle­do­vat, jak spo­lu jed­not­li­vé dvo­ji­ce komu­ni­ku­jí a jak se respek­tu­jí.  Při veš­ke­ré sna­ze obou stran se ale nepo­da­ří vytvo­řit vaz­by sku­teč­né tvůr­čí spo­lu­prá­ce ani dokon­če­ná díla nedo­sta­nou dosta­teč­ný pro­stor. A to záměr­ně neko­men­tu­ji Pěchoučkův pokus o reces­ní pro­dej děl ano­nym­ní dvo­ji­ci japon­ských turis­tů.

Snímek Vězení umě­ní vzni­kl na zákla­dě původ­ní­ho pro­jek­tu Věznice: mís­to pro umě­ní, kte­rý ini­ci­o­va­la Martina Reková a Ondřej Horák. Cílem pro­jek­tu, kte­rý při­ve­dl dohro­ma­dy výtvar­né uměl­ce a odsou­ze­né, bylo nejen moti­vo­vat soci­ál­ně odlou­če­nou sku­pi­nu k netra­dič­ní čin­nos­ti za mří­že­mi, ale pře­de­vším před­sta­vit výtvar­né umě­ní jako nedíl­nou sou­část živo­ta.

Režisér a scé­náris­ta Radovan Síbrt začal při­pra­vo­vat film na zákla­dě pod­ně­tu od Martiny Rekové. Ta spo­lu­or­ga­ni­zo­va­la pro­jekt spo­lu­prá­ce mezi věz­ni a uměl­ci.  Několik dvo­jic výtvar­ní­ků a jejich spo­lu­tvůr­ců z věze­ní si Radovan Síbrt vybral pod­le pří­stu­pu, jaký voli­li, ale také na zákla­dě jejich osob­nos­tí. Jestliže bylo zámě­rem zpro­ble­ma­ti­zo­vat uve­de­ný druh gran­to­vých pro­jek­tů, kdy nikdo nijak zásad­ně nepře­mýš­lí o smys­lu, jen ty věci koná, pak se to svým způ­so­bem poda­ři­lo.  Projekt ve své pod­sta­tě vypa­dá jako mýdlo­vá bub­li­na, kte­ré po prask­nu­tí uka­zu­je rea­li­tu sku­teč­nou a lid­sky pocho­pi­tel­nou. O umě­ní je mož­né hovo­řit, umě­ní je mož­né vní­mat a pře­de­vším odrá­ží sil­ně sub­jek­tiv­ní názor a schop­nos­ti kaž­dé­ho člo­vě­ka. V tom­to pří­pa­dě se tvůr­cům fil­mu poda­ři­lo zachy­tit, i v malém časo­vém roz­me­zí, zají­ma­vé lidi bez ohle­du na to, zda to jsou uměl­ci nebo věz­ni. Umění se v tom­to pří­pa­dě dosta­lo na dru­hou kolej, ale při cel­ko­vém hod­no­ce­ní to vlast­ně není na ško­du. To, že film ply­ne od niče­ho k niče­mu a chví­le­mi se jen filo­zo­fu­je nebo plká, není asi jen chy­ba samot­ných fil­ma­řů. Je to nej­spíš důsle­dek toho, že samot­ný pro­jekt Věznice:místo pro umě­ní, má nejas­né obry­sy.

Přestože chá­pu obtíž­né pod­mín­ky při natá­če­ní a kom­pli­ko­va­né odha­dy, jak se bude spo­lu­prá­ce ve tvůr­čích dvo­ji­cích zaví­jet, půso­bí film jako roz­pra­co­va­né dílo.

---