Film zachycuje průběh netradičního projektu, kdy pět předních českých výtvarníků (Pavel Sterec, Michal Pěchouček, Pasta Oner, Karel Kunc a Tereza Damcová) vytvoří dvojice s vězni, kteří se do výtvarného projektu přihlásili, a společně se snaží o vytvoření výtvarného díla. Film také zprostředkovává neotřelé a ubíjející podmínky v našich věznicích, kde se vězni musí především s ohledem na možnosti a podmínky naučit žít. Umění se ve vězení “nenosí“ a o pěstování estetického cítění nelze vůbec mluvit. Přesto přináší film originální pohled nejen na samotné aktéry projektu, ale také zajímavé pohledy na vězeňské prostory i jejich obyvatele.
Na začátku filmu se představují jednotliví aktéři prostřednictvím prezentace svých názorů a dosud vytvořených děl. Výtvarníci dávají nahlédnout do ateliérů a formulují občas i dosti svérázné a osobité názory na výtvarnou tvorbu. Je zajímavé, že v osobitosti a originality přístupu k životu za výtvarníky nijak nezaostávají ani jejich spolupracovníci z vězení. Pro vězně je zapojení do projektu vítanou změnou vězeňského života, ale nedá se říci, že by to byla změna pro všechny jednoznačně příznivá. Přes snahu autorů filmu získává filmový divák jen omezené informace o okolnostech tvorby a možnostech výtvarného snažení samotných vězňů. Někteří mají velkou představivost a výmluvnost, jiní jsou zase velice zruční a mezi vězni si získali určitý respekt. Dvojice tvůrců výtvarných děl se kromě jedné, kterou tvořila Tereza Damcová a její protějšek, měly možnost setkávat. Je zajímavé sledovat, jak spolu jednotlivé dvojice komunikují a jak se respektují. Při veškeré snaze obou stran se ale nepodaří vytvořit vazby skutečné tvůrčí spolupráce ani dokončená díla nedostanou dostatečný prostor. A to záměrně nekomentuji Pěchoučkův pokus o recesní prodej děl anonymní dvojici japonských turistů.
Snímek Vězení umění vznikl na základě původního projektu Věznice: místo pro umění, který iniciovala Martina Reková a Ondřej Horák. Cílem projektu, který přivedl dohromady výtvarné umělce a odsouzené, bylo nejen motivovat sociálně odloučenou skupinu k netradiční činnosti za mřížemi, ale především představit výtvarné umění jako nedílnou součást života.
Režisér a scénárista Radovan Síbrt začal připravovat film na základě podnětu od Martiny Rekové. Ta spoluorganizovala projekt spolupráce mezi vězni a umělci. Několik dvojic výtvarníků a jejich spolutvůrců z vězení si Radovan Síbrt vybral podle přístupu, jaký volili, ale také na základě jejich osobností. Jestliže bylo záměrem zproblematizovat uvedený druh grantových projektů, kdy nikdo nijak zásadně nepřemýšlí o smyslu, jen ty věci koná, pak se to svým způsobem podařilo. Projekt ve své podstatě vypadá jako mýdlová bublina, které po prasknutí ukazuje realitu skutečnou a lidsky pochopitelnou. O umění je možné hovořit, umění je možné vnímat a především odráží silně subjektivní názor a schopnosti každého člověka. V tomto případě se tvůrcům filmu podařilo zachytit, i v malém časovém rozmezí, zajímavé lidi bez ohledu na to, zda to jsou umělci nebo vězni. Umění se v tomto případě dostalo na druhou kolej, ale při celkovém hodnocení to vlastně není na škodu. To, že film plyne od ničeho k ničemu a chvílemi se jen filozofuje nebo plká, není asi jen chyba samotných filmařů. Je to nejspíš důsledek toho, že samotný projekt Věznice:místo pro umění, má nejasné obrysy.
Přestože chápu obtížné podmínky při natáčení a komplikované odhady, jak se bude spolupráce ve tvůrčích dvojicích zavíjet, působí film jako rozpracované dílo.
