Vlastníci

TVŮRCI A ROZHOVORY

JIŘÍ HAVELKA (1980), reži­sér a sce­náris­ta

Respektovaný diva­del­ní reži­sér, dra­ma­tik, herec a mode­rá­tor. Zakládající osob­nost tele­viz­ní sta­ni­ce Óčko. Je také hlav­ní autor­skou tvůr­čí osob­nos­tí diva­dla Vosto5 zalo­že­né­ho na impro­vi­za­ci (Pérák, Proton či Společenstvo vlast­ní­ků) a dále pořá­dá Festival Cute dra­ma­ti­ky. Je rov­něž jed­ním ze zakla­da­te­lů občan­ské­ho sdru­že­ní JSAF – pořa­da­te­le Mezinárodního fes­ti­va­lu doku­men­tár­ních fil­mů v Jihlavě, odkud pochá­zí. Po absol­vo­vá­ní jih­lav­ské­ho gym­ná­zia vystu­do­val praž­skou DAMU - obor režie na Katedře alter­na­tiv­ní­ho a lout­ko­vé­ho diva­dla. Již během stu­dií začal hrát a reží­ro­vat v praž­ské Ypsilonce a v něko­li­ka dal­ších diva­dlech, např. v Dejvickém diva­dle. V roce 2007 zís­kal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku. Objevuje se jako herec v mno­ha fil­mech, např. v tragi­ko­me­di­ích Zoufalci (2009) a Teorie tyg­ra (2016), v kome­dii Po čem muži tou­ží (2018) nebo v tragi­ko­me­di­ích Mars (2018) či Pražské orgie (2019). Dále ho divá­ci zna­jí i z tele­viz­ních seri­á­lů, např. Až po uši (2014-2017). Vlastníci jsou jeho fil­mo­vým debu­tem, pod kte­rým je pode­psán jako sce­náris­ta a reži­sér.

Vlastníci jsou výstiž­ným a vtip­ným obra­zem sou­čas­né čes­ké spo­leč­nos­ti se vše­mi její­mi před­nost­mi i nedu­hy. Inspiroval jste se při svém psa­ní osob­ní­mi zku­še­nost­mi ze schůzí vlast­ní­ků byto­vých jed­no­tek?

Samozřejmě jsou v tom osob­ní zážit­ky. Za dobu, co žiju v Praze, jsem zažil více­ro schůzí vlast­ní­ků byto­vých jed­no­tek a při­šlo mi, že málo­kdy je na tak malém pro­sto­ru vidět tak moc o nás, o lidech. Scénář mi vzni­kal v hla­vě dlou­ho – respek­ti­ve – na mno­ha schůzích a zase­dá­ních a pora­dách a komi­sích jsem zjiš­ťo­val až neu­vě­ři­tel­ně podob­né důvo­dy, proč nelze dojít v něja­ké spo­leč­né pro­ble­ma­ti­ce k logic­ké­mu kon­sen­zu. Kolik ira­ci­o­nál­ních momen­tů brá­ní dosa­že­ní domlu­vy. A je fakt, že na shro­máž­dě­ních vlast­ní­ků bytů to bylo mož­ná nej­mar­kant­něj­ší, pro­to­že kaž­dý sice vlast­ní jeden byt, ale záro­veň se musí­te spo­leč­ně sta­rat o celý dům. A ten osob­ní maje­tek - ta byto­vá jed­not­ka – vám dává urči­té pro­cen­to moci, kte­ré v nor­mál­ním občan­ském živo­tě jinak nemá­te, tak­že prá­vě na schůzích vlast­ní­ků byto­vých jed­no­tek může­te nechat napl­no roze­znít skry­těj­ší pova­ho­vé rysy.

Konverzační kome­die je posta­ve­na na dia­lo­zích, na herec­ké akci a abso­lut­ní sou­hře her­ců. Jak pro­bí­hal cas­ting a výběr přes­ných herec­kých typů?

Probíhal tak, že jsem si růz­ně v hla­vě kom­bi­no­val mož­nos­ti a pak jsem her­ce oslo­vo­val, roze­sí­lal scé­nář a bavil se s nimi o tom. Těžko něko­ho vypi­cho­vat z toho sehra­né­ho herec­ké­ho týmu, pro­to­že tohle oprav­du byla pře­de­vším spo­lu­hra, spíš než jed­not­li­vá sóla, ale urči­tě i mě pře­kva­pi­la vášeň, se kte­rou se Dagmar Havlová vrá­ti­la do komic­ké role nebo to, jak Tereza Voříšková, dnes už Tereza Ramba, s pokor­nou pro­fe­si­o­na­li­tou utáh­ne ten motor celé schůze v polo­ze labil­ní mat­ky tří dětí. A taky že Vojta Kotek se umí převtě­lit do tať­ky, kte­rý už se Snowborďáky nemá fakt nic spo­leč­né­ho. A Jirka Lábus má jež­ka. Na hla­vě i v roli. Ale mohl bych oprav­du zmí­nit úpl­ně kaž­dé­ho. Klára Melíšková je ve své roli tak doko­na­le iri­tu­jí­cí, že už jsem ji ve střiž­ně nemohl vystát a občas ji musel pauz­nout. A David Novotný nás roze­smá­val na pla­ce tak, že jsme to málem nestih­li nato­čit. Tam oprav­du z mého pohle­du nebyl sla­bý člá­nek.

Čí to byl nápad pozmě­nit vizáž Jiřího Lábuse? Pro film jste ho necha­li ostří­hat, má na hla­vě neu­vě­ři­tel­né­ho jež­ka a prý v této roli omlá­dl…

Věděli jsme spo­leč­ně s kos­tým­ní výtvar­ni­cí Andreou Královou, že chce­me Jirku Lábuse co nej­víc „odlá­bu­so­vat“. A mys­lím, že nápad s jež­kem vzni­kl tak nějak spon­tán­ně u všech najed­nou, dokon­ce to pro­sa­zo­val náš spo­leč­ný kama­rád a Jirkův oblí­be­ný bar­man Petr Hojer.

Ve fil­mu se obje­ví mno­ho vtip­ných hlá­šek, kte­ré mož­ná i zli­do­vě­jí. Zaznělo zde, že David Novotný vás na pla­ce roze­smá­val. Nesmáli se her­ci během samot­né­ho natá­če­ní, udr­že­li „váž­nost“ tex­tu?

To samo­zřej­mě ano, tomu se neda­lo vyhnout. V jed­nu chví­li to vypa­da­lo, že mís­to posta­vy, kte­rou hra­je Jirka Lábus, tam oprav­du byl celou dobu pří­to­men na žid­li jenom havran - Rumburak.

Natáčení se usku­teč­ni­lo v praž­ských Holešovicích v ome­ze­ném pro­sto­ru, kde divák sle­du­je sku­pi­nu přes sebe mlu­ví­cích lidí. Jak pro­bí­ha­la pří­pra­va na natá­če­ní a zvlád­nu­tí tak nároč­né­ho tex­tu s her­ci?

Bylo to nároč­né. Měli jsme asi dvě čte­cí zkouš­ky, sna­žil jsem se s her­ci schá­zet i růz­ně po men­ších sku­pin­kách, ale vše pod­stat­né se dělo až během natá­če­ní. Byl vel­ký risk dát dohro­ma­dy tuhle sku­pin­ku bez toho, že bychom se před­tím nějak extra sna­ži­li sehrát, ale naštěs­tí to vyšlo skvě­le, atmo­sfé­ra byla hned dob­rá a tvo­ři­vá. Ale samo­zřej­mě, i když se zdá jed­na loka­ce jako ide­ál­ní zjed­no­du­še­ní natá­če­cí­ho plá­nu, opak je prav­dou. Nelze natá­čet po obra­zech, potře­bu­je­te všech­ny her­ce pořád, ide­ál­ně úpl­ně bez závaz­ků, všich­ni v jed­né malé míst­nos­ti, s veš­ke­rou kame­ro­vou i svě­tel­nou tech­ni­kou. První dva dny jsme se tro­chu ladi­li, vzá­jem­ně lid­sky, herec­ky i ve způ­so­bu sní­má­ní, ale pak už se to doce­la roz­je­lo. Ukázalo se, že ide­ál­ní meto­da je natá­čet co nejdel­ší kusy, což vyža­do­va­la vyso­ké herec­ké nasa­ze­ní, ale drže­lo to všech­ny ve stře­hu a tak se daři­lo udr­žet auten­ti­ci­tu i při opa­ko­va­ných zábě­rech. Myslím, že to pro všech­ny byl dost jiný způ­sob fil­mo­vé prá­ce.

A byl na natá­če­ní pro­stor pro impro­vi­za­ci, či zda pří­pad­ně her­ci pro­mít­li vlast­ní zážit­ky ze schůzí do výsled­né podo­by tex­tu?

Bohužel na to moc čas nebyl. Já vždyc­ky říkám stu­den­tům u nás na DAMU, kte­ří si stě­žu­jí, že by potře­bo­va­li víc času na zkou­še­ní, že tako­vý pocit, budou mít úpl­ně vždyc­ky a že je dob­ré brát čas, kte­rý máme k dis­po­zi­ci, jako jed­no­ho z dra­ma­tur­gů. U fil­mu to mys­lím pla­tí dvoj­ná­sob. Počet natá­če­cích dní je jeden z výraz­ných momen­tů, kte­rý ovliv­ňu­je celou kon­cep­ci. A vy se musí­te roz­hod­nout, jest­li to za těch­to pod­mí­nek má nebo nemá smy­sl. My jsme zvo­li­li způ­sob, kte­rý byl v daných pod­mín­kách rea­li­zo­va­tel­ný, a šli jsme do toho, i když něco se pros­tě zvlád­nout neda­lo, napří­klad prá­vě rozim­pro­vi­zo­vá­ní tex­tu. Ale her­cům se mys­lím poda­ři­lo pro­mít­nout svo­je vlast­ní zážit­ky pře­de­vším v tom, jak při­stou­pi­li k těm posta­vám.

Na fil­mo­vé schůzi vlast­ní­ků se sešla řada herec­kých hvězd růz­ných gene­ra­cí, jak se Vám poda­ři­lo sla­dit tak věko­vě roz­díl­né her­ce?

Šlo to dob­ře. Samozřejmě, že někte­ří si to muse­li tro­chu víc „odse­dět“, ale měl jsem pocit, že tam nikdo nepro­ží­vá žád­ný roz­díl ve veli­kos­ti role, ve věku, v ničem. K tomu pomohl i celý štáb, kame­ra­man Martin Žiaran, oba šven­kři, klu­ci zvu­ka­ři, pro­duk­ce, pros­tě tam nikdo „nepru­dil”.

Jiří Lábus zde hra­je býva­lé­ho man­že­la Dagmar Havlové. Lábus mi pro­zra­dil, že osob­ně oslo­vil paní Havlovou, aby si po dlou­hé době vystřih­la dal­ší fil­mo­vou kome­di­ál­ní roli. Jak pro­bí­ha­la spo­lu­prá­ce s těmi­to dvě­ma uzná­va­ný­mi her­ci?

Výborně. Já jsem se sna­žil obsa­zo­vat taky pod­le toho, aby ty jed­not­li­vé páry nebo spíš „ali­an­ce“ měly něco spo­leč­né­ho a zna­ly se víc než ty jiné „ali­an­ce“. A paní Havlová dokon­ce nabíd­la svou vilu jako mís­to pro prv­ní čte­cí zkouš­ky. Jirka se tam cítil jako doma, což taky hod­ně pomoh­lo.

Zavzpomínejte na samot­né natá­če­ní, kde jste natá­če­li a kolik jste měli natá­če­cích dnů? Jak se rodi­la nároč­ná obra­zo­vá kon­cep­ce v ome­ze­ném pro­sto­ru ve spo­lu­prá­ci s kame­ra­ma­nem Martinem Žiaranem?

Natáčecích dní bylo cel­ko­vě deset, při­čemž osm bylo na tu jed­nu míst­nost a dva dny na dotáč­ky v bytech. S Martinem Žiaranem i pro­du­cen­tem Markem Jeníčkem jsme se schá­ze­li dlou­ho dopře­du nad scé­ná­řem, Martin od začát­ku při­ná­šel vizu­ál­ní nápa­dy, kte­ré by film posu­nu­ly smě­rem k vět­ší dyna­mi­ce, a nako­nec jsme při­pra­vi­li kon­cep­ci sní­má­ní, kte­rá pří­mo vychá­ze­la z dis­po­zic pro­sto­ru. Chtěli jsme se postup­ně a nená­pad­ně při­bli­žo­vat našim posta­vám, z původ­ně objek­tiv­ní­ho a lehce odci­ze­né­ho sle­do­vá­ní schůze se postup­ně pro­pa­dat do emoč­ně sub­jek­tiv­ní­ho vní­má­ní. Dělali jsme si krát­ké tes­ty, ale stej­ně nás samo­zřej­mě spous­ta věcí při prv­ním natá­če­cím dni pře­kva­pi­la. Přeci jenom počet lidí, sla­dě­ní dvou kamer, zase­da­cí pořá­dek – všech­no mělo vliv na ten fil­mo­vý jazyk. Myslím, že dneska bychom spous­tu věcí děla­li jinak, ale tako­vý pocit má asi kaž­dý po dokon­če­ní fil­mu.

Nejdelší nepře­ru­še­ný záběr měl neu­vě­ři­tel­ných 26 minut, kolik z něj je pou­ži­to ve fil­mu? A jak cel­ko­vě jste pra­co­va­li ve střiž­ně?

To je na hroz­ně dlou­hé poví­dá­ní. Během natá­če­ní už kon­cept mění­te slo­ži­tě, ve střiž­ně to nao­pak jde done­ko­neč­na. Takže jsme si se stři­ha­čem Otou Šenovským uži­li poměr­ně dlou­hé, bouř­li­vé a kre­a­tiv­ní obdo­bí hle­dá­ní způ­so­bu, kudy na to. Pro mě to bylo ze všech fází asi neza­jí­ma­věj­ší, jak malé detai­ly mění vyzně­ní. Člověk by řekl, že z jed­né míst­nos­ti se toho moc udě­lat nedá, ale byl jsem pře­kva­pen, koli­ka růz­ný­mi cesta­mi se dá jít.

V polo­vi­ně fil­mu jste pou­ži­li zpo­ma­le­né zábě­ry (ve scé­ně chys­ta­né­ho poro­du), proč?

Zpomalené zábě­ry film rámu­jí, jsou na začát­ku, ve zla­tém řezu a na kon­ci. Mají tam svo­je mís­to v rám­ci jakési son­dy do cha­rak­te­rů. Obličej sní­ma­ný zpo­ma­le­ně pro­zra­zu­je něco zce­la jiné­ho než při nor­mál­ní rych­los­ti, kdy jsme schop­ni stih­nout nasa­dit růz­né soci­ál­ní mas­ky. Při scé­ně poro­du je to stě­žej­ní, tak dou­fám, že to divá­ci nebu­dou vní­mat samo­ú­čel­ně. Pro mě fun­gu­jí i jako meta­fo­ri­zu­jí­cí rámec. Něco zce­la všed­ní­ho jako je schůze, je zasa­ze­no do este­tic­ké­ho rámu, abychom to rov­nou vní­ma­li jako podo­ben­ství, ne jako doku­men­tár­ní rea­li­tu.

Film je Vaším debu­tem, co bylo pro Vás na natá­če­ní nej­ob­tíž­něj­ší nebo nao­pak co Vás mile pře­kva­pi­lo?

Já mám rád, když se věci do posled­ní chví­le mění, když jsou co nejdéle ote­vře­né novým impul­sům, tak­že to samot­né natá­če­ní je pro mě poměr­ně obtíž­ná fáze, pro­to­že bych to nej­ra­dě­ji zku­sil ješ­tě mno­ha jiný­mi způ­so­by, ale už zkrát­ka není čas. Ale bavi­lo mě to celé. On to je fil­mo­vě dost spe­ci­fic­ký pro­jekt. Tím, že se sko­ro celý ode­hrá­vá v jed­né míst­nos­ti, má úpl­ně jiné náro­ky. Určitě se bude mlu­vit o jeho diva­del­nos­ti, ale ta časo­vá a pro­sto­ro­vá jed­no­ta z něho diva­dlo nedě­lá. Nicméně rád bych si zku­sil i zce­la jiný způ­sob fil­mo­vé­ho vyprá­vě­ní, a ten urči­tě při­ne­se úpl­ně jiné obtí­že.

Jaká hud­ba zazní ve fil­mu?

Skoro žád­ná, pou­ze krát­ké úryv­ky ze dvou skla­deb Jana Dismase Zelenky, čes­ké­ho barok­ní­ho auto­ra, kte­rý povstal z pope­la pře­de­vším záslu­hou usku­pe­ní Collegium 1704. Základní sklad­ba, kte­rá ve fil­mu zní je De pro­fun­dis a mám pocit, že je skvě­lé podí­vat se na sou­čas­nou schůzi per­spek­ti­vou duchov­ní barok­ní hud­by, kte­rá se sna­ží popsat „lid­ské hlu­bi­ny“.

Film s nad­sáz­kou zachy­cu­je mezi­lid­ské vzta­hy a soli­da­ri­tu mezi sou­se­dy, uka­zu­je, jak je nároč­né domlu­vit se, vzá­jem­ně si naslou­chat a při­tom chrá­nit svůj maje­tek. Ve fil­mu z úst Kubáta (Jiří Lábus) zazní absurd­ní výrok: Já jsem vlast­ník a nemu­sím nic. Máte osob­ní recept, jak obstát na tako­vé běž­né schůzi v reál­ném živo­tě?

Po prav­dě řeče­no moc ne. A moje skep­se se při pozo­ro­vá­ní sou­čas­nos­ti pro­hlu­bu­je. Jediný recept je vést dia­log, i když je do zdi, a věřit, že kaž­dá zeď dřív nebo poz­dě­ji změk­ne. Snažit se šířit schop­nost empa­tie, schop­nost dívat se na svět oči­ma něko­ho jiné­ho.

Film je mimo­řád­ně zábav­nou a záro­veň přes­nou son­dou do naší spo­leč­nos­ti, na co bys­te divá­ky v lis­to­pa­du nalá­kal do kina?

Vlastníci jsou kome­die. A mys­lím, že pro všech­ny věko­vé kate­go­rie i pro voli­če všech poli­tic­kých stran. Snad tam je celé dneš­ní spek­trum. Takže ide­ál­ní by bylo se v kině bavit a dou­fat, že „peklo jsou ti dru­zí“.

Jste neu­vě­ři­tel­ně aktiv­ní, píše­te, reží­ru­je­te, mode­ru­je­te, hra­je­te a zkou­ší­te neu­stá­le nové a roz­díl­né žán­ry. Na diva­dle dělá­te impro­vi­zo­va­né věci, ale i kla­si­ku, v Čechách i na Slovensku, co prá­vě teď chys­tá­te?

Teď prá­vě zkou­ším hru z obdo­bí lis­to­pa­du 89 ve Slovenském národ­ním diva­dle, tedy pře­de­vším jde o moment, kdy se her­ci roz­hod­li při­dat ke stu­den­tům a začít stáv­ko­vat. Což zna­me­ná pře­stat hrát reper­toár a poskyt­nout diva­dla jako pro­stor ke spo­le­čen­ské dis­ku­zi. Jsem zvě­da­vý, co z toho vznik­ne, mělo by se to celé ode­hrá­vat pře­váž­ně v hle­diš­ti. Ale neboj­te - bez nut­nos­ti fyzic­ky zapo­jo­vat divá­ka.

Na čem teď jako herec pra­cu­je­te, na co se divá­ci mohou těšit?

Příští rok bych měl mít role ve dvou zají­ma­vých seri­á­lech při­pra­vo­va­ných Českou tele­vi­zí. Jeden v režii Tomáše Mašína a Terezy Kopáčové a jeden v režii Jana Hřebejka.

---