JIŘÍ LÁBUS (1950), role pana Kubáta
Oceňovaný filmový, divadelní, televizní herec a dabér, který toužil být hercem již od malička. Narodil se v Praze v rodině architekta a jeho bratr Ladislav Lábus je rovněž známým českým architektem. Po absolvování pražské DAMU byl přijat do angažmá libereckého divadla Studio Ypsilon, které v roce 1978 přesídlilo do Prahy a kde hraje dodnes a hostuje i v několika dalších pražských divadlech. Vytvořil řadu komediálních, ale i dramatických rolí. V 70. letech započal svou filmovou kariéru, během níž vytvořil desítky rolí, výběr z filmografie: Hra o jablko (1976), Andělské oči (1994), Zapomenuté světlo (1996), Spiklenci slasti (1996), Všichni moji blízcí (1999), Tmavomodrý svět (2001), Babí léto (2001), Hmyz (2018), Hastrman (2018). Od roku 1975 spolupracoval s Oldřichem Kaiserem (např. Možná přijde i kouzelník). Dětské publikum ho miluje za Rumburaka v televizním seriálu Arabela (1980, pokračování 1993) či díky hlasu, který propůjčil plyšové figurce Jů v televizním pořadu Studia Kamarád. Je nositelem dvou prestižních filmových cen Český lev za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli za postavu bohatého strýce v Kafkově adaptaci Amerika (1994) režiséra Vladimíra Michálka a za roli zestárlého klauna v tragikomedii režiséra Viktora Tauše Klauni (2013).
Představte Vaši postavu Kubáta.
Jedním slovem je to „zmrd“. Takových lidí po republice běhá ještě hodně, zahořklých bývalých bolševiků, kteří kdysi měli moc a už ji najednou nemají, proto jsou mstiví a zlí. Stojí vedle vás v tramvaji, vypadají zdánlivě mile a slušně, pak přijdou domů a na internet píšou šílené a hnusné věci.
Co Vás zaujalo na scénáři filmu, že jste se rozhodl roli přijmout?
Z textu je cítit, že Jiří Havelka tyto situace zažil, bydlel v domě v pražských Holešovicích. Já naopak tyto situace neznám, žiju léta v domě se soukromou majitelkou.
Vaše postava nerudný a věčně pesimistický Kubát říká: „Já budu rád, když už sem nebudu muset nikdy.“ I když nejste členem žádného družstva, čerpal jste některé momenty pro film z reálného života - z našeho okolí?
Za komunismu jsem byl v divadle předsedou ROH a Oldřich Kaiser byl mým místopředsedou, takže všechny vánoční kolekce jsme si s Oldou nechali a nikomu nic sladkého nedali a dokonce jsme jezdili sami na rekreace do Bulharska… (smích)
Působí na Vás schůze a především nálada v současné české společnosti zachycená ve filmu (dohady a lidská hloupost) autenticky?
Film se odehrává v současnosti, ale lidská hloupost zde byla vždy, charakter člověka se nemění. Lidé jsou stále ješitní, tupí, zaslepení. Velká část národa taková je a to vše scénář skvěle zachycuje. Na schůzi je ukázán vzorek českého národa, lidé různého vzdělání, nejsou to úplní hlupáci, ale v průběhu schůze se z nich hlupáci stávají.
Režisér Havelka o Vaší roli prohlásil: „Jirka Lábus má ježka. Na hlavě i v roli.“ Jak to myslel?
Jiří Havelka je pro mě fenomenální osoba, velmi si ho vážím pro jeho všestrannost a mám ho moc rád. Ježek byl nápad Jirky a ježek mi skutečně v této roli pomohl, hodně mě pozměnil, i když několik lidí mi řeklo, že mi sluší a jak jsem omládl. Moje postava má ježka uvnitř. Je to nešťastný a zakomplexovaný jedinec, který se trápí a škodí svému okolí.
Jak probíhala spolupráce s Vaší filmovou ženou Dagmar Havlovou?
S Dášou Havlovou jsem točil první film v roce 1979. Během let mi hrála mojí ženu, kamarádku i sestru. Prošli jsme za ty roky velkým vývojem a známe se velmi dobře. Byl jsem u zrodu, když jsme s Jirkou Havelkou Dáše roli nabídli. Já ji oslovil a ona to s radostí schválila, protože scénář ji zaujal. Byl jsem šťastný, že dostala po dlouhé době roli ve filmu a navíc komediální, protože v této komediální poloze začínala, moc ji sluší a diváci ji za to mají rádi. Komediálních hereček je celkově strašně málo. A u Vlastníků byla velmi kreativní, vymýšlela si různé nápady při zkoušení i na place, bylo vidět, že ji to baví.
Natáčení se uskutečnilo v omezeném prostoru, kde divák sleduje skupinu přes sebe mluvících lidí. Jak jste pracovali s tak náročným textem?
Problém byl v tom, že na natáčení sedělo deset lidí u stolu a mluvilo se na přeskáčku. Narážky se velmi rychle střídaly a točilo se po velkých celcích. Proto jsme měli na papíře napsány narážky, abychom věděli, kdy danou větu říct. Nejtěžší bylo chytit správný okamžik, kdy máte začít mluvit.
Zazní zde mnoho vtipných hlášek, vznikaly některé i přímo na natáčení?
Některé ano, šetřil jsem si je až na ostrou klapku a některé z nich jsou ve filmu použity. Například věta k Andrejovi Polákovi, který hraje homosexuála, když jsem kolem něj prošel a řekl mu: „Co chceš, broučku?“ Tak tato moje věta všechny rozesmála a ve filmu zůstala.
Jaká byla spolupráce s Jiřím Havelkou, jaký je to typ režiséra?
Jiří Havelka je renesanční umělec, umí psát, hrát a hlavně báječně režírovat. Neustrne na jednom žánru, zkouší si vše možné. A daří se mu zpracovat palčivé téma doby i třeba velmi zábavnou formou, což je nesmírně cenné. Má smysl pro humor a jeho věci mají lidský rozměr a to je i případ hořké komedie Vlastníci.
Ve filmu z vašich úst zazní absurdní výrok: „Já jsem vlastník a nemusím nic.“ Máte osobní recept, jak se chovat na takové schůzi vlastníků bytů, jak na to?
Já jsem nekonfliktní člověk, nikdy bych se s nikým nechtěl dostat do žádného sporu. Dokonce kdysi mi jedna grafoložka řekla, že kdybych nebyl herec, byl bych dobrý učitel či diplomat. Já se vše snažím řešit smírnou cestou, ne cestou konfliktů. Ovšem pak když něco nastane, tak se rozčílím, ale to se stává zřídka. Já jsem absolutně jiný než moje postava ve filmu.
Pokud byste měl diváky pozvat jednou větou do kina, co byste jim vzkázal?
Pozval bych diváky jednou větou od N. V. Gogola: „Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu!“
Jaké máte další plány, co chystáte?
Teď připravuji šestidílný projekt pro Českou televizi s režisérem Janem Hřebejkem Boží mlýny, který napsal investigativní novinář Jan Kroupa, je to krimi a hraji zde opět zápornou postavu.
Nejnovější komentáře