X-Men 2 - Tentokráte nic objevného.

Jsou mezi námi. Jsou všu­de. Nikdy neví­te, kdo všech­no mezi ně může pat­řit. Může to být Váš strýc, Vaše podi­vín­ská tetič­ka, Váš mlad­ší bra­tr, Váš star­ší bra­tr, Vaše pří­tel­ky­ně, Váš pří­tel nebo Váš kře­ček. Nikdy neví­te, co se tomu zdán­li­vě tupé­mu hlo­dav­ci honí hla­vou. Nikdy neví­te, co to pro­hna­né stvo­ře­ní pro­vá­dí, když se zrov­na nedí­vá­te. Nikdy neví­te, jakým žije sku­teč­ným živo­tem, zatím­co odde­chu­je­te ved­le na poste­li.

Wolverine není ani Váš kře­ček (pokud jste ho tak náho­dou nepo­jme­no­va­li) a nej­spíš ani Vaše pří­tel­ky­ně. Je to vlčí muž opře­de­ný záha­dou, jeden ze super­man­ských mutan­tů X-Menů. A vra­cí se na plát­na našich kin ve dru­hém dílu ame­ric­ké adap­ta­ce slav­né­ho a nemé­ně ame­ric­ké­ho komik­su.

Mutanti - nebo přes­ně­ji lidé, kte­ří nedo­pat­ře­ním zís­ka­li něja­ké ty nad­při­ro­ze­né schop­nos­ti - se sna­ží žít na Zemi poklid­ným živo­tem ved­le svých méně (?) šťast­ných lid­ských spo­lu­ob­ča­nů. Dramatický úvod nám odha­lí pik­le, kte­ré mají vést k tomu, aby toto poklid­né sou­ži­tí skon­či­lo. Na ame­ric­ké­ho pre­zi­den­ta pro­ve­de sku­pi­na „jiných“ mutan­tů „neau­to­ri­zo­va­ný“ útok. Vše je ovšem jen ďábel­ský plán lid­ské­ho padou­cha, kte­rý má pro­ti mutan­tům důvod k osob­ní zášti a sna­ží se tak­to obrá­tit veš­ke­ré voj­sko Země (a Spojených stá­tů zvlášť) pro­ti X-Menům... Chudák. Od začát­ku je samo­zřej­mě jas­né, že pro­ti tlu­pě super­ma­nů (a super­man­čat) nemá nejmen­ší šan­ci, ale proč mu ji ale­spoň nedát, že?

Příběh se zvý­še­nou měrou točí kolem zmí­ně­né­ho Wolverina, kte­rý se ve spo­leč­nos­ti svých kole­gů sna­ží jed­nak zjis­tit totož­nost padou­cha, kte­rý má úto­ky a nevo­li pro­ti X-Menům na svě­do­mí, a dru­hak zís­kat odpo­vě­di na pár otá­zek ohled­ně své vlast­ní exis­ten­ce. Cesta to nebu­de snad­ná. Naštěstí má kaž­dý z X-(Wo)Manů urči­tou spe­ci­ál­ní doved­nost, kte­rá mu dává nad běž­ný­mi lid­ský­mi pro­tiv­ní­ky pořád­nou výho­du. Scott metá lase­ro­vý proud pou­hým pohle­dem, mla­dá žena Jean ovlá­dá teleki­ne­tic­ké schop­nos­ti, chla­pec Pyro si umí hrát s ohněm, dív­ka Rogue je expert­kou přes bolest... a Wolverine má rege­ne­rač­ní schop­nos­ti, nezni­či­tel­nou kost­ru a kovo­vé drá­py. Přibyl jeden „komic­ký“ hrdi­na, kte­rým je Kurt „Nightcrawler“ Wagner, ovlá­da­jí­cí umě­ní tele­por­ta­ce.

Děj obsa­hu­je úžas­nou spous­tu vše­mož­ných klišé; občas jsem si při­pa­dal, že na mě ani nechr­lí nic jiné­ho. Přesto jsem se během vět­ši­ny jeho dél­ky cel­kem sluš­ně bavil, a to říkám jako člo­věk, kte­rý nezná komik­so­vou před­lo­hu a kte­rý nevi­děl ani X-Meny jed­nič­ku. Herecké obsa­ze­ní sním­ku je stej­ně jako v pří­pa­dě prv­ní­ho dílu hvězd­né. V pleša­tém Patricku Stewartovi v roli Charlese Xaviera jsem přes­to neu­stá­le viděl star­tre­kov­ské­ho kapi­tá­na Picarda. Star Trek mi při­po­mí­nal i hlav­ní padouch jmé­nem William Stryker. Uberte „S“ a zaměň­te tvr­dé „y“ za měk­ké „i“ a rázem tu máte koman­dé­ra Williama Rikera ze Star Treku. A to nemlu­vím o malé vizu­ál­ní při­po­mín­ce jmé­na dok­to­ra McCoye...

Střih a kame­ra půso­bí... inu... půso­bi­vě, ačko­liv v někte­rých akč­ních scé­nách jsem troš­ku ztrá­cel pře­hled, kte­ré kon­če­ti­ny pat­ří klad­né­mu mutan­to­vi a kte­ré tomu zápor­né­mu. Hudba je pat­řič­ně dra­ma­tic­ká, ale ničím geni­ál­ním neo­sl­ní.

Teď ode mě asi oče­ká­vá­te koneč­ný ver­dikt. Vyžvejkni se koneč­ně, říká­te si asi. Budiž. X-Meni 2 jsou v pod­sta­tě řado­vou komik­so­vou adap­ta­cí s moti­vem super­hr­di­nů a před­po­kla­dem „všech­no je jinak“. Nevadí-li vám tro­cha té akce a máte-li rádi obna­že­né mod­ré meta­mor­f­ky, pak by se vám film mohl oprav­du líbit.

Ale neza­po­mí­nej­te: nevěř­te niko­mu. Ani vlast­ní­mu křeč­ko­vi.

---