X-men: Poslední Vzdor - Poslední (??!) díl mutantské ságy rozhodně má svá mínus.

 Ale upřím­ně řeče­no, je jich méně, než jsme moh­li čekat. Budu se v násle­du­jí­cích řád­cích sna­žit vyhnout srov­ná­ní s před­cho­zí­mi dvě­ma fil­my (nemluvě o srov­ná­vá­ní s napros­to nesou­vi­se­jí­cí­mi fil­my, že, paní Spáčilová?), jeli­kož k fil­mu při­stou­pil téměř napros­to odliš­ný štáb. Jiný reži­sér, jiní scé­náris­té, jiný film. Není vylo­že­ně špat­ný, ale roz­hod­ně je jiný.Ratner od začát­ku tvr­dil, že film je roz­hod­ně komik­so­věj­ší. Téměř kaž­dý obraz fil­mu má svou před­lo­hu v komik­su. Musím zod­po­věd­ně říct: To se mu poved­lo. Občas totiž máte pocit, že sle­du­je­te komiks, mís­to abys­te sle­do­va­li film. Odpovídá tomu sklad­ba scén i dia­lo­gů. Atmosféra barev­ných oké­nek na vás dých­ne hlav­ně v závě­reč­né bitvě o Alcatraz. Nástup X-menů jako by byl rov­nou vystři­že­ný z něja­ké­ho seši­tu Uncanny (Ultimate a podob­ně) X-men. Žádné sku­pi­no­vé foto, hez­ky jeden po dru­hém před­ve­de jak umí škrá­bat (kou­sat, mra­zit, třís­kat bleskem...) a zaujme své mís­to v prv­ní linii. (Wolverinea ve vele­ní kupo­di­vu všich­ni pře­ži­li). V tomhle ohle­du si tedy není na co stě­žo­vat. Snad jen občas bude­te mít pocit, že jste pří­liš rych­le oto­či­li strán­ku.

Asi nej­vět­ší pře­kva­pe­ní je ale nevy­u­ži­tí poten­ci­á­lu nových postav. Pravda, ono se v toho v tako­vé sto­pá­ži (jenom hodi­na a tři­čtvr­tě) stih­nout moc víc nedá, ale při tom, kolik mís­ta věno­va­li v pro­pa­ga­ci tře­ba Angelovi, zara­zí vás, že ve finá­le se vlast­ně jenom pár­krát pro­le­tí a odchyt­ne si tatín­ka. A to je na tom z nováč­ků ješ­tě dob­ře. Třeba Colossus totiž půso­bí dojmem, že fun­gu­je jenom do počtu.

Ratnerovi se navzdo­ry všem nega­tiv­ním pre­fe­ren­cím nedá upřít jed­na věc: jako fil­mo­vý řeme­sl­ník exce­lu­je. Tam, kde Singer (já vím, že mám slí­be­no nesrov­ná­vat, ale nako­nec si pře­ce rýpnu) zhlu­bo­ka hlou­bá nad tím být či nebýt mutant, Ratner při­jde a dělá věci po svém. Nesnaží se kopí­ro­vat původ­ní dva díly, a ačko­li se jeho film mno­hem víc než jeho před­chůd­ci blí­ží kate­go­rii typu Van Helsing (ze kte­ré­ho v závě­ru taky zaži­je­te malé deja-vu), vůbec se nedá říct, že dělá ostu­du.

Co tedy říct? Rattner Singera nepře­ko­nal. Ale záro­veň se o to ani nepo­kou­šel. Prostě ze sebe chtěl vydat to, co uměl a budiž mu za to díky. X3 by mohl být film lepší...ale záro­veň by veli­ce snad­no mohl být i mno­hem hor­ší. Takhle je veli­ce dob­rý. Jen má tu smůlu, že dva před­cho­zí byly nato­če­né jako prv­ní.

---