Živý na vlastním pohřbu - kniha

Příběh začí­ná ve vánoč­ním čase roku 1940, kdy v lapon­ském měs­teč­ku Salla sla­ví tyto svát­ky rodi­na o šes­ti čle­nech, při­čemž nejmen­ší je tam dvou­le­tý Artti. Zrovna zuří v Evropě vál­ka a Hitler se blí­ží k Finsku, tudíž se otec rodi­ny roz­hod­ne, že všich­ni ute­čou, než tam nepřá­tel­ská voj­ska dora­zí. Pauli, otec od rodi­ny, se živil jako uči­tel a tak tro­chu počí­tal s tím, že se uchy­tí i kde­ko­liv jin­de. Takže vzal sebe, ženu, děti a koně a odje­li. Chtěl si koně nechat někde ustá­jit, nej­lé­pe na něja­kém stat­ku, což se i vcel­ku poda­ři­lo. Rodina byla chvil­ku na stat­ku, kde se však ztra­til nejmen­ší člen, kte­ré­ho po hod­né chví­li hle­dá­ní našli, ale že to byly ner­vy. Dokonce chtě­li volat poli­cii.

Pauli chtěl svou ženu Irenu poslat mimo sta­tek, aby ji a děti neo­tra­vo­va­li v létě komá­ři – ta se nejdřív vzpou­ze­la, ale pak uzna­la, že by měla jet. Vzala sebou i Arttiho, což jak se poz­dě­ji uká­za­lo, byla chy­ba. Nechala ho na nádra­ží a šla si kou­pit novou suk­ni, aby nedě­la­la ostu­du a Artti mezi­tím nase­dl na jeden z vla­ků a odjel nezná­mo kam. Když se Irena vrá­ti­la, tak hrů­zou sko­ro omdle­la. Všechno zavo­la­la muži a ten se ho vydal hle­dat a naštěs­tí ztra­ce­né dítě i našel.

Pauli se po tom všem roz­ru­chu vrá­til na sta­tek, kde si domlou­val s hos­po­dá­řem obchod – chtěl, aby mu pro­dal koně. Dokonce byl v ban­ce a vzal si na koně půjč­ku, aby ho mohl zapla­tit. Pauli se však vál­ce nevy­hnul. Byl nucen bojo­vat ve východ­ní Karélii, kde však utr­pěl zra­ně­ní nohy. I když zra­ně­ní váž­né neby­lo, na fron­tu už se nemohl vrá­tit a tak odjel domů. Přijel však s chřip­kou, kte­rou od něj chy­ti­li všich­ni ostat­ní čle­no­vé rodi­ny. Ti se po pár dnech zase uzdra­vi­li, až na malé­ho Arttiho, tomu něko­lik týd­nů nechtě­li ustou­pit vyso­ké horeč­ky – až čty­ři­cít­ky, ale nako­nec se také uzdra­vil.

V létě 1948 se Pauli doče­tl z novin, že asi osm kilo­me­t­rů od nich byl zpo­zo­ro­ván med­věd. Ten zabí­jel doby­tek, ale také ovce. Kromě toho úto­čil i na lidi, když byli zrov­na na pas­tvě. Pauli si chtěl zajis­tit půdu, ale po tom­to zjiš­tě­ní začal uva­žo­vat, že když nemá žád­né zku­še­nos­ti s tím­to dru­hem prá­ce, neměl by se do toho ani pouš­tět a pros­tě dělat to, co už umí. Další léto chtěl vzít Pauli Arttiho, kte­rý už byl tro­chu vět­ší na výpra­vu do lesa. Nebylo to jen tak, šli na med­vě­da. Manželce se to vůbec nelí­bi­lo, ale co měla dělat.

Dokonce si od její­ho strý­ce Pauli půj­čil puš­ku a do ní kou­pil dva­cet nábo­jů s tím, že by to mělo na jed­no­ho med­vě­da sta­čit. Nasedli do vla­ku a jeli. Museli se svým způ­so­bem vyptat na ces­tu. V obcho­dě si také muse­li nakou­pit záso­by na ces­tu – salám, sýr, chle­ba a más­lo. To vše měli na něko­lik dní. Irena jim sice při­pra­vi­la jíd­lo, avšak pova­žo­va­li za rozum­né při­kou­pit i něco navíc. Tak došli po něko­li­ka hodi­nách na pole, kde se pásl doby­tek, a roz­hod­li se čekat na med­vě­da. Napoprvé se jim to nezda­ři­lo a tak pokra­čo­va­li dal­ší den.

Tato kni­ha má i přes svůj dost mor­bid­ní název přes­ný styl vyprá­vě­ní seve­ru a kon­krét­ní­ho auto­ra. Je vel­mi dob­rá, tak­že roz­hod­ně dopo­ru­ču­ju, kdo má rád tako­vé sever­ské romá­ny. Má 136 stran.

Věnovalo nakla­da­tel­ství Hejkal.

• Autor: Arto Paasilinna
• Žánr: belet­rie
• Nakladatelství: Hejkal
• Datum vydá­ní: 2014