Kniha „Zločin štábního strážmistra“ je napínavým příběhem o usilovném hledání ztracených vodítek z doby dávné minulosti protektorátu Čech a Moravy, kdy se pouštíme v pátrání po stopách českého četníka Eduarda Ševčíka.
Právě jeho vnuk pan Prošek kontaktujte spisovatele a novináře Petra Hofmana, zda by se nepokusil najít a vypátrat dávno „ztracené“ materiály, a pokud možno nalézt i důkazy o tom, že v době německé okupace v jihočeských lesích jeho dědeček nezastřelil žádného odbojáře z výsadkové skupiny.
Sám se totiž domnívá, že byl jeho dědeček neprávem obviněn a po válce křivě odsouzen za vlastizradu a uvězněn na dvacet let vězení, kde i bohužel zemřel a svobody se nikdy nedočkal. Chce se pokusit za každou cenu očistit jméno nejen svého dávného předka, ale i celé své rodiny, na kterou se od té doby pohlíží tak trochu skrz prsty.
„Jenže já jsem vnukem kolaboranta, zrádce národa, vyvrhele, vraha zrůdy v lidské podobě! Řekněte mi, jak jsem s tímhle měl žít? ... Nechci vám líčit svůj zkažený život, to teď není důležité. Chci najít pravdu! Chci očistit jméno svého předka, který umřel ve vězení, chci dokázat, že byl křivě obviněn a zničen v zinscenovaném procesu s falešnými svědky. Když se konečně otevřely archivy, pátral jsem v dokumentech. Bohužel, mnohé důležité listiny tam chybí, snad byly záměrně skartovány, aby nevrhaly špatné světlo na některé osoby, které se opět derou k moci. Přesto jsem se dozvěděl, že váš děda s mým dědou byli kolegové, společně sloužili na četnické pátrací stanici v Táboře za první republiky i za německého protektorátu. Dokonce prý byli důvěrnými přáteli! Nemáte doma nějaké listiny, úřední doklady nebo deníkové záznamy té doby?“
Petru Hofmanovi se tak naskýtá obrovská příležitost poodkrýt nejen roušku tajemství kolem Eduarda Ševčíka, ale především i kořeny své vlastní rodiny, a tak trochu poznat, jaký ve skutečnosti byl jeho dědeček, než jak si na něj sám z útržků svých vlastních vzpomínek pamatuje.
V pátrání mu pomáhá jeho dcera Lenka, jež k němu dochází třikrát týdně. Byla to nejen příležitost, kde mohli společně nejen na vlastní pěst pátrat, ale hlavně si spolu popovídat o vlastních životech a plánech do budoucna. A byla to právě Lenka, která při rovnání dědečkových písemností i leccos zajímavého mezi nimi objevila, či otce upozornila na některé maličkosti, které by zřejmě Petr Hofman býval přešel bez povšimnutí.
„Děda byl chlap, jak se patří, stačilo, aby se ostře podíval a svraštil obočí, a nenašel se nikdo, kdo by se mu odvážil odporovat, kdežto já jsem slaboch, s každým se snažím vyjít po dobrém a moje dny jsou natolik plné různých kompromisů, že ani nežiju vlastním životem. Někdy mi připadá, že existuji jen proto, abych neustále plnil někomu přání: ať už manželce, dětem, přátelům nebo šéfovi. Není důležité, co chci já, ale jenom to, co chtějí jiní!“
Podaří se Petru Hoffmanovi vypátrat nějaké hodnotné informace a dle objevených dokumentů a vlastních domněnek poskládat celý příběh dohromady? Ale jak se všechny ony události skutečně odehrály? Nejednalo se náhodou spíše o důmyslnou a promyšlenou past, za kterou prostě musel někdo pykat, třeba právě Eda Ševčík, co byl právě po ruce? Odhalí Petr skutečnou pravdu?
Zatím netuším, jestli můj výlet do kraje předků přinese nějakou odpověď na otázky pana Prokeše, ale to brzy zjistím.
Samotný příběh klidně plyne svým vlastním tempem, a až na nějaké výjimky je bez jakýchkoliv větších zvratů v ději. Petr postupně objevuje nové a nové materiály, jež ho dále směrují k dalším indiciím. Samotné pátrání začíná u jeho sestry se šanonem plným zažloutlých a potrhaných papírů, odkud je nasměrován ke kronikáři Štochlovi.
Pan Štochl Petru Hofmanovi poskytl velmi cenné informace týkajících se jeho předcích, neboť kronikáře dělal už více jak padesát let, díky čemuž měl možnost prostudovat nejrůznější materiály ze všech možných oblastí. Bohužel, i když tato vášeň pro historii byla jeho velkým koníčkem, přec ne všechno se mu podařilo dohledat a správně přiřadit.
Našel jsem něco, s čím si nikdo neví rady, není to nadepsané ani datované, najdeš tam spoustu dopisů a různých hlášení, na fotkách jsou lidi, které vůbec neznám, a ty fotky z vyšetřovaných případů jsou leckdy pořádně nechutné.....
Vzbuzovalo to ve mně zvědavost a současně odpor. Bude to příšerná dřina, než papíry seřadím a alespoň trochu se v nich zorientuji. Proč jsem se do toho nechal navrtat, proč jsem tomu nešťastníku Prokešovi rovnou neřekl, že nemám čas, že jsem zavalený spoustou jiné naléhavé práce?
Celým amatérským pátráním zahýbají dokumenty po fotografovi Strnadovi, jež jsou součástí sbírky starých dokumentů Andrey Winkler. Co všechno tu Petr nalezne a nakonec odhalí? S pomocí své dcery Lenky pomalu rozplétá propletené osudy dědečka a četníka Edy Ševčíka, a vnáší tak postupně světlo do jednotlivých událostí této těžké a temné doby.
Napadlo mi, že i já jsem takový pes na stopě, že hledám ve starých dopisech, úředních dokladech a vzpomínkách pamětníků přerušovanou, prachem času zavátou linii, která by mě dovedla až k pachateli dávného zločinu. Pokud to byl vůbec zločin....
Pochopit kamufláž pachatelů, uvědomit si, na co se vlastně dívám, dát si do spojitosti věci, které spolu na první pohled nesouvisí, v tom vězí největší umění úspěšného pátrače.
Kromě toho se mu navíc i jemu samotnému vynořují vzpomínky na dávno ztracené dětství, a hlavně na nezapomenutelné a kouzelné chvíle po bohu svého milovaného dědečka Karla. Na dědu, a na silné pouto, které se za ty roky mezi nimi vytvořilo, a které bylo podmíněno možná i tím, že jej jeho vlastní otec ignoroval a nechápal.
Poslední slova dědy: Doba je zlá, chlapče. Ale ona nikdy nebyla dobrá. S tím nic nenaděláš, svět neměníš. Hlavně vždycky zůstaň sám sebou a drž se jen toho, čemu bez zbytku věříš. Drž se. Jsi Hofman. A Hofmanovi se nikdy nevzdávali!
Kniha je velmi čtivá, srozumitelná a snadno se čte. Jsou zde spojené jak napínavé pasáže, tak i rutinní skoro až detektivní pátrání s velmi titěrnou prací při skládání celé mozaiky dávno již ztracené minulosti. Nechybí tu rozplétání jednotlivých příběhů, a i tak trochu vysvětlení, proč jaká postava pravděpodobně kdysi v minulosti reagovala tímto způsobem, jaké k tomu měla pohnutky. Postavy jsou krásně popsány, že si o nich dokážete vytvořit ucelený obrázek a dokážete i odhadnout, jak budou dále reagovat, jak se asi v dalších situací sami zachovají.
Samotné čtení celého příběhu je napínavé a doslova vás vtáhne do děje, a vy sami si budete přát tomu všemu přijít na kloub, rozluštit „možná“ už ztracená vodítka minulosti. V knize přináší pátrání v minulosti dost často překvapivé zvraty a velmi milá překvapení, která bych nerada prozradila. Já osobně jsem hlavního hrdinu obdivovala za to, jak precizně a s jakou zodpovědností se této poměrně těžké a nezáviděníhodné práce zhostil, a jakým způsobem dokázal doslova vytěžit z minima naprosté maximum.
Nemusíš to dělat za každou cenu. Není nic horšího, než se nutit do něčeho, k čemu máš odpor. V životě je vždycky spousta jiných možností. Než tu životní hru vzdáš, možná stojí za pokus prozkoumat i jiné cesty. Možná je tam někde ta tvoje, na které právě ty budeš hlavní hrdinkou.
Pan Prokeš až do poslední chvíle pevně doufal, že se o svém dědečkovi Edovi Ševčíkovi dozví něco pozitivního, co by konečně očistilo celou jeho rodinu, ale ne vždycky tomu tak může být. Povede se Petrovi panu Proškovi předložit nějaké důkazy? Ale co když nakonec z dokumentů vyplyne úplně něco jiného, než v co pan Prošek doufal? Ustojí tuto pravdu anebo bude i dál pokračovat v hledání i bez Petra Hofmana?
Nesmíme už nikdy dopustit, aby se něco podobného opakovalo, aby mladí lidé byli bezdůvodně vrháni chřtánu smrti a aby byli poznamenání cejchem zla.
Kniha „Zločin štábního strážmistra“ je pěkně zpracovaná, čtivá se správným načasováním jednotlivého napětí a drobných zvratů. Kromě toho nechybí ani hledání cesty k srdci své milované dcery Lenky, možnosti se jí více přiblížit a upevnit tak vzájemný vztah na důvěře a respektu. A naopak kdo miluje hádanky a luštění tajemství s nádechem dávné minulosti, bude touto knihou doslova pohlcen a vtažen do samotného děje. Knihu doporučuji i jako milé odpočinkové čtení.
ZLOČIN ŠTÁBNÍHO STRÁŽMISTRA
Napsal: Otomar Dvořák
Vydala Moravská Baste MOBA, s.r.o.
Brno, 2019
Počet stran: 229
ISBN: 978-80-243-8873-1
