#1917: Pečeme s Kafkou - 85 %

Načítám počet zobrazení...

Mám rád netra­dič­ní stri­py. A „Pečeme s Kafkou“ je roz­hod­ně netra­dič­ní strip. Pa mám rád umě­lec­ká díla, kte­rá se věnu­jí tvor­bě, lite­ra­tu­ře, ale pře­de­vším se zamě­řu­jí na auto­ra jako posta­vu. Tohle dělal King a děla­jí to i jiní. A dělá to i Tom Gauld. Takže „Pečeme s Kafkou“ při­ná­ší mini­mál­ně dva prv­ky, díky nimž by mě měl bavit. Pak je zde také spe­ci­fic­ká absur­di­ta, s níž jsou komiksy podá­vá­ny, kdy vli­vy filo­so­fie i super­hr­din­ské­ho main­stre­a­mu a pří­pad­ně pokles­lých žánrů se zde spo­ju­jí... no do kaf­kov­ské­ho pro­ple­ten­ce, jenž je jed­not­ný, celist­vý a kom­pakt­ní. A hlav­ně funkč­ní. Pokud si pře­čte­te dva tři stri­py z kni­hy „Pečeme s Kafkou“, bude­te hned vědět, jest­li je tohle komiks pro vás, či niko­li. Buď vás zaujme, ane­bo vůbec ne. Nejblíže k tomu, co u nás v oblas­ti stri­pů vychá­zí, má pak „Pečeme s Kafkou“ k sérii „Macanudo“. Přesto je „Pečeme s Kafkou“ odliš­né.

Kniha se jme­nu­je „Pečeme s Kafkou“, ale strip s Kafkou se zde obje­ví jen jeden. Přesto je to esen­ce toho, co od Toma Gaulda čekat. Je to člo­věk sečtě­lý, je to člo­věk se spe­ci­fic­kým smys­lem pro humor, kte­rý má jas­nou před­sta­vu o tom, co je to tvůr­čí pro­ces a jaká jsou jeho úska­lí. Dokáže je pak pre­zen­to­vat for­mou, kte­rá je vel­mi ori­gi­nál­ní a své. Třeba i v tom smys­lu, že mnoh­dy jsou stri­py tře­ba jen jakousi hříč­kou, rébu­sem, kdy musí­te malin­ko pře­mýš­let o tom, co se vlast­ně sna­žil autor říct. Ale v tom je krá­sa komik­su „Pečeme s Kafkou“. Tohle oprav­du nejsou jen oby­čej­né stri­py, tohle jsou stri­py, kde je ten humor spe­ci­fic­ký, skry­tý pod vrst­va­mi. Jsem si jis­tý, že mno­hým čte­ná­řům to ani nebu­de při­pa­dat moc vtip­né. Ale Tom Gauld se nesna­ží tre­fit do vku­su všem, jede si jed­no­du­še to svo­je.

Tom Gauld není spe­ci­fic­ký jen tím, jaký styl dává scé­ná­řům svých komik­sů, ale i tím, jaké vizu­ál­ní nástro­je k tomu pou­ží­vá. Na jed­nu stra­nu se to při­rov­ná­ní k sérii „Macanudo“ nabí­zí i z hle­dis­ka vizu­ál­ní­ho, pro­to­že Tom Gauld i Liniers mají podob­nou čer­nou lin­ku, ale Tom Gauld vyu­ží­vá pro­stor pane­lů odliš­ně. Někdy mu ani nejde o sek­venč­ní umě­ní, někdy pros­tě jen vrší nápa­dy za sebe. Variace na jed­no téma. Anebo pros­tě jen jed­no téma v jed­nom vel­kém obráz­ku bez roz­dě­le­ní na jed­not­li­vé pane­ly. Práce s pro­sto­rem je sku­teč­ně vel­mi dob­rá, vždy je vyu­žit tak, aby to slou­ži­lo dané­mu pří­bě­hu. Tom Gauld nekres­lí jen posta­vy, někdy se setká­me je se zjed­no­du­šu­jí­cí­mi silu­e­ta­mi, v někte­rých pří­pa­dech se jeho stri­py úpl­ně obe­jdou bez postav, kdy sle­du­je­me jen gra­fic­ké prv­ky, kte­ré s tex­tem dohro­ma­dy tvo­ří strip. Zajímavá ukáz­ka toho, jak také pra­co­vat s kresbou a komik­sem jako médi­em.

Kniha „Pečeme s Kafkou“ obsa­hu­je sbír­ku stri­pů, kte­ré jsou netra­dič­ní, chyt­ré, pře­mýš­li­vé, mís­ty doce­la dost filo­so­fic­ké, ale stá­le zábav­né. Ne, nejsou to jed­no­hub­ky, kte­ré pro­lét­ne­te, zasmě­je­te se nad nimi, a ote­vře­te pokra­čo­vá­ní, abys­te se smá­li dál. Tom Gauld při­ná­ší něco tro­chu navíc, něco tro­chu jiné­ho. Strip nemu­sí být jen jed­no­du­chá zába­va. I na malém pro­sto­ru se dá vymys­let více, jak nám doká­za­lo zmi­ňo­va­né „Macanudo“ ane­bo tře­ba i „Calvin a Hobbes“. Nezáleží na for­mě. I malá for­ma stri­pu může říct hod­ně. Někdy víc než desít­ky strá­nek. Tohle se mi na komik­su „Pečeme s Kafkou“ líbí. Je svůj, vyja­dřu­je názo­ry auto­ra, kte­ré jsou spe­ci­fic­ké a doká­žou se tre­fit do noty. Stejně jako něko­ho neo­slo­ví vůbec. A tak to má s literaturou/komiksem/filmem/atd. být.

Komiks „Pečeme s Kafkou“ může­te zakou­pit na strán­kách Albatros Media.