#1917: Pečeme s Kafkou - 85 %

Mám rád netradiční stripy. A "Pečeme s Kafkou" je rozhodně netradiční strip. Pa mám rád umělecká díla, která se věnují tvorbě, literatuře, ale především se zaměřují na autora jako postavu. Tohle dělal King a dělají to i jiní. A dělá to i Tom Gauld. Takže "Pečeme s Kafkou" přináší minimálně dva prvky, díky nimž by mě měl bavit. Pak je zde také specifická absurdita, s níž jsou komiksy podávány, kdy vlivy filosofie i superhrdinského mainstreamu a případně pokleslých žánrů se zde spojují... no do kafkovského propletence, jenž je jednotný, celistvý a kompaktní. A hlavně funkční. Pokud si přečtete dva tři stripy z knihy "Pečeme s Kafkou", budete hned vědět, jestli je tohle komiks pro vás, či nikoli. Buď vás zaujme, anebo vůbec ne. Nejblíže k tomu, co u nás v oblasti stripů vychází, má pak "Pečeme s Kafkou" k sérii "Macanudo". Přesto je "Pečeme s Kafkou" odlišné.

Kniha se jmenuje "Pečeme s Kafkou", ale strip s Kafkou se zde objeví jen jeden. Přesto je to esence toho, co od Toma Gaulda čekat. Je to člověk sečtělý, je to člověk se specifickým smyslem pro humor, který má jasnou představu o tom, co je to tvůrčí proces a jaká jsou jeho úskalí. Dokáže je pak prezentovat formou, která je velmi originální a své. Třeba i v tom smyslu, že mnohdy jsou stripy třeba jen jakousi hříčkou, rébusem, kdy musíte malinko přemýšlet o tom, co se vlastně snažil autor říct. Ale v tom je krása komiksu "Pečeme s Kafkou". Tohle opravdu nejsou jen obyčejné stripy, tohle jsou stripy, kde je ten humor specifický, skrytý pod vrstvami. Jsem si jistý, že mnohým čtenářům to ani nebude připadat moc vtipné. Ale Tom Gauld se nesnaží trefit do vkusu všem, jede si jednoduše to svoje.

Tom Gauld není specifický jen tím, jaký styl dává scénářům svých komiksů, ale i tím, jaké vizuální nástroje k tomu používá. Na jednu stranu se to přirovnání k sérii "Macanudo" nabízí i z hlediska vizuálního, protože Tom Gauld i Liniers mají podobnou černou linku, ale Tom Gauld využívá prostor panelů odlišně. Někdy mu ani nejde o sekvenční umění, někdy prostě jen vrší nápady za sebe. Variace na jedno téma. Anebo prostě jen jedno téma v jednom velkém obrázku bez rozdělení na jednotlivé panely. Práce s prostorem je skutečně velmi dobrá, vždy je využit tak, aby to sloužilo danému příběhu. Tom Gauld nekreslí jen postavy, někdy se setkáme je se zjednodušujícími siluetami, v některých případech se jeho stripy úplně obejdou bez postav, kdy sledujeme jen grafické prvky, které s textem dohromady tvoří strip. Zajímavá ukázka toho, jak také pracovat s kresbou a komiksem jako médiem.

Kniha "Pečeme s Kafkou" obsahuje sbírku stripů, které jsou netradiční, chytré, přemýšlivé, místy docela dost filosofické, ale stále zábavné. Ne, nejsou to jednohubky, které prolétnete, zasmějete se nad nimi, a otevřete pokračování, abyste se smáli dál. Tom Gauld přináší něco trochu navíc, něco trochu jiného. Strip nemusí být jen jednoduchá zábava. I na malém prostoru se dá vymyslet více, jak nám dokázalo zmiňované "Macanudo" anebo třeba i "Calvin a Hobbes". Nezáleží na formě. I malá forma stripu může říct hodně. Někdy víc než desítky stránek. Tohle se mi na komiksu "Pečeme s Kafkou" líbí. Je svůj, vyjadřuje názory autora, které jsou specifické a dokážou se trefit do noty. Stejně jako někoho neosloví vůbec. A tak to má s literaturou/komiksem/filmem/atd. být.

Komiks "Pečeme s Kafkou" můžete zakoupit na stránkách Albatros Media.