Mezi nejčastější stereotypy, které Češi rádi o sobě říkají a navzájem se jimi baví, jsou ponožky v sandálech. Konkurovat jim může snad jen obligátní půlitr točeného piva plzeňského typu v ruce člověka narvaného v tílku velikosti „po mladším bratrovi“. Občas se k tomu dodává, že to se samozřejmě týká těch „špatných a nevkusných“, čímž se člověk z osazenstva „ponožkářů v sandálech“ chytře vyčlení a zábava může pokračovat.
Ruku na srdce, kdo z nás tak oblečený někdy nešel? Když jsme třeba byli malá robátka o svém šatníku ještě nerozhodující, když se na výletě v horách radikálně změnila teplota a pohorky jsme nechali na chatě, když...
Ano, ono to opravdu vypadá trochu nevkusně, ale přijde mi, že zase o nic tak zásadního nejde. Koneckonců praktičnost tohoto obutí ocenili i staří Římané, když se vydali ukázat světu svoji civilizaci a došli i do tak chladných míst, jako je třeba dnešní Anglie. Údajně něco podobného na svá chodidla v chladnějších měsících navlékali i lidé z Egypta, takže ne, on to skutečně není novodobý „vynález“ a už vůbec nepochází z Čech.
Je to samozřejmě kulturní záležitost v závislosti na prostoru a čase. To, co bylo ok v antickém světě, nemusí být ok v současné České republice. Dnešní svět je ale v mnoha ohledech menší a mezi nás se dostávají i kulturní vlivy, které by dříve byly absolutně nemyslitelné. Tak třeba v Japonsku to prý není tak nezvyklé nosit (a nikdo se nad tím nepozastavuje). Pokud tedy příště v ulicích uvidíte někoho s ponožkami v sandálech, tak si vzpomeňte, že to klidně může být nějaký člověk ovlivněný „asijskou módou“, či snad cestovatel časem hledající Teutoburský les.
