Tokijský ghúl 12 (東京喰種)
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.
V komiksu „Tokijský ghúl 12″ najdete pasáže, které jsou v podstatě jen básničkami, cosi ve stylu haiku, které jen vyplňují stránky. Asi by to bylo celkem fajn zpestření, kdyby to dávalo nějaký smysl pro příběh a hlavně, kdy se to dobře četlo. Tohle je jako umělecké pokusy, které Sui Išida napsal někdy během puberty do zápisníku, který si ponechal a nyní ho použil pro svou sérii, a to bez jakékoli sebereflexe k tomu, že ty básničky jsou prostě špatné. Místo toho, aby pomáhaly budovat atmosféru série, jež se chvíli jevila jako hororová, místo toho ji rozmělňují na cucky. Je to škoda, protože se z příběhu naprosto vytratilo napětí, velká očekávání, která jsou zde prezentována, se pak díky tomu jeví jako spíše takové plácání. A to je sakra škoda.
Problém knihy „Tokijský ghúl 12“ je i v tom, že jsou zde divné střihy a mezi scénami se přeskakuje bez ladu a skladu. Něco je odvyprávěno, máte pocit, že by na to mohlo ještě něco navazovat, ale po stu stránek zjistíte, že si na nějakou návaznost budete muset počkat, pokud vůbec přijde. Protože do toho musíte číst nesmyslné básničky, které by vás podle všeho měly pobavit. To se nestane. Pak je zde další střih a vy už se pomalu ztrácíte v tom, jakou postavu vlastně sledujete, protože už si jsou všichni tak podobní, že vás to i otravuje. Možná ani nebudete mít sílu kouknou na začátek, kde je přehled postav, který jen ukazuje na to, že i autor, případně vydavatel si byl vědom toho, že se v ději dá snadno ztratit a že není možné si všechny postavy zapamatovat. Větší problém je v tom, že některé z nich ani zapamatovatelné nejsou a vy si říkáte, že by bylo fajn vzít červenou fixu a vyškrtat na začátku ty zbytečné.
Čekají nás ještě dvě knihy - na tu třináctou by se recenze měla objevit co nevidět - a příběh by se měl uzavřít. Přiznám se, že pořádně nevím, co by se mělo uzavírat. Příběh přešlapuje na místě, z epického se stal osobním, který se snaží být epický, ale prostě takový není. S Kanekiho přeměnou, místo aby děj vystartoval do výšin, se zasekl na místě a veškerý potenciál, který v sobě série měla, je zabit. Jsou zde flashbacky, skáče se zde v ději a mezi postavami, jsou zde odhalení, která vyznívají na prázdno. To všechno nevede k tomu, že poslední díly uchvacují, ale vede to k tomu, že nudí. Z mangy, která mohla cílit na fandy hororu, která mohla být trochu drsnější, se po Kanekiho proměně stal čistý mainstream, který ničím nevyniká, ani brutalitou, ani dobrými akčními scénami, ani zajímavým směřováním děje. Popravdě se není čemu divit, že série měla jen čtrnáct čísel. Spíše je třeba se divit tomu, že to až k té čtrnáctce dotáhla.
Na Comics Blogu najdete recenze na knihy:
„Tokijský ghúl 1″
„Tokijský ghúl 2″
„Tokijský ghúl 3″
„Tokijský ghúl 4″
„Tokijský ghúl 5″
„Tokijský ghúl 6″
„Tokijský ghúl 7″
„Tokijský ghúl 8″
„Tokijský ghúl 9″
„Tokijský ghúl 10″
„Tokijský ghúl 11″
