#1934: Vykopávka - 60 %

Scénář: Max Andersson
Kresba: Max Andersson

Max Andersson je vel­mi spe­ci­fic­ký autor, o čemž jsme se moh­li pře­svěd­čit v kni­hách „Pixy“ ane­bo „Bosenský plac­ko­pes“. A neji­nak tomu bude v kni­ze „Vykopávka“, na kte­ré autor pra­co­val pod­le vše­ho osm­náct let a je na zad­ní obál­ce ozna­če­na jako Maxův komik­so­vý epos. A je to roz­hod­ně epos ve smys­lu roz­sáh­lé­ho díla, pro­to­že kni­ha má 380 stran, což sku­teč­ně není málo. Zajímavostí je sku­teč­nost, že kaž­dá strán­ka je jed­ním pane­lem, na kte­ré vět­ši­nu není mno­ho tex­tu, tak­že se otá­čí doce­la rych­le. I tak vám ale „Vykopávka“ zabe­re doce­la dost času, pro­to­že tohle roz­hod­ně není čte­ní, kte­ré by bylo jed­no­du­ché a pocho­pe­ní, i když je otáz­kou, jest­li vlast­ně má smy­sl se sna­žit pocho­pit, co tím autor chtěl říct.

Na zad­ní stra­ně obál­ky je také napsá­no, že Max Andersson kres­lil kni­hu na zákla­dě svých snů. Ve spo­je­ní s tím, že ji tvo­řil osm­náct let, se doce­la dost vysvět­lu­je a sku­teč­ně nemá smy­sl v tom hle­dat jed­no­du­ché vysvět­le­ní, kte­ré zde nale­ze­no být nemů­že. Dovolím si cita­ci z ano­ta­ce: „Klubko neče­ka­ně oče­ká­va­ných udá­los­tí se začne roz­mo­tá­vat a oživlá rodi­na se hrdi­no­vi začne bez okol­ků vnu­co­vat do živo­ta. Objevuje se sun­da­va­cí penis, mrt­vo­la pod sto­lem, okna k por­no­fil­ním sou­se­dům, pokout­ní lať­ko­vé sprchy upro­střed restau­ra­ce, máma jakož­to pře­moudře­lá siam­ská dvoj­ča­ta, stá­da násil­ných stro­mů…“ Jako kdy­by k tomu ani neby­lo nut­né nic dodá­vat. Tohle pros­tě není tra­dič­ní a jsou zde nápa­dy, kte­ré vás při­mě­jí čas­to jen vrtět hla­vou.

Ale musí se nechat, že ty nápa­dy jsou sku­teč­ně ori­gi­nál­ní a podá­ny v šíle­né kom­po­zi­ci. Při dočte­ní kni­hy jsem si říkal, že za sebou mám sko­ro 400 stran komik­su, ale vůbec netu­ším, o čem to bylo. A asi ani nejde o to, abys­te to jako celek pocho­pi­li. Jde o to, jak na vás udě­lá dojem Maxova fan­ta­zie, jak na vás budou půso­bit jed­not­li­vé scé­ny a dějo­vé zvra­ty, jak na vás budou půso­bit jed­not­li­vé posta­vy. I když se jed­ná o sno­vé výje­vy - a sku­teč­ně máte pocit, že jste sou­čás­tí jed­no­ho vel­ké­ho a hod­ně šíle­né­ho snu - tak je zde pořád děj, kte­rý někam ubí­há, a jsou zde společensky-kritické prv­ky, kte­ré se dají cel­kem snad­no odha­lit a kte­ré si v té zápla­vě šílen­ství uvě­do­mí­te. Opravdu to není jenom vrstve­ní aso­ci­a­cí a snů v surre­a­lis­tic­kém duchu, je v tom něco tro­chu víc.

Kniha „Vykopávka“ není pro kaž­dé­ho, ale to žád­ná Maxova kni­ha. Musíte se s tím smí­řit a je jas­né, že do kni­hy bys­te měli jít hlav­ně ve chví­li, kdy chce­te číst něco jiné­ho, kdy chce­te zažít něco nové­ho. A roz­hod­ně zaži­je­te. To, co vás zde čeká, je napros­to neče­ka­né, nepřed­sta­vi­tel­né, zvlášt­ně úchyl­né, ale pořád do jis­té míry krás­né. Tohle je komik­so­vé umě­ní, aby pre­zen­to­va­lo i pří­běhy, kte­ré jinak pre­zen­to­vat nejdou. A bez vizu­ál­ní strán­ky, kte­rou mají Anderssonovy komiksy, by „Vykopávka“ pros­tě nemoh­la exis­to­vat. Je to osob­ní dílo, kte­ré nemohl nikdo jiný vytvo­řit. A díky tomu fun­gu­je. Jen vám roz­hod­ně neza­ru­čím, že se vám bude líbit. Může se stát přes­ně pra­vý opak. I tak ale podob­ný záži­tek podru­hé mít nebu­de­te.