#1935: Bosenský plackopes - 55 %

Jestli chce­te komiks, kte­rý je sku­teč­ně div­ný, tak roz­hod­ně sáh­ně­te po komik­su „Bosenský plac­ko­pes“. Ano, už z toho názvu je cel­kem patr­né, že to není něco, co by bylo úpl­ně nor­mál­ní, stan­dard­ní nebo pros­tě jakým­ko­li způ­so­bem kla­sic­ké. Ale od Maxe Anderssona ani nic nor­mál­ní­ho není mož­né čekat, je to pros­tě spe­ci­fic­ký autor, kte­rý vytvá­ří komiksy, kte­ré jsou jiné. Ne div­né, to roz­hod­ně ne, i když něko­mu tak určit budou při­pa­dat. Ale pře­čtě­te si jeho komiksy, ať už u nás dří­ve vyda­ný komiks „Pixy“ ane­bo tro­chu nověj­ší kni­hu „Vykopávka“. Lars Sjunnesson se nám před­sta­vil kro­mě kni­hy „Bosenský plac­ko­pes“ v maga­zí­nech „Zkrat 3“ a „Zkrat 5“, ale z kni­hy „Bosenský plac­ko­pes“ vylo­že­ně nepo­zná­te, jaký je jeho styl. Kniha „Bosenský plac­ko­pes“ je totiž z hle­dis­ka své­ho vytvá­ře­ní vel­mi spe­ci­fic­ká.

Max Andersson a Lars Sjunnesson vytvá­ře­li komiks jako spo­leč­né dílo, a to v tom smys­lu, že se kaž­dý podí­lel na kaž­dé kresbě, jak sami v komik­su uvá­dě­jí. Uprostřed kni­hy totiž najde­te jakousi vsuv­ku, jed­ná se o dia­log samot­ných auto­rů - ješ­tě v jiné kresbě než zby­tek kni­hy - kde se baví o tom, co se dělo v prv­ní čás­ti, ale tře­ba prá­vě i o tom, jak byl komiks vyvá­řen. A tady zmí­ní prá­vě sku­teč­nost, že se na kresbě podí­le­li oba, a to tako­vým způ­so­bem, že si ani jeden nepa­ma­tu­je, co byl jeho pří­spě­vek. Prostě komik­so­vá sym­bi­ó­za niko­li sce­náris­ty a kres­lí­ře, ale sym­bi­ó­za v tom smys­lu, že oba byli záro­veň sce­náris­tou a kres­lí­řem. A vyšlo z toho dílo, kte­ré roz­hod­ně není tra­dič­ní. A je to dob­ře. Jen i z té netra­dič­nos­ti nako­nec bude­te mít nepří­jem­ný pocit.

Max a Lars jsou na začát­ku pří­bě­hu na komik­so­vém sym­po­ziu ve Slovinsku v roce 1999, když se Larsovi ozve jeho sta­rý zná­mý, a nímž stu­do­val, kte­rý ho nařk­ne z toho, že ho pou­žil jako posta­vu do své­ho komik­su, a to bez toho, aby mu coko­li zapla­til. Lars se chce obha­jo­vat, ale Štefan Skledar si vede svou a ješ­tě Larsovi nabíd­ne, že mu pře­dá svo­je dení­ky, kte­ré si psal za vál­ky. Protože tako­vé dení­ky, to vždyc­ky vyda­va­te­lé chtě­jí a na tom se dají vydě­lat pení­ze. Lars sou­hla­sí a dohod­nou se, de se sejdou. Setkání se pořád­ně nepro­běh­ne, pro­to­že Max a Lars jsou napa­de­ni zmrz­li­nář­skou dodáv­kou, kte­rá po nich stří­lí pro­jek­ti­ly plné zmrz­li­ny. Naštěstí se jim do ruky dosta­ne jeden ze Štefanových dení­ků. A tak po něm pát­ra­jí.

Tohle je jen začá­tek a pak je to ješ­tě šíle­něj­ší - zmrz­lý Tito, šíle­né zmrz­li­nář­ky, zom­bie Tito, plac­ko­pes. Těch šíle­ných nápa­dů je tam sku­teč­ně hod­ně a je vidět, že se na tom auto­ři vyřá­di­li. Jenže čím víc kni­hu čte­te, tím víc máte pocit, že najed­nou jim z té pře­hršle nápa­dů nějak zmi­zel pří­běh a to finá­le, kte­ré zde je, už vypa­dá spíš jako sna­ha to nějak dokon­čit, ale to se daří způ­so­bem, kte­rý není uspo­ko­ji­vý. A jako kdy­by se ke kon­ce i ty nápa­dy došly a už to pros­tě není ono. Skoro jsem měl pocit, že sku­teč­ně sil­nou čás­tí kni­hy je prv­ní polo­vi­na a pří­pad­ně i zmi­ňo­va­ná vsuv­ka. Rozhodně je to ale zají­ma­vá zku­še­nost a pod­le vše­ho je komiks stá­le ješ­tě sehna­tel­ný. Nemohu ale zaru­čit, že nebu­de­te zkla­má­ni. Tohle není čte­ní pro kaž­dé­ho.