#1935: Bosenský plackopes - 55 %

Jestli chcete komiks, který je skutečně divný, tak rozhodně sáhněte po komiksu "Bosenský plackopes". Ano, už z toho názvu je celkem patrné, že to není něco, co by bylo úplně normální, standardní nebo prostě jakýmkoli způsobem klasické. Ale od Maxe Anderssona ani nic normálního není možné čekat, je to prostě specifický autor, který vytváří komiksy, které jsou jiné. Ne divné, to rozhodně ne, i když někomu tak určit budou připadat. Ale přečtěte si jeho komiksy, ať už u nás dříve vydaný komiks "Pixy" anebo trochu novější knihu "Vykopávka". Lars Sjunnesson se nám představil kromě knihy "Bosenský plackopes" v magazínech "Zkrat 3" a "Zkrat 5", ale z knihy "Bosenský plackopes" vyloženě nepoznáte, jaký je jeho styl. Kniha "Bosenský plackopes" je totiž z hlediska svého vytváření velmi specifická.

Max Andersson a Lars Sjunnesson vytvářeli komiks jako společné dílo, a to v tom smyslu, že se každý podílel na každé kresbě, jak sami v komiksu uvádějí. Uprostřed knihy totiž najdete jakousi vsuvku, jedná se o dialog samotných autorů - ještě v jiné kresbě než zbytek knihy - kde se baví o tom, co se dělo v první části, ale třeba právě i o tom, jak byl komiks vyvářen. A tady zmíní právě skutečnost, že se na kresbě podíleli oba, a to takovým způsobem, že si ani jeden nepamatuje, co byl jeho příspěvek. Prostě komiksová symbióza nikoli scenáristy a kreslíře, ale symbióza v tom smyslu, že oba byli zároveň scenáristou a kreslířem. A vyšlo z toho dílo, které rozhodně není tradiční. A je to dobře. Jen i z té netradičnosti nakonec budete mít nepříjemný pocit.

Max a Lars jsou na začátku příběhu na komiksovém sympoziu ve Slovinsku v roce 1999, když se Larsovi ozve jeho starý známý, a nímž studoval, který ho nařkne z toho, že ho použil jako postavu do svého komiksu, a to bez toho, aby mu cokoli zaplatil. Lars se chce obhajovat, ale Štefan Skledar si vede svou a ještě Larsovi nabídne, že mu předá svoje deníky, které si psal za války. Protože takové deníky, to vždycky vydavatelé chtějí a na tom se dají vydělat peníze. Lars souhlasí a dohodnou se, de se sejdou. Setkání se pořádně neproběhne, protože Max a Lars jsou napadeni zmrzlinářskou dodávkou, která po nich střílí projektily plné zmrzliny. Naštěstí se jim do ruky dostane jeden ze Štefanových deníků. A tak po něm pátrají.

Tohle je jen začátek a pak je to ještě šílenější - zmrzlý Tito, šílené zmrzlinářky, zombie Tito, plackopes. Těch šílených nápadů je tam skutečně hodně a je vidět, že se na tom autoři vyřádili. Jenže čím víc knihu čtete, tím víc máte pocit, že najednou jim z té přehršle nápadů nějak zmizel příběh a to finále, které zde je, už vypadá spíš jako snaha to nějak dokončit, ale to se daří způsobem, který není uspokojivý. A jako kdyby se ke konce i ty nápady došly a už to prostě není ono. Skoro jsem měl pocit, že skutečně silnou částí knihy je první polovina a případně i zmiňovaná vsuvka. Rozhodně je to ale zajímavá zkušenost a podle všeho je komiks stále ještě sehnatelný. Nemohu ale zaručit, že nebudete zklamáni. Tohle není čtení pro každého.