#1961: Upíří polibky: Pokrevní příbuzní 1 - 25 %

Hodně jsem se obá­val toho, že kni­ha „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 1“ nebu­de pro mě. A neby­la to oba­va myl­ná, tohle sku­teč­ně není žánr, kte­rý by mě dove­dl oslo­vit. Nebo dob­ře, dove­du si před­sta­vit roman­ci, i upír­skou, kte­rá by mě bavi­la, ale muse­lo by se jed­nat o pří­běh, kte­rý bude drs­něj­ší a kte­rý nebu­de zamě­řen na to, aby všech­no vypa­da­lo rádo­by gotic­ky a emo a nej­dů­le­ži­těj­ší bude, co mají na sobě posta­vy navle­če­né. Ano, já jsem horo­ro­vý fan­da, a tak nechci jen rádo­by horo­ro­vé kuli­sy, nechci pseu­do­ho­ro­ro­vý pří­běh, já chci pří­běh sku­teč­ně horo­ro­vý. Ale bohu­žel pro komiks jako „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 1“ sta­čí jen ty kuli­sy, pro­to­že jsou dosta­teč­ně cool a budou hol­ky zají­mat. Asi.

Nemůžu si pomoct, ale tře­ba seri­ál „Buffy, pře­mo­ži­tel­ka upí­rů“ vychá­zel z podob­né­ho před­po­kla­du, kdy se zamě­řil na teen roman­ci, ale dal tomu sku­teč­ně pořád­ně horo­ro­vý háv, samo­zřej­mě dopl­ňu­jí­cí odleh­ču­jí­cím humo­rem. A fun­go­va­lo to nato­lik, že mě seri­ál hod­ně bavil a doteď ho mám rád. Komiks „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 1“ něco podob­né­ho nena­bí­zí. Je to čis­tě cíle­ný pro­dukt, kte­rý vychá­zí z romá­no­vé série Ellen Schreiber, jenž byla stvo­ře­na ješ­tě dva roky před prv­ní kni­hou ze ságy „Twilight“. Ale Anne Rice a dal­ší by moh­ly mlu­vit o tom, jak se to má s upír­ský­mi roman­ce­mi a pří­běhy, kde nejsou upí­ří jen jako zápor­né krve­lač­né bes­tie. Tahle fas­ci­na­ce je dlou­ho­do­bá.

Ellen Schreiber do toho ale nepři­dá­vá nic spe­ci­fic­ké­ho. Tedy ale­spoň ne v tom komik­so­vém pro­ve­de­ní. Hlavní posta­va komik­su je Raven, což je gotič­ka, kte­rá nosí čer­né had­ry. Jasně, v tom cool man­ga sty­lu se tohle bude dob­ře vyjí­mat. Jejím snem je, aby se do ní zami­lo­val upír, což se jí poštěs­tí. Alexander je dlou­ho­vlasý upír, kte­rý vůbec netou­ží po krvi, ale chce být oním bez­po­hlav­ním hrdi­nou, kte­ré­ho si Raven pře­je. Skutečně mi jako bez­po­hlav­ní při­jde, pro­to­že jeho jedi­nou vlast­nos­tí je tako­vé podiv­né kava­lír­ství, kte­ré se asi od upí­rů oče­ká­vá. Ne, tenhle jejich obrá­zek se mi nelí­bí. Ale v kli­du, do hry vstu­pu­je zápo­rák z Alexandrova dět­ství, pros­tě to zlé dítě, kte­ré vypa­dá jen drs­ně. On už teda dítě není, je to něco jako ado­lescent. A jde mu o to, aby se stal zlým upí­rem. Alexander s Raven mu v tom musí zabrá­nit.

Kniha „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 1“ je sku­teč­ně jen roz­jez­dem pří­bě­hu, a aby byla dosta­teč­ně dlou­há, tak je na kon­ci ješ­tě ukáz­ka z jed­né z romá­no­vých podob „Upířích polib­ků“. Ano, prv­ní kni­ha je oprav­du cel­kem krát­ká, obsa­hu­je jen čty­ři kapi­to­ly, kde se pře­de­vším sezná­mí­me se vše­mi posta­va­mi a něja­kou základ­ní záplet­kou. A to je všech­no. Pro jis­to­tu jsou zde ješ­tě kla­sic­ké posta­vy jako šprt­ská kama­rád­ka, kte­rá nemá moc vel­kou roli, ale gotič­ka musí mít jen jed­nu kama­rád­ku, víc ne, a musí to být pro­ti­klad, ale­spoň vizu­ál­ní, stej­ně jako je pro­ti­klad zlý Jagger k dob­ré­mu Alexandrovi. „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 1“ je pro mě kýč a niko­li v dob­rém smys­lu slo­va. Nepřináší nic, co by už nezku­sil někdo jiný. Díky těmhle pří­bě­hům jsou upí­ři degra­do­vá­ni na impo­tent­ní tup­ce.