20 zásadních počinů Zdeňka Svěráka

Foto: © Gabriel Kuchta / Deník N

Dnes je vskut­ku význam­ný den pro čes­kou kul­tu­ru, jeli­kož prá­vě dnes sla­ví úcty­hod­né deva­de­sá­té naro­ze­ni­ny jeden z jejích nej­vý­znam­něj­ších pilí­řů, spi­so­va­tel, dra­ma­tik, scé­náris­ta, herec, textař a spo­luza­kla­da­tel Divadla Járy Cimrmana Zdeněk Svěrák. Tomuto muži, kte­rý před­sta­vu­je jeden z nej­vět­ších sym­bo­lů češ­ství, jsem již na blo­gu věno­val dva člán­ky. Nejprve jsem se v roce 2023 zamě­řil na jeho spo­lu­prá­ci s hudeb­ním skla­da­te­lem Jaroslavem Uhlířem, s nímž napsal stov­ky inte­li­gent­ních pís­ni­ček pro děti. O rok poz­dě­ji jsem pak pod lupou roze­bral devít­ku fil­mo­vých kome­dií, kte­ré vytvo­řil spo­leč­ně se svým tvůr­čím sou­put­ní­kem Ladislavem Smoljakem. A prá­vě na ten­to člá­nek navá­žu, jeli­kož si v násle­du­jí­cích odstav­cích při­po­me­ne­me fil­my, kte­ré mis­tr Svěrák vytvo­řil ve spo­lu­prá­ci s jiný­mi reži­sé­ry. Ve výbě­ru ten­to­krát najde­te nejen noto­ric­ky zná­mé fil­my, ale i něko­lik polo­za­po­me­nu­tých kle­no­tů.

Třicet panen a Pythagoras (1973)

Vůbec prv­ní fil­mo­vý scé­nář, na kte­rém se Svěrák podí­lel (kon­krét­ně je auto­rem dia­lo­gů), dal základ muzi­ká­lo­vé kome­dii Pavla Hobla, kte­rá byla mimo jiné sou­čás­tí Top 20 fil­mů ze škol­ní lavi­ce. Tento vese­lý a barev­ný film to za tuhé nor­ma­li­za­ce neměl jed­no­du­ché. Jedná se totiž o meta­fo­ru sym­bo­li­zu­jí­cí prů­běh před­cho­zích let komu­nis­tic­ké tota­li­ty, kdy mate­ma­ti­kář Ludolf (Jiří Menzel) je na čis­tě dív­čí tří­du nej­pr­ve drs­ný jako tem­né pade­sát­ky, násled­ně si je díky lsti, kte­rou na něj dív­ky v čele s půvab­nou Helenou Trojanovou (Jaroslava Schallerová) vymys­lí, zís­ká šede­sát­ko­vě roze­vlá­tou zpí­va­nou výu­kou a nako­nec dojde na nor­ma­li­zač­ní vystříz­li­vě­ní. To spo­leč­ně s obsa­ze­ním Menzela a cel­ko­vým fee­lin­gem evo­ku­jí­cím před­cho­zí uvol­ně­nou deká­du půso­bi­lo na cen­zu­ru jako čer­ve­ný hadr na býka, tak­že film skon­čil na čty­ři roky v tre­zo­ru. Svěrák si zde střih­nul mini­ro­lič­ku uči­te­le ve sbo­rov­ně, kte­rý však neřek­ne ani slo­vo.

Ať žijí duchové! (1977)

Hned čtvr­ti­nu této dva­cít­ky tvo­ří dět­ské fil­my, z nichž úpl­ně prv­ním byl pohád­ko­vý muzi­kál Oldřicha Lipského pojed­ná­va­jí­cí o par­tě ven­kov­ských dětí, kte­ré se na zří­ce­ni­ně míst­ní­ho hra­du Brtníku sezná­mí s dvo­ji­cí duchů, rytí­řem Brtníkem z Brtníku (Jiří Sovák) a jeho dce­rou Leontýnkou (Dana Vávrová). Společnými sila­mi hrad opra­ví, čímž vypá­lí ryb­ník zis­kuchti­vé­mu vedou­cí­mu samo­ob­slu­hy Jouzovi (Lubomír Lipský), kte­rý chce na hra­dě pěs­to­vat žam­pi­o­ny a jehož zpo­čát­ku pod­po­ru­je i jeho švag­ro­vá Pilátová (Věra Tichánková), kte­rá jej však kvů­li své záli­bě v čer­né kro­ni­ce nako­nec zra­dí. Jednu ze svých prv­ních rolí zde vytvo­ři­la i vůbec nej­vět­ší dět­ská hvězda všech dob, teh­dy deví­ti­le­tý Tomáš Holý. Svěrák zde nepů­so­bil jen jako scé­náris­ta, ale pře­de­vším jako autor tex­tů pís­ní, kte­ré vesměs slo­žil Jaroslav Uhlíř.

Tři veteráni (1983)

Ve spo­lu­prá­ci Svěráka s Oldřichem Lipským vznik­la i jed­na z vůbec nej­lep­ších fil­mo­vých pohá­dek, jejíž námět pochá­zí z kni­hy Fimfárum Jana Wericha. Trojici hlav­ních rolí vojen­ských vyslou­žil­ců vytvo­ři­la sku­teč­ná herec­ká eli­ta, Rudolf Hrušínský (Pankrác), Josef Somr (Servác) a Petr Čepek (Bimbác), při­čemž se nejed­ná o jed­no­znač­ně klad­né posta­vy, což však této humor­né pohád­ce i po více než čty­ři­ce­ti letech při­dá­vá na život­nos­ti. Kouzelné dary, kte­ré vete­rá­ni dosta­li od les­ních skřít­ků (Miloš Kopecký, Lubomír Lipský, Jiří Kaftan), uká­žou jejich pova­hy v nega­tiv­ním svět­le, zejmé­na v pří­pa­dě Bimbáce, v jehož posta­vě je pra­ný­řo­ván mili­ta­ris­mus. Díky kom­bi­na­ci weri­chov­ské­ho a svě­rá­kov­ské­ho humo­ru se sati­ric­kým roz­mě­rem baví tato pohád­ka i dospě­lé, zatím­co děti obvykle čeka­jí pře­de­vším na ros­tou­cí nos prin­cez­ny Bosany (Vida Skalská Neuwirthová). Svěrák si zde zahrál zápor­nou roli minis­t­ra infor­ma­cí.

Co je vám, doktore? (1984)

Zatímco ve vlast­ních scé­ná­řích si Svěrák psal na tělo pře­váž­ně ved­lej­ší role, v polo­vi­ně osm­de­sá­tek mu reži­sér Vít Olmer nabí­dl hlav­ní role mužů pro­ží­va­jí­cích kri­zi střed­ní­ho věku hned ve dvou sním­cích, kte­ré byly jed­ně­mi z prv­ních typic­kých perestroj­ko­vých satir. Zubař Bohouš Burda je otrá­ven moder­ním pře­tech­ni­zo­va­ným svě­tem a tou­ží po návra­tu ke koře­nům v lůně pří­ro­dy, kde vyros­tl. Brání mu v tom však jeho eman­ci­po­va­ná man­žel­ka, věd­ky­ně Blanka (Iva Hütnerová). Když však pozná její mla­dou kole­gy­ni, pro­voz­ní pro­gra­má­tor­ku Terezu Horkou (Ivona Krajčovičová), kte­rá sdí­lí jeho roman­tis­mus a je rov­něž otrá­ve­ná svým ambi­ci­óz­ním part­ne­rem ing. Karlem Strnadem (Ondřej Pavelka), odhod­lá se ke vzpou­ře. Tento film, na jehož scé­ná­ři se Svěrák spo­leč­ně s Olmerem a Antonínem Mášou (autor námě­tu) podí­lel, je tak čás­teč­ně eko­lo­gic­kou agit­kou, kte­rá si záro­veň bere na paškál bez­bře­hý prag­ma­tis­mus.

Případ Platfus (1985)

Do výbě­ru se mi dosta­ly i hned tři tele­viz­ní fil­my, z nichž dva star­ší, kte­ré vznik­ly pod tak­tov­kou Františka Filipa, spa­da­jí do kate­go­rie soud­ni­ček. Hlavní roli býva­lé­ho uči­te­le pří­ro­do­pi­su Montelíka Svěrák napsal na tělo Vlastimilu Brodskému. Tento dob­ro­sr­deč­ný muž byl svým býva­lým žákem Milanem Burdou (Jan Fiala), synem ředi­te­le míst­ní­ho sta­veb­ní­ho pod­ni­ku (Čestmír Řanda), vypro­vo­ko­ván k fac­ce, kte­rou mu nechtě­ně způ­so­bil váž­né zra­ně­ní. Jeho advo­kát dok­tor Lískovec (Ota Sklenčka) však na počát­ku pro­ce­su one­moc­ní chřip­kou, pro­čež jej musí zastou­pit mla­dá kon­ci­pi­ent­ka Mourková (Zuzana Bydžovská), kte­rá je sice vzhle­dem k mini­mál­ním zku­še­nos­tem neří­ze­ná stře­la, avšak do pro­ce­su vyna­lo­ží veš­ke­rou ener­gii, tak­že i když Montelík spor pro­hra­je, vyjde z něj s pod­mín­kou a peně­ži­tým tres­tem na dol­ní hra­ni­ci trest­ní saz­by. Tato mora­lit­ka je v mno­ha smě­rech ryzí svě­rá­ko­vi­nou, kte­rá sta­ví lid­skost nad lite­ru záko­na.

Jako jed (1985)

Druhá Olmerova sati­ra je ve dva­cít­ce jed­nou z mála výji­mek, ve kte­ré Svěrák pou­ze hrál a autor­sky se na ní nepo­dí­lel. Inženýr Pavel Hnyk rov­něž pro­ží­vá kri­zi střed­ní­ho věku, kte­rou léčí milost­ný­mi avan­tý­ry. Zatímco však jeho dří­věj­ší román­ky měla jeho aku­rát­ní man­žel­ka Alice (Libuše Švormová) pod kon­t­ro­lou, vztah s atrak­tiv­ní Slovenkou Julií (opět Krajčovičová), kole­gy­ní z prá­ce, již ovlá­dat nedo­ká­že. Jejich milost­ný poměr má navíc drti­vý dopad i na Hnykovu pra­cov­ní morál­ku a ohro­žu­je tak jeho posta­ve­ní. V této hoř­ké kome­dii je bri­lant­ně vykres­len soci­a­lis­tic­ký pod­nik se vše­mi jeho nedu­hy a pokry­tec­tvím.

Vesničko má středisková (1985)

Klasika nej­kla­si­ko­va­těj­ší. Příběh o věr­ném přá­tel­ství (mo)mentálně zao­sta­lé­ho závoz­ní­ka Otíka Rákosníka (János Bán) a jeho řidi­če Karla Pávka (Marián Labuda), kte­ré zví­tě­zí jak nad osob­ní ješit­nos­tí dru­hé­ho jme­no­va­né­ho i nad pro­spě­chář­stvím ostat­ních, zná celý národ nazpa­měť, stej­ně jako nesmr­tel­né hláš­ky, jimiž vlád­ne zejmé­na moud­rý ven­kov­ský dok­tor Skružný (Rudolf Hrušínský). Vesnička je pří­kla­dem doko­na­lé tvůr­čí sym­bi­ó­zy dvou géniů, Svěráka a osca­ro­vé­ho reži­sé­ra Jiřího Menzela, kte­ří měli v mno­hém podob­ný pohled na svět, což se v této hoř­ké sati­ric­ké kome­dii odrá­ží pře­de­vším v tom, že na jed­nu stra­nu upo­zor­ňu­jí na nej­růz­něj­ší lid­ské nešva­ry, mnoh­dy zapří­či­ně­né maras­mem pozd­ní­ho soci­a­lis­mu, avšak sna­ží se na ně pohlí­žet s maxi­mál­ní dáv­kou empa­tie, což se týká i tak ože­ha­vých témat, jaký­mi jsou man­žel­ská nevě­ra a domá­cí nási­lí, kte­ré zde repre­zen­tu­jí man­že­lé Turkovi (Petr Čepek a Libuše Šafránková). Vesničce mimo­cho­dem letos věnu­ji i samo­stat­ný člá­nek ke 40. výro­čí pre­mi­é­ry.

Utopím si ho sám (1989)

I ve své dru­hé spo­leč­né tele­viz­ní soud­nič­ce vsa­di­li Svěrák s Františkem Filipem v jed­né ze dvou hlav­ních roli na Vlastimila Brodského, kte­ré­ho dopl­nil dal­ší pan herec, Miloš Kopecký. Příběh dvou pova­ho­vě odliš­ných mužů začí­ná ve Vinohradské nemoc­ni­ci, kde se býva­lý prů­vod­čí Svatopluk Havlík (Brodský) a záhad­ný světák Jaroslav Chouň (Kopecký) sezná­mí. Po pro­puš­tě­ní Chouně vyho­dí jeho býva­lá druž­ka, pro­čež jej Havlík vez­me k sobě na byt. Vznikne tak krás­né přá­tel­ství dopro­vá­ze­né neko­neč­ným mejda­nem, což je pro­ti srs­ti zejmé­na domov­ní důvěr­ni­ci Uriášové (Stella Zázvorková). Od pro­sti­tut­ky Jarmilky (Jiřina Bohdalová) se však Havlík dozví, že Chouň je nepra­cu­jí­cí pří­živ­ník a byl už mno­ho­krát ve věze­ní. Přátelství skon­čí ve chví­li, když Chouň Havlíka okra­de. Jakkoliv by člo­věk na auto­ra tipo­val na prv­ní pohled spíš Jiřího Hubače, je to opět ryzí svě­rá­ko­vi­na, což se uká­že v posled­ních minu­tách fil­mu, kdy Havlík u sou­du Chouňovi odpus­tí a nabíd­ne mu, aby se k němu po odpy­ká­ní tres­tu opět nastě­ho­val.

Obecná škola (1991)

Hned polo­vi­nu dva­cít­ky tvo­ří fil­my Jana Svěráka, s nímž jeho otec spo­lu­pra­co­val s výjim­kou níz­ko­roz­počto­vé road­mo­vie Jízda (1994) na všech jeho celo­ve­če­rá­cích. Svěrák mlad­ší debu­to­val krát­ce po revo­lu­ci s nos­tal­gic­kou hoř­kou kome­dií, ve kte­ré Svěrák star­ší z pozi­ce auto­ra a scé­náris­ty vzpo­mí­ná na své dět­ství. Svěrákovým alter egem je malý chla­pec Eda Souček (Václav Jakoubek), jehož oči­ma je život na praž­ském Bohdalci rok po dru­hé svě­to­vé vál­ce nahlí­žen. Svěrák si zde sám zahrál své­ho tatín­ka, mamin­ku mu pak hrá­la Libuše Šafránková. Hlavní posta­vou fil­mu je však uči­tel  Igor Hnízdo (Jan Tříska), kte­rý pomo­cí těles­ných tres­tů zkro­tí roz­jí­ve­nou chla­pec­kou tří­du, kte­rá svou býva­lou uči­tel­ku Maxovou (Daniela Kolářová) při­ved­la do blá­zin­ce. Zde může­me vidět dal­ší svě­rá­kov­ský para­dox, kdy Hnízdo na jed­nu stra­nu své žáky obelhá­vá his­tor­ka­mi z pro­ti­fa­šis­tic­ké­ho odbo­je, zatím­co za vál­ky seděl za zne­u­ží­vá­ní nezle­ti­lých dívek, na dru­hou stra­nu je však to pří­klad­ný peda­gog a pro chlap­ce vel­ká auto­ri­ta.

Akumulátor 1 (1994)

Tři roky po Obecné ško­le při­šli oba Svěrákové ve spo­lu­prá­ci se skle­pác­kým her­cem Janem Slovákem, zná­mým pře­de­vším z kul­tov­ní­ho ryt­mi­ká­lu Kouř (1990) Tomáše Vorla, se svou spo­leč­nou dru­ho­ti­nou, s níž zabrousi­li do žán­ro­vých vod sci-fi a fan­ta­sy. Outsider Olda (Petr Forman) trpí ztrá­tou ener­gie, při­čemž spo­leč­ně s pří­rod­ním léči­te­lem Fišárkem (Svěrák) při­jde na to, že jej vysá­la tele­vi­ze, za jejíž obra­zov­kou žijí záhad­né lid­ské obra­zy čer­pa­jí­cí ener­gii ze svých reál­ných předob­ra­zů. Posílen novou lás­kou Annou (Edita Brychta) se tak Olda vydá­vá do boje se zákeř­nou tele­viz­ní hyd­rou. Zajímavostí je, že ve své době se jed­na­lo o vůbec nej­draž­ší fil­mo­vý pro­jekt, zatím­co výše zmí­ně­ná Jízda, kte­rou Svěrák mlad­ší nato­čil v témže roce, byla teh­dy vůbec nej­lev­něj­ším fil­mem. Akumulátor 1 svým sdě­le­ním v dneš­ní době zno­vu zís­ká­vá na aktu­ál­nos­ti, jeli­kož podob­ným způ­so­bem naší ener­gii vysá­va­jí dis­ple­je mobil­ních tele­fo­nů.

Kolja (1996)

Zatímco Vesnička a Obecná ško­la byly na nej­vyš­ší fil­mo­vou cenu jen nomi­no­vá­ny, tře­tí spo­leč­ný film otce a syna Svěráků si již „zla­té­ho sva­lov­ce“ odne­sl. Příběh staré­ho mlá­den­ce a vio­lon­cel­lis­ty Františka Louky, jehož si Svěrák sám napsal na tělo, a mat­kou opuš­tě­né­ho rus­ké­ho chlap­ce Kolji Biljukova (Andrej Chalimon), kte­ří se i přes věko­vou a jazy­ko­vou bari­é­ru sta­nou nej­lep­ší­mi přá­te­li, byl nejen jed­ním ze dvou vůbec nevět­ších tuzem­ských deva­de­sát­ko­vých kino­hi­tů (spo­leč­ně s Pelíšky Jana Hřebejka), ale zařa­dil se i k úzké sku­pi­ně fil­mů, kte­ré mohut­ně pře­kro­či­ly naše hra­ni­ce, na čemž nic nezmě­ni­ly ani kyse­lé výplo­dy někte­rých kri­ti­ků, kte­ří mle­li cosi o kýči. Kolja je zkrát­ka melod­ram, kte­rý pra­cu­je s divác­ký­mi emo­ce­mi, což však Svěráci doká­za­li udr­žet ve vkus­né míře. A jeli­kož osca­ro­vý Kolja v květ­nu osla­ví 30 let od pre­mi­é­ry, bude po Vesničce z této dva­cít­ky dru­hým fil­mem, kte­rý se dočká samo­stat­né­ho člán­ku.

Lotrando a Zubejda (1997)

Jedním z mála pore­vo­luč­ních fil­mů, na kte­rém Svěrák spo­lu­pra­co­val s jiným reži­sé­rem než se svým synem, je jed­na z vůbec nej­lep­ších novo­do­bých pohá­dek. Společně s Karlem Smyczkem vytvo­ři­li kom­pi­lát dvou pohá­dek Karla Čapka, kte­rý se poz­dě­ji pro­mě­nil ve stá­li­ci vánoč­ní­ho i veli­ko­noč­ní­ho tele­viz­ní­ho pro­gra­mu. Za tou­to milou pohád­kou plnou svě­rá­kov­ské­ho humo­ru i uhlí­řov­ských pís­ni­ček se však skr­vá i sati­ric­ký roz­měr, kte­rý v moti­vu lou­pež­nic­tví pra­ný­řu­je divo­ké roz­krá­dá­ní rané­ho kapi­ta­lis­mu. Představitele hlav­ní role lou­pež­nic­ké­ho syn­ka Lotranda Jiřího Stracha tato pohád­ka kata­pul­to­va­la k vel­ké kari­é­ře, zejmé­na reži­sér­ské. Krásná, ale nemoc­ná ori­en­tál­ní prin­cez­na Zubejda v podá­ní teh­dy jen šest­nác­ti­le­té Barbory Seidlové se pro změ­nu řadí k nej­pů­vab­něj­ším pohád­ko­vým prin­ceznám všech dob. Několikanásobnému drži­te­li ceny TýTý Pavlu Zedníčkovi při­nes­li Lotrando a Zubejda jed­nu z jeho život­ních rolí drvoště­pa Drnce. Svěrák se ved­le autor­ství scé­ná­ře ten­to­krát cho­pil i role vypra­vě­če.

Tmavomodrý svět (2001)

Do nové­ho milé­nia Svěráci vstou­pi­li se svým vůbec nejam­bi­ci­óz­něj­ším pro­jek­tem. Válečné dra­ma Tmavomodrý svět před­sta­vo­va­lo dost mož­ná prv­ní čes­ký vel­ko­film holly­wo­od­ské­ho stři­hu. Téma čes­ko­slo­ven­ských let­ců, kte­ří za dru­hé svě­to­vé vál­ky slou­ži­li u brit­ských Royal Air Force, je samo o sobě vel­mi nos­né. A když k tomu při­dá­me roman­tic­ký pří­běh dvou kama­rá­dů, důstoj­ní­ka čs. letec­tva Františka Slámy (Ondřej Vetchý) a mla­dé­ho pilo­ta Karla Vojtíška (Kryštof Hádek), kte­ré roz­kmo­t­ří jedi­ná žena, půvab­ná Angličanka Susan (Tara Fitzgerald), máme z toho bloc­kbus­ter jako vyši­tý. Z ved­lej­ších rolí zde pak nej­víc vyni­ká Oldřich Kaiser v roli bohém­ské­ho majo­ra Machatého. Nejsilnější scé­ny fil­mu jsou roz­hod­ně z komu­nis­tic­ké­ho kri­mi­ná­lu, kde je Sláma po vál­ce coby „zrád­ce lidu“ uvěz­něn. Přestože Tmavomodrý svět neza­bo­do­val ve svě­to­vém měřít­ku tak, jak se oče­ká­va­lo (mimo jiné pro­to, že para­lel­ně vzni­kl nápad­ně podob­ný film Pearl Harbor), v tuzem­ské kine­ma­to­gra­fii je to beze­spo­ru výji­meč­né dílo.

Talár a ptačí zob (2003)

K polo­za­po­me­nu­tým kle­no­tům, kte­ré zmi­ňu­ji v úvo­du, pat­ří komor­ní tele­viz­ní insce­na­ce, kte­rou pod­le diva­del­ní hry brit­ské­ho dra­ma­ti­ka Johna Mortimera nato­čil slo­ven­ský vše­u­měl Milan Lasica. V rám­ci této dva­cít­ky se jed­ná o dal­ší výjim­ku, na kte­ré se Svěrák nepo­dí­lel autor­sky a před­sta­vil se zde pou­ze jako herec. V roli smo­lař­ské­ho advo­ká­ta Morgenhalla, kte­rý celou svou kari­é­ru čeká na svůj život­ní pří­pad, však uká­zal všem ška­ro­hlí­dům, že doká­že zahrát i nároč­něj­ší posta­vu, kte­rou si sám nena­psal na tělo. Jeho pro­ti­hrá­čem je zde Jaromír Hanzlík v roli věz­ně Fowla, kte­rý čeká na soud za vraž­du man­žel­ky. Tato insce­na­ce, kte­rá se de fac­to ode­hrá­vá pou­ze ve vězeň­ské cele, sto­jí pře­de­vším na bri­lant­ních herec­kých výko­nech Svěráka a Hanzlíka. Epizodní roli ředi­te­le věz­ni­ce si pak z pozi­ce reži­sé­ra střih­nul Lasica.

Tatínek (2004)

Kuriozitou dva­cít­ky je doku­ment, kte­rý Svěrák mlad­ší věno­val své­mu legen­dár­ní­mu otci. Během hodi­ny a půl může­me nahléd­nout do Svěrákova dět­ství, výko­nu původ­ní uči­tel­ské pro­fe­se a také do záku­li­sí kul­tov­ní­ho sou­bo­ru Divadla Járy Cimrmana. Nechybí však ani let­mý pohled do Svěrákova sou­kro­mí. Finále doku­men­tu je pak věno­vá­no spo­ru obou Svěráků o podo­bu scé­ná­ře fil­mu Vratné lah­ve, díky kte­ré­mu málem došlo k tvůr­čí­mu roz­cho­du toho­to zdán­li­vě neroz­luč­né­ho otco-synovského tan­de­mu.

Vratné lahve (2007)

I přes porod­ní těž­kos­ti Vratné lah­ve nako­nec pře­ce jen vznik­ly a sta­ly se jed­ním z nej­vět­ších kino­hi­tů prv­ní deká­dy nové­ho milé­nia. V této son­dě do živo­ta stár­nou­cí­ho muže si Svěrák napsal na tělo posta­vu uči­te­le češ­ti­ny Josefa Tkalouna, kte­ré­mu se již pře­stá­vá líbit ve ško­le, avšak nehod­lá se smí­řit s pasiv­ním důchod­cov­ským živo­tem, pro­to při­jme nej­pr­ve mís­to rych­lé­ho posla a násled­ně sklad­ní­ka ve výku­pu lah­ví v samo­ob­slu­ze. To je však pro­ti srs­ti jeho ženě Elišce (Daniela Kolářová), býva­lé uči­tel­ce něm­či­ny, kte­rá by své­ho man­že­la měla nej­rad­ši pod nepře­tr­ži­tým dozo­rem, aby neflir­to­val s jiný­mi žena­mi. Výraznou ved­lej­ší lin­ku má ve fil­mu dce­ra Tkalounových Helenka (Tatiana Vilhelmová, dnes Dyková), kte­rou i s malým dítě­tem opus­til man­žel, lékař Karel (Martin Pechlát), pro­čež se sta­ne člen­kou pochyb­né sek­ty. To však Tkaloun nene­chá jen tak a doho­dí ji své­mu býva­lé­mu kole­go­vi, zástup­ci ředi­tel­ky a uči­te­li infor­ma­ti­ky Robertu Landovi (Jiří Macháček), čímž doká­že, že mu na vlast­ní rodi­ně oprav­du zále­ží.

Kuky se vrací (2010)

Osmý celo­ve­čer­ní film Jana Svěráka před­sta­vu­je v rám­ci tuzem­ské kine­ma­to­gra­fie cel­kem uni­kát­ní pro­jekt, kte­rý kom­bi­nu­je hra­ný a ani­mo­va­ný pří­běh. Rovněž se jed­ná i o vůbec prv­ní film, ve kte­rém se před­sta­vi­ly hned tři gene­ra­ce Svěráků. Šestiletý Ondra (Ondřej Svěrák) trpí ast­ma­tem, pro­čež mu jeho mamin­ka (Kristýna Badinková Nováková) vyho­dí ply­šo­vé­ho med­víd­ka Kukyho. V Ondrově fan­ta­zii pak Kuky pro­ží­vá stras­tipl­nou ces­tu pří­rod­ním svě­tem, při kte­ré je mu prů­vod­cem kapi­tán von Hergot, jehož reál­nou před­lo­hou je bez­do­mo­vec (Oldřich Kaiser), kte­ré­ho Ondra potkal u super­mar­ke­tu. Režijní i scé­náris­tic­ké otě­že ten­to­krát držel v rukou výhrad­ně Svěrák mlad­ší, avšak na své­ho otce neza­po­mněl a svě­řil mu ale­spoň dabing Hergota. Pro jeho syna Ondřeje to pak byla abso­lut­ní herec­ká pre­mi­é­ra.

Tři bratři (2014)

Do pohád­ko­vé­ho svě­ta Svěráci napo­sle­dy vstou­pi­li před dva­nác­ti lety, když do fil­mo­vé podo­by adap­to­va­li tři mini­o­pe­ry Uhlíře a Svěráka na moti­vy kla­sic­kých pohá­dek, kon­krét­ně Šípkové Růženky, Červené Karkulky a Dvanácti měsíč­ků. Spojnicí se sta­li tři brat­ři, zapo­mnět­li­vý Jan (Tomáš Klus), spla­še­ný Pepa (Vojtěch Dyk) a neroz­hod­ný Matěj (Zdeněk Piškula), kte­ré jejich rodi­če (Oldřich Kaiser a Gabriela Míčová) posla­li do svě­ta, aby se zba­vi­li nedu­hů a našli si nevěs­ty. Bratři tak vstou­pí do pohá­dek, Jan vysvo­bo­dí Růženku (Kateřina Kosová) ze zakle­tí a sta­ne se krá­lem, mys­li­ve­ček Matěj zachrá­ní Karkulku (Lucie Maria Štouračová) z vlčí­ho bři­cha a Pepa se ujme opuš­tě­né Marušky (Sabina Rojková). Tři brat­ři jsou Svěrákovou scé­náris­tic­kou labu­tí pís­ní, záro­veň si pak zahrál i vypra­vě­če. Jakkoliv se tato pohád­ka dočka­la smí­še­ných reak­cí, u dětí maxi­mál­ně bodo­va­la a zařa­di­la se k vánoč­ním tele­viz­ním stá­li­cím.

Po strništi bos (2017)

Na (zatím) posled­ních dvou fil­mech své­ho syna se již Svěrák nepo­dí­lel scé­náris­tic­ky, jed­na­lo se však o adap­ta­ce jeho poví­dek. V roce 2017 čes­kou kine­ma­to­gra­fii zasáh­la vlna preque­lů a spo­leč­ně s ambi­ci­óz­ní tri­lo­gií Zahradnictví Jana Hřebejka, kte­rá před­chá­ze­la popu­lár­ním Pelíškům, byl jejím zástup­cem jubi­lej­ní desá­tý celo­ve­če­rák Svěráka mlad­ší­ho, kte­rý pro změ­nu před­chá­zí Obecné ško­le a vzni­kl pod­le stej­no­jmen­né Svěrákovy kni­hy, v níž vzpo­mí­ná na své dět­ství, kon­krét­ně na obdo­bí pro­tek­to­rá­tu, kdy byla jeho rodi­na nuce­na opus­tit praž­ský slu­žeb­ní byt a odstě­ho­vat se na ves­ni­ci do otco­va rod­né­ho domu. Opět se setká­vá­me se Svěrákovým alter egem Edou Součkem, jehož novým před­sta­vi­te­lem se stal Alois Grec, a jeho rodi­či, kte­ré od Svěráka a Šafránkové pře­vza­li Ondřej Vetchý a Tereza Voříšková (dnes  Ramba). Film je pře­váž­ně sle­dem Svěrákových vzpo­mí­nek na léta strá­ve­ná na ven­ko­vě. Jednotící linii pak dodá­vá pří­běh strý­ce Karla (Oldřich Kaiser), kte­rý v opi­los­ti vztá­hl ruku na svo­ji mat­ku (Viera Pavlíková), za což se dočkal zatra­ce­ní od přís­né­ho otce (Jan Tříska), kte­rý byl však kvů­li své kar­ba­nic­ké váš­ni viní­kem této situ­a­ce a jehož měl původ­ně hrát Svěrák (nako­nec si střih­nul jen rolič­ku ředi­te­le ško­ly).

Betlémské světlo (2022)

Naposledy se Svěrák na stří­br­ném plát­ně obje­vil v adap­ta­ci hned tří jeho poví­dek, při­čemž se však nejed­ná o kla­sic­ký povíd­ko­vý film. Svěrákovo alter ego zde před­sta­vu­je postar­ší spi­so­va­tel Karel Šejnoha, kte­ré­ho v jeho před­sta­vách neu­stá­le navště­vu­jí posta­vy z jeho poví­dek, z nichž má prá­vě roz­pra­co­va­né hned tři. Největší pro­stor má ve fil­mu povíd­ka Fotograf, ve kte­ré se původ­ně anti­cha­risma­tic­ký foto­graf Matěj (Vojtěch Kotek) sna­ží zís­kat lékár­ni­ci Vendulu (Tereza Ramba), pro­čež z něj Šejnoha udě­lá cha­risma­tic­ké­ho macha Maria. Hlavní posta­vou povíd­ky Ruslan a Ludmila je auto­me­cha­nik Bakalář (Ondřej Vetchý), kte­rý se chce stát léči­te­lem. Třetí povíd­ka Betlémské svět­lo dala název celé­mu fil­mu a z ní Šejnohu navště­vu­je pan Bohumil (Vladimír Javorský), kte­rý jej pro­sí aby udě­lal zázrak a z jeho posti­že­né­ho syna Vojty (Martin Polišenský) udě­lal zdra­vé dítě. Šejnohova man­žel­ka Helena, kte­rou už počtvr­té (po Na samo­tě u lesa, Akumutátorovi 1 a Vratných lah­vích) ztvár­ni­la Daniela Kolářová, by však byla ráda, kdy­by její man­žel už psa­ní nechal a věno­val se hlav­ně jí. V rám­ci Svěrákovy tvor­by před­sta­vu­je ten­to sní­mek s prv­ky magic­ké­ho rea­lis­mu zřej­mě vůbec nej­ne­do­ce­ně­něj­ší počin.

Zdroj: Wikipedie, ČSFD; Foto: © Gabriel Kuchta / Deník N, dále viz. popis­ky fotek