Gantz 23 (ガンツ)
Knihu zakoupíte v knihkupectví Minotaur.
Kniha „Gantz 23“ je v podstatě jen akčním dílem, kde se neděje nic jiného, že se postavy navzájem rubou. Ti, co se v „Gantz objevili celkem nedávno, tedy skupina dalších hráčů z jiné části Japonska, se předvádí a myslí si, že mají na to, aby porazili každého. Jasně, že se jim to trochu vymstí. Ale do toho je tu ještě souboj s jedním emzákem, jehož pohled zabíjí. To má docela cool myšlenku, ale popravdě se mi nijak extra nelíbilo provedení. Více a více mám pocit, že Hiroja Oku už u posledních dílů na kresbu docela kašle, nemá pořádně myšlenky na to, aby akci nakreslil skutečně dechberoucím způsobem, a spokojí se s tím, že tu má hodně velkých panelů, které mají být jako strašně ohromující. Ve skutečnosti takové nejsou, monstra jsou trochu nudná a sem tam máte z kresby pocit, že ty podklady jsou jen překopírovaná fotka hozená do černobílé.
Kresba skutečně není něco, co by „Gantz 23“ zdobilo, sem tam i budete mít pocit, že se trochu rozcházejí kresebné styly, a to třeba i v rámci jedné stránky nebo dokonce jednoho panelu. Hiroja Oku podle mě chtěl chrlit akci, ale už prostě nebylo kam ji posunout. anebo se pořádně nedovedl dohodnout se svými asistenty, jak by měla finální verze panelů vypadat. Nejsem si jistý, jestli Hiroja Oku asistenty při tvorbě měl, ale jelikož je to celkem standardní japonská praxe, a vzhledem k tomu, že kresba je taková nestálá, vůbec bych se tomu nedivil, stejně jako bych se nedivil, že se asistenti celkem měnili. Ale možná se pletu, nevím, ale takový býčí démon, který má spodní část pavouka, je výborný nápad, ale jako titán prostě nevynikl tak dobře. Hlavně ta jeho spodní část těla na panelech vůbec nefunguje. Ano, už se mi na „Gantz“ nedaří najít moc pozitivního, vidím spíš to negativní, a je to škoda. Tohle už není nabušené čtení, na které se člověk těší, tohle už je prostě jen snaha dotáhnout to co nejdál.
Komiks „Gantz 23″ ukázal, že série už se opravdu plácá na místě. akce je natahována tak, že se příběh v podstatě nepohne, a místo toho, aby se Hiroja Oku soustředil na to hlavní, tedy postavy, které jste si stačili oblíbit, věnuje se více těm novým, u nichž vidí potenciál toho, že jejich souboje by mohly čtenáře dostat. A jo, nejsou zde špatné momenty v boji, ale to už je strašně málo. Nestačí to. Hiroja Oku se roto místy snaží i o to, aby byl hodně krvavý, ale ani to už nějak není ono, ani to nestačí. Najednou je to brutalita pro samotnou brutalitu, není to proto, abychom i emočně trpěli spolu s tím, kdo dostává na frak, nebo jsou mu rovnou trhány končetiny. Jsem trochu smutný z toho, že se série takto vyvinula. Pořád bych jí přál, aby se zvedla, aby tu najednou byl zlomový díl, ono to získal zase nějaký děj, ale bojím se, že to nepřijde. Těch možností ale ještě bude dost. Sice jsme za půlkou, ale ještě nás dost dílů čeká. Však je těch svazků dohromady 37.
