Anděl Páně 2 - Jak se dělaly kostýmy - Kdybych škubala husu, nevypadá to takhle

Obléknout film Anděl Páně 2 – to byl úkol pro kos­tým­ní návr­hář­ku, drži­tel­ku Českého lva (Hořící keř) Katarínu Hollou. Producentky a reži­sér ji posta­vi­li do neleh­ké situ­a­ce, muse­la navá­zat na prá­ci zesnu­lé Jarmily Konečné v prv­ní fil­mu.

 „Najednou při­šla hroz­ná zod­po­věd­nost, jak napl­nit Jirkovu před­sta­vu a vlast­ně jít troš­ku po její ces­tě, pro­to­že to není jed­no­du­ché pře­brat po někom kon­cep­ci – nedá se změ­nit, musí se respek­to­vat, ale vzhle­dem k tomu, že to byla moje paní pro­fe­sor­ka, tak to byla pro mě i tako­vá výzva a záva­zek tomu dostát se ctí,“ říká Katarína Hollá.

Co z kos­tý­mů bylo původ­ní a co vymýš­le­la sama od začát­ku? „Jsou to jako­by dvě pohád­ky – v nebi a na Zemi. Nebe jsme po domluvě s panem reži­sé­rem zacho­va­li, a to je vlast­ně z vel­ké čás­ti prá­ce paní Konečné. Původní posta­vy jsme se roz­hod­li zacho­vat, aby divá­ci v tom nemě­li zma­tek. Samozřejmě v nebi i při­by­ly nové posta­vy, tak­že ty už jsou ode mě. V nebi je to sty­li­zo­va­né už jenom tím, že je to stu­dio, umě­lé pro­stře­dí. Příběh na Zemi se ode­hrá­vá zhru­ba mezi rokem 1850–1870 a tam nám jako inspi­ra­ce slou­ži­ly Schikanederovy obra­zy, i archi­tek­ti i kame­ra­man čer­pa­li z této infor­ma­ce. On má vel­mi spe­ci­fic­ké svět­lo a vel­mi auten­tic­ky zachy­tá­vá lidi, i chud­ší lidi a náš pří­běh na Zemi je vlast­ně o těch chud­ších.“

Katarína Hollá si muse­la pora­dit z řadou úska­lí, co do výbě­ru mate­ri­á­lů, pou­ži­té tech­no­lo­gie, tře­ba, jak uchy­tit anděl­ská kří­d­la a zacho­vat je krás­ně bílá. „Přeci jenom to je peří, kte­ré je nale­pe­né a je to mrt­vé peří a na ta kří­d­la sně­ži­lo a prše­lo, tak­že údrž­ba byla den­no­den­ní spe­ci­ál­ní péče.  Peří se objed­ná­va­lo z vel­koskla­du, není to lev­ná zále­ži­tost a není to ani úpl­ně jed­no­du­še dostup­né, pro­to­že peří musí být spe­ci­ál­ně upra­ve­né. Je to odmaš­tě­né peří, pro­to­že kdy­bych šku­ba­la husu, tak to nevy­pa­dá takhle,“ usmí­vá se Katarína.

Kolik kří­del bylo potře­ba pro hlav­ní­ho hrdi­nu andě­la Petronela? „V prv­ní pohád­ce byla kří­d­la jenom v abso­lut­ně čis­tém pro­stře­dí, v nebi, ale v dru­hé pohád­ce anděl při­chá­zí na Zem a pořád je sám za sebe. Pro Petronela jsme muse­li mít čtve­ry kří­d­la – kdy­by se coko­liv s nimi sta­lo, kdy­by upa­dl, spa­dl do lou­že, aby byla náhra­da, pro­to­že s nimi hrál celý film. Musela se udě­lat jiná tech­no­lo­gie opro­ti těm prv­ním, kte­rá se úpl­ně napev­no váza­la. Tato kří­d­la jsou sun­da­va­cí, když Ivan skon­čil jetí kame­ry, moh­li jsme mu kří­d­la dát dolů, pro­to­že při smě­nách, kdy se točí deset hodin, tak ta kří­d­la, nejsou tedy úpl­ně leh­ká.“

Může mít výtvar­ník nej­ob­lí­be­něj­ší kos­tým? „Takový kos­tým vlast­ně není. Asi vět­ší vztah mám k těm, kte­ré jsem děla­la já, což je hlav­ně ta pozem­ská část, tak asi k těm si člo­věk při­ro­ze­ně vybu­du­je vět­ší vztah, pro­to­že k nim má zod­po­věd­nost. Ale nedá se říct, že bych měla k něče­mu vět­ší vztah nebo ne. Já to dělám tři­cet let, tak­že ono nejde mít k těm kos­týmům vztah. To by asi těch vzta­hů bylo moc,“ dodá­vá Katarína Hollá a také pro­zra­zu­je, zda moh­li her­ci obléct kos­týmy po těch letech?

„Ivan mohl, ale ani Jirka se nezmě­nil. Spíše jsme tam řeši­li jiný pro­blém -  tím, že pohád­ka byla tak straš­ně oblí­be­ná, tak kos­týmy se půj­čo­va­ly, tak­že spous­tu z nich jsme muse­li repli­ko­vat, vytvá­řet zno­vu. Podle návrhů paní Konečné je vlast­ně nano­vo šít, pro­to­že tře­ba u Uriáše se nedo­cho­va­la koši­le, nedo­cho­val se plášť a dělal se nano­vo klo­bouk, ale to je nor­mál­ní běh, je to deset let …“