Anděl Páně 2 – Nejnáročnější scény – Hrůzný obraz č. 48

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Podle režiséra Jiřího Stracha

Oni ti kluci si musí taky občas něco užít.  My máme takový obraz 48, už z jedničky se to traduje, kdy já jsem je vždycky poslal někam na kopec a říkal jsem: Kluci támhle půjdete po horizontu a oni museli jít ve sněhu kilometry, a pak se to všechno vystříhalo… Ale na to, aby mohla vzniknout krásná, půvabná montáž, potřebuju mít třeba desetkrát víc záběrů, abych ji měl pak z čeho uvařit…

Asi nejtěžší byl ale předposlední natáčecí den v nebi, kdy jsem tam  měl pána Boha, pannu Marii, všechny svatý, 30 andílků a do toho samozřejmě, protože je to významný projekt, tak si ho nenechal ujít jak pan generální ředitel České televize, Petr Dvořák, pak se přišel podívat pan ministr kultury Herman a k tomu ještě jsem pozval pana kardinála Duku a do toho mraky novinářů a fotografů, takže zvládnout režijně a organizačně celý tenhle ten kolos, abychom stihli ještě něco natočit, to mi dalo docela zabrat. Přišel jsem domů a upadl do bezvědomí. Ale zase to jsou věci, na které člověk pak celý život vzpomíná. Komu se přijde na natáčení podívat kardinál?

Podle Ivana Trojana

Bylo to jedno z nejnáročnějších natáčení, jaké jsem kdy prožil. Možná pro někoho překvapivě, protože si řekne: pohádka, to je takový fajn, ale Jirka tam byl daleko náročnější, než v jedničce, v tom filmařském slova smyslu. Chtěl to mít natočené velmi poctivě, chtěl toho materiálu co nejvíc, takže směny byly opravdu naplněný, dvanáctihodinový, to je jedna věc. Druhá věc je, že i když nám počasí přálo, nebyly nějaké extrémní mrazy, tak přeci jenom byla zima a třetí věc je, že je to více méně noční pohádka, takže nejčastější směny byly od 4 odpoledne do 4 do rána a to je fakt vyčerpávající, obzvlášť, když lidi jako já neumí přes den spát. Martin Šec, kameraman, chtěl mít každý záběr připravený, chtěl nás tam vidět, takže i když jsme mohli být třeba někde v teple, odpočinout si, tak jsme vždycky museli ještě na plac, aby se záběr připravil. Těch odpočinkových chvil nebylo tolik.

Podle Jiřího Dvořáka

Byl jsem na antibiotikách a na horské boudě jsme točili putování Uriáše s Petronelem.  V jedničce to byl obraz 48, a to jsme se děsili, protože Jirka vždycky říkal: no a ještě si uděláme takovou dotáčku do obrazu 48 a šli jsme někam do kopců, do sněhu a pořád jsme jenom chodili. A teď to bylo to samý. A protože technika posupuje, tak Jirka si tam objednal kluky s dronem a nechal nás jít z kopce asi dvě stě metrů, po kolena ve sněhu. Asi po pěti hodinách, co jsme tahle putovali v tom sněhu, jsem teda myslel, že mě tam řachne, protože on říkal: tak kluci ještě pojďte zpátky, kolem nás lítal ten dron. Bylo to ve výšce 1100 metrů nad mořem a ten vzduch je trochu řidší a jak mi bylo blbě, tak to jsem fakt myslel, že chcípnu. To bylo ouvej…

Podle Bolka Polívky

Když je zima, průvan a teď není sníh, tím pádem musí být sníh umělý, který se do toho mokvavého bláta vpíjí, když to na nožky začne působit a pak se to rozleze přes kolena, pánev až do hrudníku, a potom jsou už zmrzlé mozky, tak je to pak těžký, těžký. Jsou to takové frontové podmínky na těch hradech, kde se hlavně točí. Tam jsou nečekané průvany a ten umělý sníh víří a do chřípí se vtírá… Pak jsou ještě nočky, a když končíte v pět hodin a v půl šesté, tak to si člověk začne vážit toho základního, což je teplo, chleba, úsměv.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře