Angry Birds ve filmu - POSTAVY

            Ruďák je vel­mi rozzlo­be­ný pták. Žije na Ptačím ost­ro­vě, kte­rý je obyd­le­ný těmi nej­na­iv­něj­ší­mi a nej­šťast­něj­ší­mi bytost­mi na svě­tě – tak­že není tře­ba vysvět­lo­vat, že sem Ruďák jak­si neza­pa­dá. Bezstarostné a vese­lé pta­čí živo­ty sil­ně kon­tras­tu­jí s tím Ruďákovým: má pra­má­lo přá­tel, kvů­li své nekon­t­ro­lo­va­tel­ně výbuš­né pova­ze si není scho­pen udr­žet stá­lou prá­ci a žije osa­mě­le v dom­ku na plá­ži.

            Kromě toho navíc postrá­dá základ­ní spo­le­čen­ské schop­nos­ti, díky kte­rým by byl scho­pen navá­zat s ostat­ní­mi bliž­ší vztah. Protože si uvě­do­mu­je, že se od všech ostat­ních výraz­ně liší, sna­ží se své trá­pe­ní zamas­ko­vat sar­kas­tic­kým a odmě­ře­ným cho­vá­ním, kte­ré má za násle­dek jen to, že se ho ostat­ní stra­ní o to víc. Ruďák se nebo­jí poklá­dat dru­hým nepří­jem­né otáz­ky a zabý­vat se věc­mi, kte­ré ostat­ní s roz­pa­ky obchá­ze­jí.

             Žluťas je ve všech ohle­dech sku­teč­ný rych­lík. Rychle pře­mýš­lí, rych­le mlu­ví a pohy­bu­je se ješ­tě rych­le­ji. Kmitá po ost­ro­vě sem a tam rych­los­tí bles­ku. Žluťák napros­to postrá­dá jaké­ko­liv zábra­ny – tak­že nikdy neví­te, co z něj zrov­na vypad­ne. Nezvladatelná ener­gie, kte­ré je plný, způ­so­bu­je, že neu­stá­le ská­če z jed­no­ho téma­tu na dru­hé, aniž by se zabý­val tím, jest­li ho ostat­ní vůbec stí­ha­jí vní­mat a chá­pat. Žluťák je impul­ziv­ní a nestá­lý a napros­to bez­mezně tou­ží po kama­rá­dech.

             Bombas je tak tro­chu nekňu­ba s las­ka­vým srd­cem. Je jedi­ným ptá­kem na ost­ro­vě, kte­ré­mu byla dia­gnos­ti­ko­vá­na NVP (Nepravidelná výbuš­ná poru­cha), způ­so­bu­jí­cí, že pokud ho někdo nebo něco pře­kva­pí či vyve­de z míry, pak sku­teč­ně doslo­va vybouch­ne. Za kaž­dou cenu tou­ží po tom, aby se svou NVP nau­čil zvlá­dat, ale čeká ho ješ­tě dlou­há ces­ta! Kvůli své nepřed­ví­da­tel­né a výbuš­né schop­nos­ti je Bombas mno­hem obe­zřet­něj­ším ptá­kem než vět­ši­na ostat­ních a mlu­ví veli­ce poma­lu a roz­váž­ně.

             Terenc je záhad­ný.  Je nej­vět­ším ze všech ptá­ků, a když je tře­ba, umí toho vyu­žít. Komunikuje s oko­lím pou­ze hlu­bo­kým hrdel­ným mru­če­ním a skře­ky. Vzhledem ke své neza­ne­dba­tel­né veli­kos­ti se pohy­bu­je veli­ce poma­lu, což mu dodá­vá na hro­zi­vos­ti. Všichni ze sou­sed­ství se ho tak tro­chu bojí. Je obec­ně pova­žo­ván za násil­ní­ka. My ale nako­nec zjis­tí­me, že se v Terencovi všich­ni doce­la mýli­li – ve svém jádru je to obr s vlíd­ným srd­cem.

             Matylda je míru­mi­lov­nou a zeno­vou vedou­cí Centra neko­neč­né­ho poro­zu­mě­ní, kde vede hodi­ny zvlá­dá­ní vzte­ku. Sama kdy­si míva­la se vzte­kem vel­ké pro­blémy, ale uvě­do­mi­la si, jak pomý­le­né tako­vé cho­vá­ní bylo a od té doby se tak tro­chu uchy­lu­je k opač­né­mu extré­mu a půso­bí až nepři­ro­ze­ně vyrov­na­ně a vlíd­ně. Máme z ní ale tak tro­chu pocit, že kde­si hlu­bo­ko v jejím nit­ru stá­le vře do ruda roz­žha­ve­né semín­ko hně­vu, kte­ré jen čeká na to, až Matyldu potká něja­ká extrém­ně stre­su­jí­cí či frustru­jí­cí udá­lost, aby všem doká­za­lo, že ješ­tě doká­že natro­pit pořád­nou paseku (a také natro­pí). Ačkoliv musí mít se svý­mi nový­mi stu­den­ty Ruďákem, Žluťasem a Bombasem nezměr­nou trpě­li­vost, sna­ží se je vést po ces­tě kli­du a poko­je, ať už o to oni sami sto­jí nebo ne.

             Stela je věč­ným opti­mis­tou a je veli­ce bys­trá. Díky své zví­da­vé pova­ze se sta­la jed­nou z před­ních odbor­nic Ptačího ost­ro­va. Je na své sou­se­dy hrdá a sna­ží se mít pře­hled prak­tic­ky o všem, co se v pta­čí ves­ni­ci ode­hrá­lo, od její his­to­rie až po sou­kro­mé živo­ty ostat­ních ptá­ků. Proto také více­mé­ně zastá­vá i úlo­hu turis­tic­ké prů­vod­ky­ně po ost­ro­vě a ohrom­ně ráda své zna­los­ti dru­hým sdě­lu­je svým štěbe­ta­vým, milým hla­sem.

             Orel Vazoun je v pta­čí komu­ni­tě legen­dou mýtic­kých roz­mě­rů. Všichni ptá­ci vyrůs­ta­li na pís­ních a his­tor­kách o jeho úžas­ných dob­ro­druž­stvích a odváž­ných činech. Díky svým obřím, majestát­ním kří­dlům je jedi­ným z ptá­ků, kte­rý kdy doká­zal létat. Dokonce i jinak cynic­ký Ruďák vní­má Orla Vazouna jako vzor ctnos­ti. Jeho exis­ten­ci ale obklo­pu­je záha­da – už celé roky ho nikdo nevi­děl, ani o něm nesly­šel. Zjišťujeme, že sku­teč­ný Orel Vazoun se ani tro­chu nepo­do­bá ono­mu báj­né­mu hrdi­no­vi – údaj­ný sval­na­tý hrdi­na má přes dva­cet kilo nad­váhu a zdá se, že je tak tro­chu senil­ní. Sám Orel Vazoun si toho ale zatím nevši­ml (nebo je mu to jed­no) a s rados­tí je ochot­ný se o neko­neč­ný proud svých sta­rých pří­hod a his­to­rek podě­lit s kým­ko­liv, kdo naslou­chá (nebo nemá kam utéct). Za jeho halas­ným a auto­ri­ta­tiv­ním pro­je­vem se ukrý­vá sebestřed­ný, nese­be­jis­tý a zkra­cho­va­lý hrdi­na, kte­rý žije ve své slav­né minu­los­ti. Výjevy z ní jsou k vidě­ní na stě­nách jeho zaprá­še­né jes­ky­ně v Hale hrdin­ství, muzeu, kte­ré vysta­věl na svou počest.

             Soudce Pařátek je namyš­le­ný řeč­ník, kte­rý neu­stá­le dru­hé pou­ču­je a poslou­chá sám sebe tak rád, že se stal soud­cem. Jeho ven­kov­ská soud­ní síň, ze kte­ré dohlí­ží na bez­peč­nou a šťast­nou pta­čí komu­ni­tu, obvykle zeje prázd­no­tou. Aby byl vyš­ší než ostat­ní, sedí na rame­nou Cyruse a dívá se na ostat­ní spa­t­ra, vychut­ná­vá si svou moc a upřím­ně se smě­je svým vlast­ním vti­pům. Učarovali mu jeho noví přá­te­lé – pra­sa­ta a je ocho­ten udě­lat vše pro to, aby se při své návštěvě Ptačího ost­ro­va cíti­li co nej­spo­ko­je­ně­ji.

             Cyrus má jed­no z nej­hor­ších povo­lá­ní na Ptačím ost­ro­vě – je „nosi­čem“ soud­ce Pařátka, kte­rý mu sedí na rame­nou, aby byl vyš­ší než kte­rý­ko­liv jiný pták v této malé komu­ni­tě a půso­bil význam­ně­ji. Jako by to nesta­či­lo, je navíc Cyrus vel­mi sil­ně aler­gic­ký na mate­ri­ál pod­šív­ky soud­co­va talá­ru, což zna­me­ná, že nezvla­da­tel­ně a vytr­va­le kýchá, kdy­ko­liv na něm soud­ce sedí. Navzdory dlou­hým hodi­nám strá­ve­ným popo­ta­ho­vá­ním ve tmě je Cyrus veli­ce vese­lý a zví­da­vý a neu­stá­le se svým cha­rak­te­ris­tic­kým hla­sem ptá­ka s věč­ně ucpa­ným nosem na něco vyptá­vá.

             Leonard je okouz­lu­jí­cím a cha­risma­tic­kým mluv­čím všech pra­sat. Leonard, v jehož oso­bě se mezi­ná­rod­ní vel­vy­sla­nec pojí s podo­mním obchod­ní­kem a šejdí­řem, si oka­mži­tě všech­ny ptá­ky zís­ká svou vstříc­nou a milou pova­hou. Jedná s ostat­ní­mi s vel­kou dáv­kou upřím­nos­ti a nad­še­ní a pře­dá­vá naiv­ním a důvě­ři­vým ptá­kům množ­ství darů z Prasečáku. Jeho světác­tví na ně udě­lá ohrom­ný dojem a nad­še­ně mezi sebe pra­sa­ta při­jmou. Nám ale začí­ná poma­lu dochá­zet, že na Leonardově až pří­liš širo­kém a diplo­ma­tic­kém úsmě­vu není mož­ná tak doce­la vše v pořád­ku. Leonard je chytřej­ší, než vypa­dá, a jeho přá­tel­ství by moh­lo být jenom zástěr­kou pro něja­ký zálud­něj­ší a zákeř­něj­ší plán.

             Ross je Leonardovo „pra­vé kopýt­ko“. Ačkoliv nepat­ří k těm nej­in­te­li­gent­něj­ším pra­sa­tům, při­stu­pu­je ke své prá­ci s vel­kou dáv­kou nad­še­ní. Ať už se zrov­na v roli pra­se­čí­ho diplo­ma­ta vře­le objí­má s ptá­ky, nebo se pokou­ší obslu­ho­vat zaří­ze­ní, jaký­mi jsou klad­ky či výta­hy, má u toho Ross obvykle na tvá­ři při­hlouplý úsměv a smyč­ka na jeho ocás­ku půso­bí veli­ce čiper­ným dojmem.

             Shirley je jed­no­znač­ně nej­star­ším ptá­kem na ost­ro­vě, ale navzdo­ry své­mu pokro­či­lé­mu věku neztra­ti­la nic ze své­ho mla­dic­ké­ho elá­nu. Odjakživa se cho­va­la veli­ce pří­mo­ča­ře a řídi­la se hes­lem „co na srd­ci, to na jazy­ku“. Shirley se nesta­rá o to, co si dru­zí mys­lí, a smě­je se vlast­ním vti­pům a postře­hům. Kdysi dáv­no mezi ní a Orlem Vazounem bylo něco víc – a je doce­la dob­ře mož­né, že jis­křič­ky ono­ho vzta­hu ješ­tě stá­le sla­bě žhnou.

             Hal je měst­ský bube­ník, kte­rý hra­je na bon­ga, je pozo­ru­hod­ně nada­ný hudeb­ník. Je také veli­ce vese­lý a přá­tel­ský. Kvůli své­mu obří­mu zobá­ku, kte­rý způ­so­bu­je, že svou posta­vou tak tro­chu při­po­mí­ná bume­rang, mívá občas jis­té pro­blémy s rov­no­vá­hou.

             Bubla, vel­ký styd­lín a nemlu­va s veli­ce pří­jem­ným vystu­po­vá­ním, je miláč­kem všech. Má oje­di­ně­lou schop­nost nafouk­nout se na mno­ho­ná­so­bek své obvyk­lé veli­kos­ti, pokud je zrov­na roz­ru­še­ný nebo pokud ho snad dokon­ce něco rozzlo­bi­lo.