Anna Elliotová

Eliot

Romány Jane Austenová mají podob­nou nos­nou myš­len­ku, popi­su­jí totiž osu­dy žen ve vik­to­ri­án­ské Anglii, osu­dy, kte­ré byly z vel­ké čás­ti určo­vá­ny posta­ve­ním ženy v teh­dej­ší spo­leč­nos­ti a z toho vyplý­va­jí­cích ome­ze­ných mož­nos­tí její­ho uplat­ně­ní.

Anna Elliotová (v ori­gi­ná­le The Persuasion) vyšla až po smr­ti Jane, v roce 1817. Zásluhu na tom má její bra­tr Henry, kte­rý se s ostat­ní­mi sou­ro­zen­ci zasa­dil i o vydá­ní dal­ší­ho její­ho díla Northanger Abbey.

Román je vyprá­věn ve tře­tí oso­bě, což čte­ná­řům posky­tu­je vhled do myš­le­nek a poci­tů hlav­ních postav a navíc zpro­střed­ko­vá­vá i šir­ší spo­le­čen­ské a emo­ci­o­nál­ní sou­vis­los­ti. Dějová lin­ka se vyzna­ču­je kom­bi­na­cí sou­čas­né­ho vyprá­vě­ní s prv­ky retrospek­ce. Tyto pak čte­ná­ři pře­de­vším napo­má­ha­jí poro­zu­mět Anně, jejím sou­čas­ným vzpo­mín­kám a inter­ak­cím.

Jak již bylo uve­de­no, osud žen v popi­so­va­ném his­to­ric­kém obdo­bí byl jed­no­znač­ný. Buď se moh­ly výhod­ně pro­vdat, ane­bo žít jako sta­ré pan­ny. K jejich vzdě­lá­ní pat­ři­la hra na kla­vír, stu­di­um jazy­ků, vyší­vá­ní a schop­nost nezá­vaz­né spo­le­čen­ské kon­ver­za­ce. V pří­pa­dě, že v rodi­ně nebyl žád­ný muž­ský dědic, pře­chá­zel maje­tek na nej­bliž­ší­ho pří­buz­né­ho muž­ské­ho dědi­ce. Tento motiv ztrá­ty majet­ku i per­spek­ti­vy na sluš­ný a zajiš­tě­ný život se opa­ku­je téměř ve všech romá­nech Austenové (např. Pýcha a před­su­dek, Rozum a cit).

Nejinak je tomu i v romá­nu Anna Elliotová. Hlavní hrdin­ka uči­ni­la před osmi lety na nátlak pří­buz­ných a rodin­né pří­tel­ky­ně nezvrat­né roz­hod­nu­tí a odmít­la nabíd­ku Fredericka Wentwortha, pro­to­že ji v té době nebyl scho­pen finanč­ně zajis­tit. Jenže v prů­bě­hu času se situ­a­ce pod­stat­ně změ­ni­la a kapi­tán Wentworth se nevy­žá­da­ně vra­cí do Annina živo­ta. Jeho sest­ra si totiž se svým man­že­lem pro­na­ja­la síd­lo Elliotových, kte­ří se tím­to způ­so­bem sna­ží zachrá­nit před finanč­ním kra­chem.

Anna a Frederick pro­chá­ze­jí pro­ce­sem zpra­co­vá­ní bolest­ných vzpo­mí­nek, stra­chu z opě­tov­né ztrá­ty a nepo­cho­pe­ní, smě­sí poci­tů vzá­jem­né při­taž­li­vos­ti i sna­hy o bez­peč­ný odstup.

Závěr si zku­še­ný čte­nář díla Jane Austenové může domys­let a tomu nezku­še­né­mu jej nebu­de­me pro­zra­zo­vat. Snad jen jed­no upo­zor­ně­ní na konec. Pokud jste dosud nevi­dě­li film „Persuasion“, tak se toho­to „umě­lec­ké­ho zážit­ku“ ušet­ře­te. A pokud se tak již sta­lo, pře­čtě­te si kni­hu, abys­te pozna­li sku­teč­ný pří­běh, pří­běh, o kte­rém nám autor­ka chce vyprá­vět.