ANNA GEISLEROVÁ - ROZHOVOR K FILMU HAVEL

DSC3498

Hodnocení článku

(zatím nehodnoceno)

Načítám počet zobrazení...

Jak s odstupem času vzpomínáte na natáčení?

Strašně se mi líbila příprava na natáčení. Většinou točím s lidmi, kteří na přípravu dbají. A I tady jsme byli velmi pečliví. Připravovali jsme se dlouho, četli scénář a prošli jsme například i hereckým workshopem, spolu se Slávkem a Viktorem. Pak se to hodilo, na place už je to jiné, tam už člověk nemá čas se s tím tolik zaobírat. Příprava, kdy všichni všechno rozebíráme, diskutujeme o tom, kdo koho hraje, co o něm ví, o kom mluví a z jakých kdo čerpá zdrojů, je má oblíbená část natáčení.

Co pro Vás bylo nejsložitější a na co naopak vzpomínáte nejraději?

Mě hodně bavilo dívat se na Viktora Dvořáka, protože on opravdu vypadá jako Havel. Občas jsem přimhouřila oči a řekla jsem si: „To je neuvěřitelný, já točím s Havlem!“. Takže on mě opravdu bavil. Složité pro mě byly cigarety. To bylo hodně náročné. Stejně jako pro Viktora.

Když mluvíme o přípravě, četla jsem, že jste se dva roky předtím již připravovala na roli Olgy Havlové a studovala jste si její postavu, je to tak?

To je trochu zkreslené. Asi rok dva předtím, než jsem cokoli věděla o tomto filmu, jsem si řekla, že když Havla tak adoruju, měla bych o něm vědět víc. Četla jsem tedy knihy o Havlovi, jeho věci, a to nakonec opravdu byla příprava dopředu, měla jsem ucelenější náhled na něj. Nepřipravovala jsem se na Olgu, zabývala jsem se Havlem. Když mi pak Slávek poslal scénář a byla mi nabídnuta role Olgy, byla jsem dojatá. Zajímavé je, že k čemu jsem sama došla z knih a nejvíc mě v nich zaujalo, bylo i ve scénáři.

Jak těžké bylo ji poznat takhle zpětně?

Na Olze je zajímavé a svým způsobem obdivuhodné, jak byla skromná. Nikam se nedrala. S ní je hrozně těžké najít nějaké rozhovory. Téměř neexistují. Mluvila jsem s jejím tlumočníkem, který vyprávěl, jak mu říkala: „Vezmi to za mě, mě to nebaví, já jdu na cigáro.“ Byla taková dáma-dřevorubec. To je ale jen moje představa o ní poskládaná z různých střípků. Četla jsem i dvě knihy o ní, od Pavla Kosatíka a od Anny Freimanové, a ze všech možných informací, po kterých jsem se pídila, jsem si nějaký obrázek udělala. Setkání s Annou Freimanovou bylo zásadní.

Jaká byla podle Vás Olga Havlová?

S Olgou je to složité, ona je záhadná, moc se o ní člověk nedozví. Má v sobě takový hezký kontrast. Je to obyčejná holka ze Žižkova, vyučila se u Bati, byla ostrá, rázná, praktická a přesto působila jako královna, jako noblesní aristokratka, krásná a důstojná žena.

Nebyla introvert, byla jen uzavřená, lidi si k sobě příliš nepouštěla. Nebo alespoň ty, které nechtěla. Na druhou stranu organizovala mnoho akcí na Hrádečku, různé happeningy a večírky, když byl Havel ve vězení, převzala s Ivanem samizdatovou edici, sama napsala divadelní hru . . Musela být strašně zábavná. Zároveň, když zavelela, že se jde spát, tak s ní nikdo nediskutoval. Byla to celkově velmi silná osobnost.

Je něco, s čím jste si s Olgou Havlovou podobné nebo v čem byste si přála být jako ona? A čeho si na ni nejvíc vážíte?

Nechci se s ní srovnávat. Nemůžu. Příliš ji obdivuji a na rozdíl od ní jsem, bohužel, poměrně silný egoista. Blízké jsou mi ty její hradby. Mám to ráda. Občas si záměrně držím lidi dál. Někdy si o mě myslí, že jsem arogantní, mně je to ale jedno. Člověk dospívá v životě ke zkratkám a zjistí, že jsou určitý situace nebo lidi, se kterými a ve kterých nechce být. Žijeme jen jednou a naostro. Takže lidi, které nemám ráda, to poznají velmi snadno. A situace, které nechci zažívat, opouštím. Nechci se zabývat názory lidí, kteří shodu ani nehledají, na to není čas.

Zmínila jste, že při studiu Havla jste došla ke stejným věcem, jaké jsou ve scénáři. V čem jste se se scenáristy shodla.

Pozitivní hrdinové mnohdy udělají v životě nebo v příběhu nějakou chybu, která je teprve přivede na správnou cestu. Na základě takových selhání se člověk mění a motivují ho k pozitivnímu chování. A naopak někteří „záporáci“ jsou někde na začátku křehkými bytostmi, které byly něčím raněné a tuhle ránu osudu nezvládli „. Což je sice neomlouvá, je ale velmi zajímavé takové příběhy sledovat.

Já jsem u Havla dlouhou dobu nevěděla o jeho „selhání“, jak on to cítil, což bylo v souvislosti s jeho prvním zatčení a prvním uvěznění. Není to velké selhání, on si to ale velmi vyčítal. Každý člověk, ať je sebevětší génius a je sebevíc silnější, má lidské slabosti. Každý člověk žije se svým stínem a tyhle stíny a slabosti jsou stejně důležité jako pozitivní věci, které nás formují. Umět přijmout svůj stín, je pro život zásadní.

A to se mi líbí i na tomto filmu, že to není nějaká jednostrannou adorující výpověď o Václavu Havlovi.

S Olgou Havlovou jste se jednou osobně setkala. Jaké to bylo?

Olgu jsem potkala párkrát a jednou v rámci jakési premiéry jsme si byly i představeny spolu s Táňou Vilhelmovou. Z toho, co si o ni teď myslím, jsme pro ni ale asi nebyly nijak zajímavé partnerky do konverzace. Byly jsme tehdy mladé holky, zpovykané herečky a myslím, že jsme ji nijak nezaujaly.

A jaké bylo setkání s Václavem Havlem?

S Václavem Havlem jsme se potkali víckrát, při oslavách jeho narozenin, na různých výstavách, Na Zábradlí, atd. Na něm bylo krásné, jak byl dosažitelný a přístupný lidem, rád se bavil. Vzpomínám na jeho poslední narozeniny v DOXu, tam už byl takový věchýtek, ale pořád okouzlující. A také jsme se viděli na konkurzu během natáčení jeho filmu, kde si mě ovšem nevybral.

Můj úplně nejoblíbenější zážitek s ním byl během Karlovarského filmového festivalu, kdy nám napsal amnestii na účtenku z baru. Měly jsme tehdy s Pavlem Liškou nějaké opletačky s policií kvůli porušování nočního klidu a on nás na té účtence omilostnil. Takzvaná Karlovarská amnestie. Byla to legrace samozřejmě.

Když jste natáčeli 17. listopad, tak jste natáčeli přímo na Melantrichu a bylo to 30 let od revoluce. Jak jste se při tom cítila? Bylo to dojemné?

Byli jsme tam v noci, nic jsme neviděli, lidé, kteří jsou ve filmu pod námi – to je trik, mávali jsme do zelené plochy, kterou tam natáhli. Silné to bylo, ovšem technická stránka natáčení umí být i nudná, u toho se člověk těžko dojímá.

Co dojemné bylo, nevím tedy, jestli tam ta scéna zůstala, když se Olgy ptají: „Proč nechceš, aby byl Havel prezidentem?“ A ona odpovídá: „Protože ho mám ráda.“ Byla si vědoma toho, co ji čeká. Věděla, že Václav musí být prezidentem, zároveň si to ale nepřála. Věděla, že celý život se změní. Všechny ty recepce, nechtěla to, ale věděla, že to musí být, i když ji to štvalo.

Ona totiž opravdu nechtěla být vidět. Což je zvláštní. Skoro všichni chceme být vidět. Já mám taky svoji extrovertní polohu, potřebuji nějak komunikovat s vnějším světem. Ona byla jiná a neznám moc takových lidí.

Jak se Vám hrálo s Viktorem Dvořákem, představitele Václava Havla?

Krásně, Viktor je laskavý, klidný a milý člověk. Ve vztahu Havlových byl nějaký prvek pečovatelství a mateřství. A u nás trochu taky. Ne kvůli věku, ale Viktor je hlavně divadelní herec a jeho filmová zkušenost není tak velká jako moje. Práce na divadle a ve filmu je jiná, takže jsme spolu často probírali různé postupy, diskutovali jsme a tím jsme se trochu přibližovali jejich vztahu. A navíc má odzbrojující smích, takže má člověk chuť ho rozesmát, aby ten smích slyšel.

Nemyslíte, že je příliš brzy točit film o Havlovi nebo už je na to ta pravá doba?

Myslím, že nejlepší čas přichází ve chvíli, kdy někdo cítí potřebu takový film vytvořit. A určitě toto nebude poslední film o Havlovi. Takových filmů může vzniknout klidně patnáct.

Kdybyste mohla svou postavu Olgy popsat třemi slovy, která by to byla?

Silná, upřímná a nedostupná. To ale není všechno, tři slova mi nestačí. K tomu bych přidala ještě tolerantní a stoprocentně svobodná. Nesnesla jakékoli omezení pro sebe a ani jiné neomezovala.

Myslím, že to si vždycky udržela, ve všech i v těch prezidenstských „ochrankových“ dobách byla vždycky svobodná a krásná.