ANNA GEISLEROVÁ - ROZHOVOR K FILMU HAVEL

Jak s odstu­pem času vzpo­mí­ná­te na natá­če­ní? 

Strašně se mi líbi­la pří­pra­va na natá­če­ní. Většinou točím s lid­mi, kte­ří na pří­pra­vu dba­jí. A I tady jsme byli vel­mi peč­li­ví. Připravovali jsme se dlou­ho, čet­li scé­nář a pro­šli jsme napří­klad i herec­kým worksho­pem, spo­lu se Slávkem a Viktorem. Pak se to hodi­lo, na pla­ce už je to jiné, tam už člo­věk nemá čas se s tím tolik zao­bí­rat. Příprava, kdy všich­ni všech­no roze­bí­rá­me, dis­ku­tu­je­me o tom, kdo koho hra­je, co o něm ví, o kom mlu­ví a z jakých kdo čer­pá zdro­jů, je má oblí­be­ná část natá­če­ní.

 

Co pro Vás bylo nej­slo­ži­těj­ší a na co nao­pak vzpo­mí­ná­te nej­ra­dě­ji?

Mě hod­ně bavi­lo dívat se na Viktora Dvořáka, pro­to­že on oprav­du vypa­dá jako Havel. Občas jsem při­mhou­ři­la oči a řek­la jsem si: „To je neu­vě­ři­tel­ný, já točím s Havlem!“. Takže on mě oprav­du bavil. Složité pro mě byly ciga­re­ty. To bylo hod­ně nároč­né. Stejně jako pro Viktora.

 

Když mlu­ví­me o pří­pra­vě, čet­la jsem, že jste se dva roky před­tím již při­pra­vo­va­la na roli Olgy Havlové a stu­do­va­la jste si její posta­vu, je to tak?

To je tro­chu zkres­le­né. Asi rok dva před­tím, než jsem coko­li vědě­la o tom­to fil­mu, jsem si řek­la, že když Havla tak ado­ru­ju, měla bych o něm vědět víc. Četla jsem tedy kni­hy o Havlovi, jeho věci, a to nako­nec oprav­du byla pří­pra­va dopře­du, měla jsem uce­le­něj­ší náhled na něj. Nepřipravovala jsem se na Olgu, zabý­va­la jsem se Havlem. Když mi pak Slávek poslal scé­nář a byla mi nabíd­nu­ta role Olgy, byla jsem doja­tá. Zajímavé je, že k čemu jsem sama došla z knih a nej­víc mě v nich zau­ja­lo, bylo i ve scé­ná­ři.

Jak těž­ké bylo ji poznat takhle zpět­ně?

Na Olze je zají­ma­vé a svým způ­so­bem obdi­vu­hod­né, jak byla skrom­ná. Nikam se nedra­la. S ní je hroz­ně těž­ké najít něja­ké roz­ho­vo­ry. Téměř nee­xis­tu­jí. Mluvila jsem s jejím tlu­moč­ní­kem, kte­rý vyprá­věl, jak mu říka­la: „Vezmi to za mě, mě to neba­ví, já jdu na cigá­ro.“ Byla tako­vá dáma-dřevorubec. To je ale jen moje před­sta­va o ní posklá­da­ná z růz­ných stříp­ků. Četla jsem i dvě kni­hy o ní, od Pavla Kosatíka a od Anny Freimanové, a ze všech mož­ných infor­ma­cí, po kte­rých jsem se pídi­la, jsem si něja­ký obrá­zek udě­la­la. Setkání s Annou Freimanovou bylo zásad­ní.

 

Jaká byla pod­le Vás Olga Havlová?

S Olgou je to slo­ži­té, ona je záhad­ná, moc se o ní člo­věk nedo­zví. Má v sobě tako­vý hez­ký kon­trast.  Je to oby­čej­ná hol­ka ze Žižkova, vyu­či­la se u Bati, byla ost­rá, rázná, prak­tic­ká a přes­to půso­bi­la jako krá­lov­na, jako nobles­ní aris­to­krat­ka, krás­ná a důstoj­ná žena.

Nebyla intro­vert, byla jen uza­vře­ná, lidi si k sobě pří­liš nepouš­tě­la. Nebo ale­spoň ty, kte­ré nechtě­la. Na dru­hou stra­nu orga­ni­zo­va­la mno­ho akcí na Hrádečku, růz­né hap­pe­nin­gy a večír­ky, když byl Havel ve věze­ní, pře­vza­la s Ivanem samizda­to­vou edi­ci, sama napsa­la diva­del­ní hru . . Musela být straš­ně zábav­ná. Zároveň, když zave­le­la, že se jde spát, tak s ní nikdo nedis­ku­to­val. Byla to cel­ko­vě vel­mi sil­ná osob­nost.

Je něco, s čím jste si s Olgou Havlovou podob­né nebo v čem bys­te si přá­la být jako ona? A čeho si na ni nej­víc váží­te?

Nechci se s ní srov­ná­vat. Nemůžu. Příliš ji obdi­vu­ji a na roz­díl od ní jsem, bohu­žel, poměr­ně sil­ný ego­is­ta. Blízké jsou mi ty její hrad­by. Mám to ráda. Občas si záměr­ně držím lidi dál. Někdy  si o mě mys­lí, že jsem aro­gant­ní, mně je to ale jed­no. Člověk dospí­vá v živo­tě ke zkratkám a zjis­tí, že jsou urči­tý situ­a­ce nebo lidi, se kte­rý­mi a ve kte­rých nechce být. Žijeme jen jed­nou a naostro. Takže lidi, kte­ré nemám ráda, to pozna­jí vel­mi snad­no. A situ­a­ce, kte­ré nechci zaží­vat, opouš­tím. Nechci se zabý­vat názo­ry lidí, kte­ří sho­du ani nehle­da­jí, na to není čas.

Zmínila jste, že při stu­diu Havla jste došla ke stej­ným věcem, jaké jsou ve scé­ná­ři. V čem jste se se sce­náris­ty shod­la.

Pozitivní hrdi­no­vé mnoh­dy udě­la­jí v živo­tě nebo v pří­bě­hu něja­kou chy­bu, kte­rá je tepr­ve při­ve­de na správ­nou ces­tu. Na zákla­dě tako­vých selhá­ní se člo­věk mění a moti­vu­jí ho k pozi­tiv­ní­mu cho­vá­ní. A nao­pak někte­ří „zápo­rá­ci“ jsou někde na začát­ku křeh­ký­mi bytost­mi, kte­ré byly něčím raně­né a tuhle ránu osu­du nezvlád­li „. Což je sice neo­mlou­vá, je ale vel­mi zají­ma­vé tako­vé pří­běhy sle­do­vat.

Já jsem u Havla dlou­hou dobu nevě­dě­la o jeho „selhá­ní“, jak on to cítil, což bylo v sou­vis­los­ti s jeho prv­ním zatče­ní a prv­ním uvěz­ně­ní. Není to vel­ké selhá­ní, on si to ale vel­mi vyčí­tal. Každý člo­věk, ať je sebe­vět­ší génius a je sebe­víc sil­něj­ší, má lid­ské sla­bos­ti. Každý člo­věk žije se svým stí­nem a tyhle stí­ny a sla­bos­ti jsou stej­ně důle­ži­té jako pozi­tiv­ní věci, kte­ré nás for­mu­jí. Umět při­jmout svůj stín, je pro život zásad­ní.

A to se mi líbí i na tom­to fil­mu, že to není něja­ká jed­no­stran­nou ado­ru­jí­cí výpo­věď o Václavu Havlovi.

S Olgou Havlovou jste se jed­nou osob­ně setka­la. Jaké to bylo?

Olgu jsem potka­la pár­krát a jed­nou v rám­ci jakési pre­mi­é­ry jsme si byly i před­sta­ve­ny spo­lu s Táňou Vilhelmovou. Z toho, co si o ni teď mys­lím, jsme pro ni ale asi neby­ly nijak zají­ma­vé part­ner­ky do kon­ver­za­ce. Byly jsme teh­dy mla­dé hol­ky, zpo­vy­ka­né hereč­ky a mys­lím, že jsme ji nijak neza­u­ja­ly.

A jaké bylo setká­ní s Václavem Havlem?

S Václavem Havlem jsme se potka­li víc­krát, při osla­vách jeho naro­ze­nin, na růz­ných výsta­vách, Na Zábradlí, atd. Na něm bylo krás­né, jak byl dosa­ži­tel­ný a pří­stup­ný lidem, rád se bavil. Vzpomínám na jeho posled­ní naro­ze­ni­ny v DOXu, tam už byl tako­vý věchý­tek, ale pořád okouz­lu­jí­cí. A také jsme se vidě­li na kon­kur­zu během natá­če­ní jeho fil­mu, kde si mě ovšem nevy­bral.

Můj úpl­ně nej­ob­lí­be­něj­ší záži­tek s ním byl během Karlovarského fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu, kdy nám napsal amne­stii na účten­ku z baru. Měly jsme teh­dy s Pavlem Liškou něja­ké ople­tač­ky s poli­cií kvů­li poru­šo­vá­ní noč­ní­ho kli­du a on nás na té účten­ce omi­lost­nil. Takzvaná Karlovarská amne­stie. Byla to legra­ce samo­zřej­mě.

Když jste natá­če­li 17. lis­to­pad, tak jste natá­če­li pří­mo na Melantrichu a bylo to 30 let od revo­lu­ce. Jak jste se při tom cíti­la? Bylo to dojem­né?

Byli jsme tam v noci, nic jsme nevi­dě­li, lidé, kte­ří jsou ve fil­mu pod námi – to je trik, máva­li jsme do zele­né plo­chy, kte­rou tam natáh­li. Silné to bylo, ovšem tech­nic­ká strán­ka natá­če­ní umí být i nud­ná, u toho se člo­věk těž­ko dojí­má.

Co dojem­né bylo, nevím tedy, jest­li tam ta scé­na zůsta­la, když se Olgy pta­jí: „Proč nechceš, aby byl Havel pre­zi­den­tem?“ A ona odpo­ví­dá: „Protože ho mám ráda.“ Byla si vědo­ma toho, co ji čeká. Věděla, že Václav musí být pre­zi­den­tem, záro­veň si to ale nepřá­la. Věděla, že celý život se změ­ní. Všechny ty recep­ce, nechtě­la to, ale vědě­la, že to musí být, i když ji to štva­lo.

Ona totiž oprav­du nechtě­la být vidět. Což je zvlášt­ní. Skoro všich­ni chce­me být vidět. Já mám taky svo­ji extro­vert­ní polo­hu, potře­bu­ji nějak komu­ni­ko­vat s vněj­ším svě­tem. Ona byla jiná a neznám moc tako­vých lidí.

Jak se Vám hrá­lo s Viktorem Dvořákem, před­sta­vi­te­le Václava Havla?

Krásně, Viktor je las­ka­vý, klid­ný a milý člo­věk. Ve vzta­hu Havlových byl něja­ký prvek pečo­va­tel­ství a mateř­ství. A u nás tro­chu taky. Ne kvů­li věku, ale Viktor je hlav­ně diva­del­ní herec a jeho fil­mo­vá zku­še­nost není tak vel­ká jako moje. Práce na diva­dle a ve fil­mu je jiná, tak­že jsme spo­lu čas­to pro­bí­ra­li růz­né postu­py, dis­ku­to­va­li jsme a tím jsme se tro­chu při­bli­žo­va­li jejich vzta­hu. A navíc má odzbro­ju­jí­cí smích, tak­že má člo­věk chuť ho roze­smát, aby ten smích sly­šel.

Nemyslíte, že je pří­liš brzy točit film o Havlovi nebo už je na to ta pra­vá doba?

Myslím, že nej­lep­ší čas při­chá­zí ve chví­li, kdy někdo cítí potře­bu tako­vý film vytvo­řit. A urči­tě toto nebu­de posled­ní film o Havlovi. Takových fil­mů může vznik­nout klid­ně pat­náct.

Kdybyste moh­la svou posta­vu Olgy popsat tře­mi slo­vy, kte­rá by to byla?

Silná, upřím­ná a nedo­stup­ná. To ale není všech­no, tři slo­va mi nesta­čí. K tomu bych při­da­la ješ­tě tole­rant­ní a sto­pro­cent­ně svo­bod­ná. Nesnesla jaké­ko­li ome­ze­ní pro sebe a ani jiné neo­me­zo­va­la.

Myslím, že to si vždyc­ky udr­že­la, ve všech i v těch pre­zi­den­st­ských „ochran­ko­vých“ dobách byla vždyc­ky svo­bod­ná a krás­ná.

---

---