Ať vejde ten pravý (Låt den rätte komma in) 2008

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Marná slá­va, krev se vyjí­má nej­lé­pe na sně­hu a strach a děs nej­lé­pe vynik­ne v oka­mži­ku, kdy je kon­fron­to­ván s emo­ce­mi z opač­né­ho emoč­ní­ho spek­tra.

A tohle vše lze nalézt ve fil­mu „Ať vejde ten pra­vý“.

A samo­zřej­mě i mno­hem více.. :). Je to pros­tě jeden z těch fil­mů, na kte­ré po jejich shléd­nu­tí jen tak neza­po­me­ne­te a kte­ré vás (mož­ná) donu­tí i pře­číst si jejich kniž­ní před­lo­hu...

Ve švéd­ském Stockholmu (někdy v osm­de­sá­tých letech) žije na měst­ské peri­fe­rií (kte­ré se kupo­di­vu nehemží neka­lý­mi živly) osa­mě­lý dva­nác­ti­le­tý chla­pec Oskar. Jak už to u hochů Oskarova typu bývá, sta­ne se ter­čem nechut­né šika­ny ze stra­ny spo­lu­žá­ků a - jak už to také neje­nom ve fil­mech bývá - Oskar počne plá­no­vat něja­kou pomstu, jen chudák přes­ně neví jak. Do bytu ved­le se mu také nastě­hu­je podiv­ná dvo­ji­ce, postar­ší pán s malou hol­či­nou (asi otec a dce­ra, hmm...) a v blíz­kém oko­lí začnou mizet lidé...

Ať vejde ten pra­vý je žánro­vě asi tro­chu horor, ale lekač­ky ani jiné atri­bu­ty toho­to děsi­vé­ho žán­ru tu moc nena­jde­me. Spíše je tu pří­tom­na cel­kem vkus­ná prvo­lás­ko­vá roman­ti­ka zaba­le­ná do upír­ské tema­ti­ky (to není žád­né vyzra­ze­ní budou­cí­ho děje, to, že ve fil­mu jsou upí­ři se divák dozví poměr­ně záhy). Kdepak, film se roz­hod­ně nechce svézt na popu­lár­ní vlně růz­ných „Twajlajtů“, v jis­tém smys­lu je dokon­ce jejich pra­vým opa­kem. Tam, kde je Twilight více­mé­ně transpa­rent­ní a kon­venč­ní roman­ti­kou, tak Ať vejde ten pra­vý nabí­zí o pozná­ní „reál­něj­ší“ a uvě­ři­tel­něj­ší záži­tek zaba­le­ný do arto­vé­ho hávu. Film čas­to jen jem­ně nazna­čí, zby­teč­ně nedo­vy­svět­lu­je podrob­nos­ti a spí­še než na str­hu­jí­cí děj plný cli­f­fhan­ge­rů a šoku­jí­cích odha­le­ní (ona je upír!!) se sou­stře­dí na cel­ko­vý dojem a z mini­ma se tu dosta­ne maxi­mum.

Velkým plu­sem jsou urči­tě výko­ny dět­ských her­ců (Hedebrant a Leandersson), kte­ré jsou uvě­ři­tel­né a bez zby­teč­né­ho pato­su. Moc vel­kou roli tu sice nehra­je hud­ba, ale to je pod­le mě i čás­teč­ně záměr, nechat vynik­nout mra­zi­vé ticho.

Existuje i ame­ric­ký rema­ke toho­to sním­ku, ale jak už to tak bývá, pochy­bu­ji, že by mělo vůbec smy­sl se na něj dívat...

Podívejte se na hod­no­ce­ní Ať vejde ten pra­vý na Kinoboxu.