Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Ve filmu natočeném podle skutečných událostí se snaží z hořícího kalifornského města uniknout řidič Kevin McKay (Matthew McConaughey) s autobusem plným dětí...
Režisér Paul Greengrass začínal v rodné Velké Británii jako režisér filmů Teorie lítání či Krvavá neděle, díky ním se dostal do hollywoodského hledačku a stal se režisérem pokračování filmu Agent bez minulosti s názvem Bourneův mýtus. S představitelem Jasona Bournea - Mattem Damonem - v roce 2007 natočili závěr trilogie s názvem Bourneovo ultimátum, o dekádu později se poté dvojice k sérii vrátila v pokračování s jednoduchým názvem Jason Bourne. Mezitím se Greengrass uvedl jako schopný tvůrce filmů založených na skutečných událostech. Patří mezi ně například Let číslo 93, který vypráví o únosu jednoho ze čtyř letadel s úmyslem využít je během útoků 11. září 2001. Kapitán Phillips, který sleduje únos kapitána Richarda Phillipse somálskými piráty. Nebo 22. července, jež se zabývá tragickými útoky v Norsku v roce 2011.
12. celovečerní Greengrasův film je poté založen na skutečné události z roku 2018. Tehdy v Kalifornii došlo k masivním požárům, které trvaly 17 dní, za oběť si poté vyžádaly 85 lidských životů a domácností desítky tisíců lidí. Řidič Kevin McKay byl v té době vyzván, aby vyzvedl 22 dětí, které zůstaly uvězněné ve své škole po rozšíření požáru. Na základě tohoto příběhu vznikla kniha Paradise: One Town’s Struggle to Survive an American Wildfire, právě ta je předlohou pro film, ke kterému spolu s Greengrassem napsal scénář Brad Ingelsby, tvůrce seriálu Mare z Easttownu či aktuálně běžícího seriálu Jednotka. V roli zmiňovaného řidiče se poté objevuje Matthew McConaughey, existuje tak mnoho důvodů, proč zrovna film Autobus naděje patří mezi nejzajímavější filmy, které v rámci aktuální podzimní sezóny nabízí streamovací služba Apple TV+. Vznikl ovšem ve výsledku také dobrý film?
Požáry takového měřítka dokážou přeci jen nějak sjednotit Ameriku, stačí se ostatně podívat na podobně devastující požáry, které v Los Angeles proběhly na začátku letošního roku. Autobus naděje je i díky tomu aktuálnější nežli se může zdát, protože podobná katastrofa se může odehrát kdykoliv a navíc i kdekoliv. V Hollywoodu od nepaměti existuje slabost pro příběhy inspirované skutečnými událostmi, které divákům nabízejí snadný přístup skrze empatii a autenticitu. Přesto se u podobných projektů často objevuje riziko, že sklouznou k sentimentalitě a prvoplánovému citovému vydírání. Takové filmy pak spoléhají spíše na sílu námětu než na skutečnou filmařskou kvalitu, a výsledkem bývá dílo, které - navzdory silnému tématu - zůstává v jádru průměrné. O to nutnější je vážit si filmů jako Autobus naděje. Greengrass totiž netočí pouze film o silném tématu. Točí film, který je sám o sobě silný. A díky tomu i velmi dobrý.
V tragických okamžicích nebývají hrdiny pouze záchranáři, hasiči, policisté či vojáci. Hrdinství se často rodí i v obyčejných lidech, kteří se v rozhodující chvíli odhodlají udělat správnou věc – třeba i za cenu vlastního života. Autobus naděje vypráví příběh právě takového člověka. Příběh o odvaze, lidskosti a o těch, kterými bychom v hloubi duše chtěli být. A to i přes fakt, že si tito lidé, které mohou často skončit jako anonymní hrdinové z davu, nutně nemusí procházet nejveselejším obdobím.
Kevin McKay v podání McConaugheyho je nejdříve představen přesně tak, jak se nejspíše dá očekávat. Scénář dodává jeho postavě nějaké pozadí - je rozvedený, stará se o nemocnou matku, do toho trpí finanční tísní, která ho hned na začátku dovede k rozhodnutí, které má jasně prezentovat, jak bídně na tom hrdina v podání McConaugheyho je. Greengrass přitom utvrzuje, jak moc velký mistr je v rámci práce vykreslování emocí. A McConaughey zároveň rychle projeví, jak moc se dokáže do svých rolí ponořit. Byť mu může v jistém ohledu přispívat fakt, že jeho nemocnou matku a dospívajícího syna hrají jeho skutečná matka a syn - Kay McCabe McConaughey a Levi McConaughey.
I když má nicméně McConaughey za sebou kariérně četné zkušenosti se sociálními dramaty, všichni předem nejspíše tuší, že se musí Autobus naděje vydat zcela jiným směrem. Tedy směrem katastrofického dramatu, které nikdy nepřestane být vtahující a neskutečně zamrzí z toho, že se jedná o projekt určený předně pro streamovací službu. Greengrass totiž rychle utvrdí, že je zcela jistě jedním z těch filmařů, který by měl mít opatřenou permanentku na to, aby mohl své filmy vytvářet pro velké plátno, které na něm následně může ideálně vidět, co největší počet diváků. Film je to samozřejmě strhující i v domácích podmínkách, menší dávka frustrace ovšem po celou dobu visí ve vzduchu.
Greengrassova rekonstrukce událostí spojených s Letem číslo 93 je dodnes mnohými vnímána jako jeden z nejmrazivějších filmových zážitků 21. století, je proto sledovat, že podobně schopnou rekonstrukci dokáže Greengrass tvořit i o dvě dekády později. Jeho film zachycuje i hasiče, v jádru je ovšem pořád především příběh o autobusu plném dětí. Navíc autobusu, který se omylem dostane přímo do cesty plamenům. Scénář Greengrasse a Ingelsbyho umí postupně budovat napětí, navzdory prvotním obávám je navíc oheň, který má v podstatě druhou hlavní roli, přesvědčivý a působí věrohodně. A pak se postupně odvíjí příběh s vlastně poměrně hřejivým poselstvím, který přeci jen nejspíše mnozí odsoudí jako humanitární agitku. Zároveň Autobus naděje ovšem nikdy nešustí papírem a nikdy nepůsobí jako film, který musel vzniknout čistě kvůli tomu, že vzniknout musel.
Greengrass nadále dokáže své filmy realizovat způsobem, který je následně činí velmi intenzivními. Film nejdříve dokáže vyobrazit, jak může takový intenzivní požár začít zpočátku nenápadně, následně už jen zobrazuje, jak dojde k divákem očekávané katastrofě. Film následně zobrazuje vyložené inferno, které jde i díky expozicí příběhu hlavní postavy vnímat jako formu očistné výpravy, protože se objeví uprostřed pekla . Filmu se daří vyvolávat mráz i přes fakt, že jde snadno odhadnut směr, kterým se (ne)vydá, za pochodu se dá poté těžce věřit tomu, že mohl kdokoliv podobný materiál realizovat lépe. A byť se občas objeví náznaky toho, že se bude řešit to, jak podobné rozšíření požárů občas mohou způsobit vyšší moci a přírodní katastrofa se tak teoreticky může stát kolektivní vinou neschopných a hloupých lidí, zase tak daleko Autobus naděje nejde, především proto, že ani očividně nechce. I když se snadno věří tomu, že by film právě o něčem takovém dokázal realizovat třeba Adam McKay. A možná by takový projekt obohatil s Margot Robbie ve vaně.
Kameraman Pål Ulvik Rokseth poměrně výrazně pracuje s ruční kamerou, to mimo jiné nejspíše dokazuje, že si s Greengrassem musí tak nějak rozumět. Jeho styl může občas snadno evokovat dokument, nikdy nicméně tolik jako právě Let číslo 93. Za denního světla se občas projeví jisté nedostatky vizuálních efektů, pod smogem a plameny nicméně dojem působí sympatičtěji, chybí momenty, které by podtrhovaly, že divák skutečně sleduje falešný nepřesvědčivý oheň. I proto, že oheň působí neskutečně živě a snadněji tím evokuje reálný požár. A byť tu America Ferrera ve finále nemá jako učitelka Ludwig moc co hrát, je ve své úloze docela fajn. Především v momentech, kdy se snaží udržet u dětí klid v momentech, kdy by mnoho jejich kolegyň již kolabovalo. A byť by se asi ve finále ze 130 minut dlouhého filmu snadno udělal film se stopáži okolo hodiny a půl, výslednému filmovému produktu se vlastně dá pramálo vytýkat. Greengrass na to očividně pořád má a (možná s výjimkou Rona Howarda) nejspíše byl tou nejideálnější volbou, která mohla tenhle příběh přivézt k životu. Výsledek je film, kterému by velké plátno rozhodně slušelo. Rozhodně to ovšem neznamená, že by jej sledování v domácnostech připravilo byť jen o ždibec jeho nezpochybnitelných kvalit.
Autobus naděje je film, který dokáže spojit silný příběh s kvalitní filmařskou prací. Režijní cit Paula Greengrasse pro napětí a lidské emoce spolu s McConaugheyho přesvědčivým výkonem vytváří jeden velký intenzivní a dojemný zážitek. Přestože je téma dramatické a v očích mnoha snadno hrozí riziko sentimentality, film zůstává autentický a strhující. Je to dílo, které si zaslouží pozornost diváků a potvrzuje, že Greengrass nadále patří mezi nejzajímavější filmové tvůrce současnosti. A že by i jeho 12. celovečernímu filmu velké plátno slušelo jako sůl...
(4,91 z 5)