Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou)

rp blC3A1znivC3BD20PetC599C3ADC48Dek.jpg

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Během svých vyso­ko­škol­ských stu­dií jsem oprav­du hod­ně času věno­val fil­mům. Chodil jsem na spous­tu klu­bo­vých před­sta­ve­ní hned do něko­li­ka fil­mo­vých klu­bů, o tom hlav­ním z nich - na praž­ském Českém vyso­kém uče­ní tech­nic­kém jsem tu dokon­ce už kdy­si psal v člán­ku Jak jsem našel svůj fil­mo­vý klub. Viděl jsem teh­dy kom­plet­ní­ho Ingmara Bergmanna (vět­ši­nou v původ­ním švéd­ském zně­ní se simul­tán­ním pře­kla­dem), not­nou por­ci fran­couz­ské nové vlny, řadu teh­dy obtíž­ně dostup­ných fil­mů slav­né čes­ko­slo­ven­ské nové vlny, prů­žez toho nej­lep­ší­ho z moc zají­ma­vých svě­to­vých kine­ma­to­gra­fií. Někdy to byla neza­po­me­nu­tel­ná pará­da, jin­dy úpl­ný úlet, tak už to bývá, když tvůr­ce i divák hle­da­jí. No a někam mezi pará­du a úpl­ný úlet (blíž tedy k dru­hé­mu uve­de­né­mu) jsem si teh­dy zařa­dil pro­slu­lý Godardův film z roku 1965 Bláznivý Petříček s Annou Karinou a Jean-Paulem Belmondem v hlav­ních rolích.

V posled­ních letech jsem si něko­li­krát - bohu­žel hlav­ně v sou­vis­los­ti s úmr­tím tří hlav­ních osob­nos­tí, kte­ré se na fil­mu podí­le­ly (Anna Karina zemře­la v roce 2019, Jean-Paul Belmondo v roce 2021 a reži­sér Jean-Luc Godard v roce 2022) - na film vzpo­mněl a sna­žil jsem si ho vyba­vit z dese­ti­le­tí­mi znač­ně zane­se­né pamě­ťo­vé buň­ky. Zůstaly tam jen stříp­ky, hlav­ně úpl­ný zma­tek z vidě­né­ho, neod­byt­ný pocit nudy a jed­na scé­na, kdy se náh­le hlav­ní muž­ský před­sta­vi­tel oto­čí do kame­ry a pře­kva­pe­né part­ner­ce to vysvět­lí tak, že  chce jen pozdra­vit divá­ky; ostat­ně v jiné fázi fil­mu hovo­ří pří­mo k divá­kům i žen­ská posta­va, snad aby nějak vysvět­li­la (ovšem mar­ně) své těž­ko odhad­nu­tel­né jed­ná­ní. 

Mluvit o ději je u toho­to fil­mu, domní­vám se, úpl­ně zby­teč­né. Snad je mož­né říct, že muž­ská posta­va, onen bláz­ni­vý Petříček (byť vždy pro­tes­tu­je, že se jme­nu­je Ferdinand) ode­jde od své rodi­ny, nej­spíš aby se roz­žeh­nal s nudou a „šosác­kou“ spo­leč­nos­tí, kte­rou levi­co­ví inte­lek­tu­á­lo­vé co svět svě­tem sto­jí pova­žu­jí za nej­prud­ší jed, a vyra­zí na nijak zvlášť zací­le­nou ces­tu s mla­dou milen­kou. Jde o cel­kem nor­mál­ní ces­tu, tak­že se při ní kra­dou auta, tro­chu se stří­lí, tro­chu se milu­je, hod­ně se čte a vedou se (čas­to zce­la mimoběž­né) inte­lek­tu­ál­ní řeči. Chvílemi to jde jen ve dvou, ale růz­no­ro­dým způ­so­bem toxic­ká spo­leč­nost se při­po­mí­ná, kolem páru se rojí div­ní lidé a sem tam je tře­ba něko­ho zabít, aby moh­la show pokra­čo­vat, byť je pře­dem jas­né, že žád­ný vel­ký hap­py end se čekat nedá.  

  

 

Prostě musím říct, že mě ten film po sko­ro čty­ři­ce­ti letech dost pře­kva­pil a potě­šil, mno­hem víc, než když jsem ho viděl popr­vé. Možná i pro­to, že reži­sér už svý­mi umě­lec­ký­mi výzva­mi i poli­tic­ký­mi pro­vo­lá­ní­mi niko­ho nemů­že nahnat na bari­ká­dy jako v osma­še­de­sá­tém, kdy se fran­couz­ské umě­lec­ké fron­tě poda­ři­lo nejen při­spět k roz­pou­tá­ní celo­spo­le­čen­ské nepo­ko­je, ale i roz­bít a odpís­kat teh­dej­ší roč­ník fes­ti­va­lu v Cannes (což jim neod­pus­tím, pro­to­že by tam teh­dy byly výraz­ně zabo­do­va­ly prá­vě čes­ko­slo­ven­ské fil­my - v té době nesmír­ně sil­né a mezi­ná­rod­ně uzná­va­né). Kdoví, mož­ná i pro­to, že i ze mne se do urči­té míry v prů­bě­hu času stal „Pierrot le Fou“, tím spíš, že se oprav­du jme­nu­ji Petr a ne Ferdinand, nebo dokon­ce Jean-Paul :-). Pierrot, kte­rý nepo­tře­bu­je ohý­bat cizí díla ke své­mu obra­zu, ale sna­ží se vzít si z toho, co nabí­ze­jí, to nej­lep­ší a nej­o­prav­do­věj­ší, dob­ré nápa­dy či aspoň dob­ré úmys­ly. Aťsi je to tře­ba chví­le­mi nuda nebo zma­tek nad zma­tek :-).