Během svých vysokoškolských studií jsem opravdu hodně času věnoval filmům. Chodil jsem na spoustu klubových představení hned do několika filmových klubů, o tom hlavním z nich - na pražském Českém vysokém učení technickém jsem tu dokonce už kdysi psal v článku Jak jsem našel svůj filmový klub. Viděl jsem tehdy kompletního Ingmara Bergmanna (většinou v původním švédském znění se simultánním překladem), notnou porci francouzské nové vlny, řadu tehdy obtížně dostupných filmů slavné československé nové vlny, průžez toho nejlepšího z moc zajímavých světových kinematografií. Někdy to byla nezapomenutelná paráda, jindy úplný úlet, tak už to bývá, když tvůrce i divák hledají. No a někam mezi parádu a úplný úlet (blíž tedy k druhému uvedenému) jsem si tehdy zařadil proslulý Godardův film z roku 1965 Bláznivý Petříček s Annou Karinou a Jean-Paulem Belmondem v hlavních rolích.
V posledních letech jsem si několikrát - bohužel hlavně v souvislosti s úmrtím tří hlavních osobností, které se na filmu podílely (Anna Karina zemřela v roce 2019, Jean-Paul Belmondo v roce 2021 a režisér Jean-Luc Godard v roce 2022) - na film vzpomněl a snažil jsem si ho vybavit z desetiletími značně zanesené paměťové buňky. Zůstaly tam jen střípky, hlavně úplný zmatek z viděného, neodbytný pocit nudy a jedna scéna, kdy se náhle hlavní mužský představitel otočí do kamery a překvapené partnerce to vysvětlí tak, že chce jen pozdravit diváky; ostatně v jiné fázi filmu hovoří přímo k divákům i ženská postava, snad aby nějak vysvětlila (ovšem marně) své těžko odhadnutelné jednání.
Mluvit o ději je u tohoto filmu, domnívám se, úplně zbytečné. Snad je možné říct, že mužská postava, onen bláznivý Petříček (byť vždy protestuje, že se jmenuje Ferdinand) odejde od své rodiny, nejspíš aby se rozžehnal s nudou a „šosáckou“ společností, kterou levicoví intelektuálové co svět světem stojí považují za nejprudší jed, a vyrazí na nijak zvlášť zacílenou cestu s mladou milenkou. Jde o celkem normální cestu, takže se při ní kradou auta, trochu se střílí, trochu se miluje, hodně se čte a vedou se (často zcela mimoběžné) intelektuální řeči. Chvílemi to jde jen ve dvou, ale různorodým způsobem toxická společnost se připomíná, kolem páru se rojí divní lidé a sem tam je třeba někoho zabít, aby mohla show pokračovat, byť je předem jasné, že žádný velký happy end se čekat nedá.
Prostě musím říct, že mě ten film po skoro čtyřiceti letech dost překvapil a potěšil, mnohem víc, než když jsem ho viděl poprvé. Možná i proto, že režisér už svými uměleckými výzvami i politickými provoláními nikoho nemůže nahnat na barikády jako v osmašedesátém, kdy se francouzské umělecké frontě podařilo nejen přispět k rozpoutání celospolečenské nepokoje, ale i rozbít a odpískat tehdejší ročník festivalu v Cannes (což jim neodpustím, protože by tam tehdy byly výrazně zabodovaly právě československé filmy - v té době nesmírně silné a mezinárodně uznávané). Kdoví, možná i proto, že i ze mne se do určité míry v průběhu času stal „Pierrot le Fou“, tím spíš, že se opravdu jmenuji Petr a ne Ferdinand, nebo dokonce Jean-Paul :-). Pierrot, který nepotřebuje ohýbat cizí díla ke svému obrazu, ale snaží se vzít si z toho, co nabízejí, to nejlepší a nejopravdovější, dobré nápady či aspoň dobré úmysly. Aťsi je to třeba chvílemi nuda nebo zmatek nad zmatek :-).
