Bohemian Rhapsody – Recenze – 80%

Americko-britské hudeb­ní dra­ma Bohemian Rhapsody popi­su­je kari­é­ru zpě­vá­ka Freddieho Mercuryho během pat­nác­ti­le­té­ho obdo­bí od zalo­že­ní sku­pi­ny Queen v roce 1970 až po jejich účast na cha­ri­ta­tiv­ním mega-koncertě Live Aid v roce 1985. Na začát­ku pří­bě­hu se tudíž Freddie Mercury ješ­tě jme­nu­je Farrokh Bulsara (jeho rodi­če byli Indové) a Queen si ješ­tě říka­jí Smile (a hra­jí jenom po hos­po­dách). Následně film pře­vy­prá­ví to nej­dů­le­ži­těj­ší z doby jejich rake­to­vé­ho vze­stu­pu a pak skon­čí v oka­mži­ku Mercuryho nej­vět­ší slá­vy, dřív než se na něm zača­ly pro­je­vo­vat účin­ky zhoub­né nemo­ci. A oprav­du je to dost výraz­ně spíš film o Freddiem Mercurym než o Queen.

Vznik fil­mu dopro­vá­ze­ly znač­né porod­ní boles­ti, kdy se něko­li­krát pře­pi­so­val scé­nář a dra­ma­tic­ky měni­lo obsa­ze­ní. Původně měl hlav­ní roli ztvár­nit Sacha Baron Cohen, ale odstou­pil, když stu­dio nepod­po­ři­lo jeho mlá­de­ži nepří­stup­nou vizi (a výsled­ný film je bohu­žel mlá­de­ži pří­stup­ný). Režisér Bryan Singer (série X-Men, Valkýra) musel být v závě­ru natá­če­ní vymě­něn poté, co najed­nou pře­stal na natá­če­ní dochá­zet (nicmé­ně v titul­cích je i tak uve­den coby jedi­ný reži­sér). Naštěstí se ale tyto kom­pli­ka­ce na fil­mu pří­liš nepo­de­psa­ly a nao­pak jde o veli­ce suve­rén­ní a pro­fe­si­o­nál­ní pro­dukt, kte­rý je ako­rát veli­ce opa­tr­ný a až ste­ril­ní ve své sna­ze být co nej­ví­ce nezá­vad­ný a neu­rá­že­jí­cí – tak­že žád­ná naho­ta, sex nebo vul­ga­rismy, dro­gy jen spo­ra­dic­ky a také vel­mi málo pepr­ných his­to­rek ze záku­li­sí a sou­kro­mí muzi­kan­tů. Zůstává jen poměr­ně stan­dard­ní živo­to­pis­ný por­trét, oslav­ně při­ži­vu­jí­cí Mercuryho pověst legen­dy a hudeb­ní­ho génia a tri­um­fál­ně zakon­če­ný hra­nou rekon­struk­cí znač­né čás­ti z dva­ce­ti­mi­nu­to­vé­ho vystou­pe­ní Queen na Live Aid (a bohu­dík ne usl­ze­ně vydě­rač­ským umí­rá­ním na AIDS).

Hlavní roli si nako­nec zahrál Rami Malek, Američan s egypt­ský­mi koře­ny zná­mý pře­de­vším ze seri­á­lu Mr. Robot, kte­rý Freddieho Mercuryho fyzic­ky při­po­mí­ná (ve spo­lu­prá­ci s make-upem) a veli­ce dob­ře imi­tu­je herec­kým i pěvec­kým pro­je­vem (prav­dě­po­dob­ně s při­spě­ním něja­ké doda­teč­né hla­so­vé úpra­vy) s tako­vou grá­cií, že by si za to zaslou­žil něja­kou cenu – byť nej­lep­ší je v těch momen­tech, kdy pou­hou nápo­do­bu vylep­šu­je urči­tou drob­nos­tí, jako jsou záchvěvy rtů, pohy­by očí, zaly­ká­ní se při doje­tí a podob­né herec­ké nuan­ce. Samozřejmě Rami Malek nikdy nevy­pa­dá ani nezní úpl­ně přes­ně jako Mercury, ale jeho výkon je kaž­do­pád­ně úcty­hod­ný a jde o nesmír­ně poda­ře­ný pří­pad toho, že se něja­ký herec ve fil­mu zdár­ně převtě­lu­je do něja­ké vše­o­bec­ně zná­mé osob­nos­ti.

Režie Bryana Singera je při­nejmen­ším odpo­ví­da­jí­cí jeho zku­še­nos­tem, tak­že film má švih, je zábav­ný a v hudeb­ních sek­ven­cích takřka doko­na­lý, při­čemž posled­ní čtvrt­ho­di­na je vylo­že­ně úchvat­ná. Kromě toho si Singer pohlí­dal kva­lit­ní výko­ny všech her­ců (z ved­lej­ších postav sto­jí za zmín­ku Lucy Boynton v roli Freddieho pří­tel­ky­ně a poslé­ze man­žel­ky, z okra­jo­vých pak libo­vě obsa­ze­ný Mike Myers jako hudeb­ní pro­du­cent) a labuž­nic­ky si vyhrál na růz­ných gay moti­vech, absurd­ních obleč­cích a upra­ve­ných kní­rech. I tak je to ale troš­ku režij­ní ruti­na, což jde ruku v ruce s tak­též rutin­ním a extrém­ně bez­peč­ným scé­ná­řem, kte­rý neob­sa­hu­je nic ani názna­kem kon­tro­verz­ní­ho nebo mír­ně ože­ha­vé­ho (o divo­kých homose­xu­ál­ních večí­r­cích se tu jen mlu­ví). Dokonce i Mercuryho skan­dá­ly v médi­ích jsou ome­ze­ny na jedi­nou (při­tom výbor­ně vysta­vě­nou a sestří­ha­nou) kon­fron­ta­ci s novi­ná­ři. Z tech­nic­ké­ho hle­dis­ka je vylo­že­ně div­né ako­rát to, že nikdo ze čle­nů Queen za těch pat­náct let prak­tic­ky neze­stár­ne.

Z hle­dis­ka empa­tie s hlav­ním hrdi­nou je pak mír­ně pro­ble­ma­tic­ká dru­há polo­vi­na, v níž Freddie Mercury najed­nou sko­ko­vě zpych­ne (spo­lu s ostří­há­ním vla­sů), sta­ne se z něj nar­cist­ní hova­do a začne se cho­vat ke svým přá­te­lům jako k onu­cím, což způ­so­bí v jeho vzta­hu se zbyt­kem kape­ly nema­lý rozkol, na nějž ovšem nava­zu­je pro­zře­ní a katar­ze, po nichž si zpě­vák napra­ví repu­ta­ci – a v závě­ru fil­mu je pak opět prá­vem za zbož­ňo­va­nou hudeb­ní modlu. Vůbec je cel­ko­vé pro­ve­de­ní veš­ke­rých hudeb­ních čísel na tako­vé úrov­ni, že to může Bohemian Rhapsody vyšvih­nout pro pří­z­niv­ce Queen na sní­mek roku. Jen někte­ré pís­nič­ky, hra­jí­cí v pod­kre­su urči­tých scén, jsou občas pou­ži­ty v tak laci­ně prvo­plá­no­vém kon­tex­tu, že to omy­lem vyzní­vá poně­kud výsměš­ně (tře­ba když Freddie odchá­zí z nemoc­ni­ce, kde mu prá­vě dia­gnos­ti­ko­va­li HIV, a k tomu hra­je Who Wants to Live Forever).

Bohemian Rhapsody jsou v kaž­dém pří­pa­dě nut­nos­tí pro pří­z­niv­ce Queen a Freddieho Mercuryho, ale i pro divá­ky mimo sku­pi­nu skal­ních fanouš­ků před­sta­vu­jí skvě­le odve­de­nou živo­to­pis­nou podí­va­nou a sil­ný záži­tek jak fil­mo­vý, tak hudeb­ní. Jen je tro­chu ško­da té cel­ko­vé tvůr­čí všed­nos­ti a sna­hy držet se v urči­tých ohle­dech zpát­ky, pro­to­že to je něco, co je přes­ným opa­kem Mercuryho cha­rak­te­ru, a co dělá z fil­mu o této zce­la mimo­řád­né a legen­da­mi opře­de­né osob­nos­ti poměr­ně nemi­mo­řád­nou, byť sil­ně nad­prů­měr­nou zále­ži­tost. Ale ta posled­ní čtvrt­ho­di­na, ta je sku­teč­ně výbor­ná a výji­meč­ná.

---

---