Casino Royale

Na novou „Bondovku“ jsem se těšil. Ne, snad, že bych pat­řil ke skal­ním fanouškům agen­ta MI6, ale jeli­kož se část fil­mu natá­če­la v Lokti a Karlových Varech a já měl šan­ci pra­co­vat pár dní u štá­bu, váže mě k němu urči­té emo­ci­o­nál­ní pou­to a vyba­ví se mi hlav­ně pří­jem­né vzpo­mín­ky. Emoce troš­ku ochlad­nu, když si uvě­do­mím, že scé­na, kte­rá se natá­če­la 4 hodi­ny, zabe­re na plát­ně asi 10 vte­řin, ale to sem nepat­ří. Podle mého názo­ru byl nej­vyš­ší čas, aby série o Bondovi zís­ka­la jiný směr. Chcete-li restart. Poslední díly sice při­nes­ly dechbe­rou­cí Halle Berry v plav­kách, ale sty­lo­vě už si člo­věk nebyl sko­ro jis­tý jest­li sle­du­je řád­ný akč­ní film, paro­dii nebo něja­ký díl Star Treku. Jistě, James Bond byl, je a bude svý­mi tech­nic­ký­mi hra­čič­ka­mi pro­slu­lý, ale napří­klad „Dnes neu­mí­rej“ už byl s rea­li­tou hod­ně na ští­ru.

Casino Royale už je na tom o pozná­ní lépe. Jistě, že hlav­ní hrdi­na má k dis­po­zi­ci vyba­ve­ní, kte­ré v prů­měr­ném elek­tru nese­že­ne­te, ale s troš­ku tole­ran­ce se dá uvě­řit, že někte­ré špi­o­náž­ní agen­tu­ry by podob­né výdo­byt­ky tech­ni­ky moh­ly mít k dis­po­zi­ci. Ne, snad, že by někdo chtěl po Bondovkách, aby odrá­že­ly sku­teč­nost. Ale stej­ně tak asi není vhod­né, aby moh­ly být ozna­čo­vá­ny za pohád­ky pro dospě­lé (i když se pro ně toto ozna­če­ní občas pou­ží­vá).

Dvacátá prv­ní Bondovka je jed­nou z nej­sy­rov­něj­ších, nej­sviž­něj­ších, nejdi­vo­čej­ších a nej­lep­ších dílů, kte­ré série má. Ale z počát­ku by si to dovo­lil tvr­dit málo­kdo. Už dlou­ho před pre­mi­é­rou vypuk­la rebe­lie fanouš­ků, kte­ří (diplo­ma­tic­ky řeče­no) neby­li zrov­na spo­ko­je­ní s tím, že do role agen­ta její­ho veli­čen­stva s povo­le­ním zabí­jet byl vybrán men­ší blon­ďa­tý herec Daniel Craig. Rozhodně po fyzic­ké strán­ce nespl­ňo­val to, co jeho před­chůd­ci. Nakonec to ale skon­či­lo oprav­du vel­kým pře­kva­pe­ním - pobou­ře­ní divá­ci rych­le ztich­li, když Craig před­ve­dl, že přes­to­že neza­pa­dá do nasta­ve­ných stan­dar­dů, roli Jamese Bonda zvlá­dá na jed­nič­ku. Nepatří sice k typic­kým hezou­nům, ale díky ele­gan­ci a cha­risma­tu, kte­rým dis­po­nu­je není o nic hor­ší než Pierce Brosnan nebo Sean Connery (troš­ku odváž­né tvr­ze­ní, ale mys­lím, že opod­stat­ně­né).

Nejen změ­na před­sta­vi­te­le ústřed­ní­ho cha­rak­te­ru vás trk­ne do očí. Další je i styl, kte­rým je film nato­čen. Casino Royale je bru­tál­něj­ší (rvač­ky jsou suro­vé, krva­vé a něja­ké té ráně se nevy­hne ani samot­ný Bond) a půso­bí sku­teč­ně­ji (žád­né hyper­tech­nic­ké pří­stro­je, ale stan­dard­ní note­boo­ky a mobil­ní tele­fo­ny). Nový směr fil­mu svěd­čí a odklon od pře­hna­ně futu­ris­tic­ké­ho podá­ní k akč­ní­mu thrille­ru je to, co série potře­bo­va­la.

Co je ovšem kro­kem zpět je poje­tí žen­ských postav. Postupem času se z nich stá­va­ly rov­no­cen­né part­ner­ky (popří­pa­dě pro­tiv­ni­ce) Bonda, byly více eman­ci­po­va­né a soběstač­né. Naneštěstí v Casino Royale se z dívek opět stá­va­jí hlav­ně pohled­né „doplň­ky“, kte­ré sice doká­ží držet s agen­tem 007 krok v rovi­ně dia­lo­go­vé, ale když dojde na akci, tak se vydě­še­ně krčí v kout­ku, i když se ved­le nich pova­lu­jí mače­ty a pis­to­le a jejich spo­leč­ník je v ohro­že­ní.

Rozčarovaný jsem byl i z roman­tic­ké rovi­ny. Jistě, že Bond nezů­sta­ne v poste­li dlou­ho sám, jen­že když se obje­ví milost­né scé­ny, jsou tak kýčo­vi­té, že má divák pocit, že sle­du­je dal­ší díl Modré lagu­ny. Laškování páru na plá­ži za dopro­vo­du šumě­ní moř­ských vln? To mi k Bondovi nese­dí.

Ale když při­jdou akč­ní momen­ty, to už je jiná káva a pěk­ně ost­rá. Nejsou uhla­ze­né, ale za to mají spád, jsou vyna­lé­za­vé (Bond vel­mi rád vyu­ží­vá okol­ní­ho pro­stře­dí), vypl­ně­né jak pěst­ní­mi sou­bo­ji, tak pře­střel­ka­mi a výbuchy. Režisér Martin Campbell se nebo­jí vel­kých sou­st, tak­že klid­ně nechá spad­nout dům v Benátkách nebo zni­čit amba­sádu.

Jelikož jde o prv­ní Bondovu misi, zjis­tí­te, jak zís­kal sta­tus agen­ta s povo­le­ním zabí­jet, kdy mu zača­lo chut­nat Martiny a od kdy se před­sta­vu­je jako „Bond, James Bond“. Jeho hlav­ním pro­tiv­ní­kem je ban­kéř tero­ris­tů, zva­ný Le Chiffre (Mads Mikkelsen), kte­rý se sna­ží zís­kat skr­ze poke­ro­vý tur­naj mno­ha­mi­li­o­no­vou část­ku pro své spo­leč­ní­ky. Agent 007 se do hry zapo­ju­je, aby tomu zabrá­nil. Po jeho boku sto­jí krás­ná, ale chlad­ná Vesper Lynd (Eva Green), kte­rá má dohlí­žet na to, aby Bond s peně­zi nalo­žil tak, jak se slu­ší.

Jestli něco zůsta­lo beze změn, pak je to Bondův cha­rak­ter. Stále je oním ego­is­tic­kým, šovi­nis­tic­kým svůd­ní­kem, kte­rý si je jis­tý tím, že žád­ná žena neo­do­lá jeho kouz­lu. Za to ostat­ní posta­vy nedo­sta­nou tolik pro­sto­ru, kolik bych před­po­klá­dal. Dokonce i zápor­né cha­rak­te­ry, u kte­rých čeká­te, že ve finá­le změ­ří síly s agen­tem její­ho veli­čen­stva, skon­čí mrt­ví mno­hem rych­le­ji, než se slu­ší. Svým způ­so­bem je to, ale logic­ké, pro­to­že je nám před­sta­ven nový Bond (respek­ti­ve jeho nový před­sta­vi­tel), tak­že je věno­vá­na pozor­nost pře­de­vším jemu.

Je to vel­ký odklon od původ­ní­ho sty­lu, ale pod­le mého je to přes­ně to, co Bond potře­bo­val. Je více lid­ský, sku­teč­ný. Jeho akč­ní strán­ce se nedá nic vytknout, jen by si měl dávat pozor, aby to nepře­há­něl se sen­ti­men­ta­li­tou. Ale i přes urči­té výhra­dy se bude­te více než dvě hodi­ny dob­ře bavit a přes­to­že je to klišé, musím to zmí­nit – Bond nové­ho tisí­ci­le­tí je jiný, ale skvě­lý.