Cats – Recenze – 30%

Muzikál Cats je jed­ním z nej­slav­něj­ších muzi­ká­lů vůbec a čtvr­tým nejdéle hra­ným muzi­ká­lem na Broadwayi, jehož autor Andrew Lloyd Weber (mimo jiné též autor muzi­ká­lů Fantom ope­ry a Jesus Christ Superstar) se při jeho tvor­bě inspi­ro­val bás­nic­kou sbír­kou o koč­kách spi­so­va­te­le T. S. Eliota. Píseň Memoryz muzi­ká­lu Cats záro­veň pat­ří k nej­zná­měj­ším a nej­hra­něj­ším muzi­ká­lo­vým skladbám všech dob.

Stejnojmenná fil­mo­vá adap­ta­ce od reži­sé­ra a sce­náris­ty Toma Hoopera (Bídníci, Králova řeč, Dánská dív­ka) se však už od prv­ních upou­tá­vek setka­la s výraz­nou kri­ti­kou a zdě­še­ním z toho, jak otřes­ně film vypa­dá a jak bizar­ně je poja­tý. Při vstu­pu do čes­kých kin jej navíc již dopro­vá­zí i pověst kasov­ní­ho pro­pa­dá­ku, kte­rý při roz­počtu údaj­ně pře­sa­hu­jí­cím 200 mili­o­nů dola­rů (včet­ně nákla­dů na rekla­mu) utr­žil za prv­ní pro­mí­ta­cí víkend v USA pou­ze šest a půl mili­o­nu, což je totál­ní prů­švih s poten­ci­ál­ně dale­ko­sáh­lý­mi násled­ky pro Toma Hoopera, pro­du­cen­ty fil­mu i celé stu­dio Universal, jenž za sním­kem sto­jí.

Zdroj fotek: cinemart.cz

Zdaleka nej­vý­raz­něj­ší podiv­nos­tí na fil­mu Cats je ta sku­teč­nost, že všech­ny jeho posta­vy, tudíž koč­ky, hra­jí reál­ní lidé, jejichž těla byla doda­teč­ně digi­tál­ně dopl­ně­na o koči­čí srst, ocas, fous­ky a uši. Na ani­ma­ci koči­čí srs­ti se kvů­li tomu dokon­ce vyví­je­ly nové spe­ci­ál­ní počí­ta­čo­vé tech­no­lo­gie a výsle­dek sice po tech­nic­ké strán­ce není špat­ný, ale roz­hod­ně nepů­so­bí lépe, než kdy­by byli všich­ni pro­ta­go­nis­té fil­mu pou­ze vhod­ně nalí­če­ni a navle­če­ni do koči­čích kos­tý­mů (tak jako v původ­ním muzi­ká­lu).

Takhle je totiž divák nucen sle­do­vat sko­ta­če­ní jakých­si člověko-kočičích mutan­tů, kte­ří se sice mís­ty sna­ží imi­to­vat koči­čí pohy­by i cho­vá­ní a mají koči­čí těla, leč obli­čej i kon­če­ti­ny mají nadá­le lid­ské (roz­hod­ně nema­jí tlap­ky), cho­dí nor­mál­ně po dvou a tan­čí také jako lidé. Někteří z nich se dokon­ce oblé­ka­jí do růz­ných koži­chů a kabá­tů (nebo mají přes svou srst ješ­tě dru­hou srst na zip), což pak vyvo­lá­vá pod­vě­do­mý dojem, že všech­ny neob­le­če­né koč­ky jsou de fac­to nahé (ako­rát že v roz­kro­cích jim chy­bí pohlav­ní orgá­ny).

Kromě digi­tál­ně upra­ve­ných her­ců, taneč­ní­ků a zpě­vá­ků film Cats vzni­kal i za pomo­ci spe­ci­ál­ně vybu­do­va­ných obřích kulis, jež měly zajis­tit, aby se všech­ny posta­vy jevi­ly men­ší, tedy v auten­tic­ké veli­kos­ti sku­teč­ných koček (neza­mýš­le­ným ved­lej­ším efek­tem je mís­ty vzá­jem­ná dispro­por­ce někte­rých rekvi­zit), a všech­ny ty kuli­sy byly násled­ně vsa­ze­ny do kom­plet­ně digi­tál­ní­ho noč­ní­ho Londýna. V obsa­ze­ní figu­ru­jí celebri­ty i slav­ní her­ci, mimo jiné Judy Dench, Ian McKellen, Idris Elba, James Corden, Rebel Wilson či zpě­vač­ka Taylor Swift, při­čemž hlav­ní role byla svě­ře­na pri­ma­ba­lerí­ně brit­ské­ho Královského bale­tu Francesce Hayward.

Nutno při­tom dodat, že vět­ši­na pro­ta­go­nis­tů se oprav­du sna­ží a někte­ří jsou dokon­ce vel­mi dob­ří (Francesca Hayward pří­jem­ně pře­kva­pi­la). Jiní zas nao­pak půso­bí dost zma­te­ně a jako kdy­by doda­teč­ně lito­va­li, že na roli kývli (obzvlášť Judy Dench, kte­rá v závě­ru pro­ná­ší s váž­nou tvá­ří mono­log pří­mo do kame­ry o tom, že koč­ky nejsou psi – což je také prav­dě­po­dob­ně hlav­ní posel­ství celé­ho fil­mu). A upřím­ně, vidět osm­de­sá­ti­le­té­ho sira Iana McKellena, jak je nucen v roli staré­ho kocou­ra zlost­ně prs­kat a nabí­rat jazy­kem mlé­ko z mis­ky, je doce­la bolest­né utr­pe­ní.

Bolestné utr­pe­ní je kupo­di­vu i poslou­chat sklad­bu Memory. Tahle píseň je zla­tým hře­bem muzi­ká­lu Cats a Tom Hooper z ní udě­lal podob­ný high­li­ght jako z pís­ně I Dreamed a Dream v jeho Bídnících, avšak v podá­ní výraz­ně pře­hrá­va­jí­cí a záměr­ně usl­ze­né zpě­vač­ky a hereč­ky Jennifer Hudson se z této scé­ny sta­la v pod­sta­tě sebe-parodie, v níž namís­to zpě­vač­či­na až pří­liš pro­cí­tě­né­ho pro­je­vu spíš věnu­je­te pozor­nost vel­ké nud­li, kte­rá jí pozvol­na sté­ká z nosu.

Přes to všech­no je ale hlav­ním nedo­stat­kem fil­mu Cats pře­de­vším to, že v pod­sta­tě nemá žád­ný pří­běh. Jde jen o sled pís­ni­ček a taneč­ních čísel, během nichž se koč­ky tou­la­jí po uli­cích noč­ní­ho Londýna a ocho­mý­ta­jí se kolem mléč­né­ho baru, a kdy­ko­li se obje­ví něja­ká nová, tak o sobě dřív nebo poz­dě­ji také zazpí­vá pís­nič­ku. V poza­dí se za tím vším ode­hrá­vá jaká­si sou­těž, během níž má být stej­ně jako kaž­dý rok vybrá­na jed­na kočka, kte­rá bude vyhlá­še­na za vyvo­le­nou a zís­ká tím pro sebe nový život – při­čemž není nikdy řeče­no, co přes­ně se tím mys­lí a proč o to koč­ky s tako­vou ver­vou usi­lu­jí (ale jak ze závě­ru fil­mu vyply­ne, jde prav­dě­po­dob­ně o něja­kou meta­fo­ru, zahr­nu­jí­cí křiš­ťá­lo­vý lustr a hor­ko­vzduš­ný balon).

Zatímco se koč­ky přou o to, kte­rá z nich bude tou vyvo­le­nou (o čemž vždy roz­ho­du­je nej­star­ší z koček pod­le něja­ké­ho vlast­ní­ho klí­če), a jeden zlý kocour uná­ší všech­ny své váž­né sou­pe­ře pomo­cí tele­por­ta­ce někam na vzdá­le­nou loď, odkud nemů­žou utéct (má magic­ké schop­nos­ti, jejichž původ zůsta­ne nevy­svět­len), tak se mezi favo­ri­ty dosta­ne i jaká­si ušmud­la­ná pou­lič­ní kočka, kte­rá se kdy­si těši­la živo­tu v pře­py­chu, ale pak ji potkal špat­ný osud (bohu­žel se nedo­zví­me jaký), a pak tu sou­těž někdo vyhra­je. A to je oprav­du celý děj, násled­kem čehož je vět­ši­na fil­mu poměr­ně nud­ná a repe­ti­tiv­ní, neb ji tvo­ří pou­ze extra­va­gant­ní a tunou třpy­tek zasy­pa­ná tanečně-pěvecká vystou­pe­ní, poja­tá ovšem co nej­ví­ce spek­ta­ku­lár­ně a s důra­zem na gla­mour este­ti­ku.   

Film Cats je tudíž sku­teč­ně nesmír­ně pozo­ru­hod­ná bizar­nost, avšak nejsem si jist, zda má cenu chtít jej vidět jenom kvů­li tomu. Těch div­ných věcí je v něm totiž jen pár a pořád se opa­ku­jí, tak­že si na ně po urči­té době více­mé­ně zvyk­ne­te – a vyko­le­jí vás pak už jen sem tam něco, tře­ba když se ze stro­pu zni­če­ho­nic sne­se prsa­tá koči­čí fem­me fata­le Taylor Swift a zdro­gu­je všech­ny ostat­ní koč­ky cat­ni­pem (resp. šan­tou koči­čí, chcete-li), nebo když v jed­né scé­ně začnou zpí­va­jí­cí koč­ky dopro­vá­zet huma­no­id­ní myši a pocho­du­jí­cí huma­no­id­ní švá­bi, u čehož zas zauva­žu­je­te, jest­li nejste náho­dou na dro­gách vy (nebo ti, co to vymýš­le­li). V kaž­dém pří­pa­dě jde ale o film, z nějž budou nad­še­ní vyzna­va­či fur­ry fan­do­mu. Bohužel však asi jako jedi­ní.