Česká televize uctí nedožité jubileum Miroslava Horníčka dokumentem s dosud nezveřejněnými záběry

Dokument vyu­ží­vá bohat­ství archi­vů. Průvodcem je libe­rec­ký lékař Vladimír Mareš, kte­rý se stal osob­ním pří­te­lem a poté i „ado­p­tiv­ním synem“ Miroslava Horníčka a pečo­val o něj i jeho man­žel­ku Bělu v posled­ních letech jejich živo­ta. Jeho pohle­dem film mapu­je klí­čo­vé momen­ty tvor­by Miroslava Horníčka, spo­lu­prá­ci s Janem Werichem v diva­dle ABC, jeho půso­be­ní s Jiřím Suchým v diva­dle Semafor, repor­tá­že z Filmového fes­ti­va­lu v Karlových Varech, Kinoautomat na výsta­vě EXPO 67 v Montrealu, kul­tov­ní Hovory H v České tele­vi­zi ane­bo v seri­á­lu Byli jed­nou dva písa­ři, kte­rý Miroslav Horníček pova­žo­val za vrchol své tele­viz­ní kari­é­ry.

Ve fil­mu jsou také pou­ži­ty zná­mé i nezná­mé archi­vy, mnoh­dy tako­vé, ve kte­rých Miroslav Horníček komen­tu­je sám sebe. Vznikl tak tvar, kdy komik vyprá­ví o svém pohle­du na svět v růz­ných obdo­bích své­ho živo­ta a dopl­ňu­je své myš­len­ky napříč časem. Divák ho uvi­dí začít myš­len­ku v archiv­ních zábě­rech a navá­zat na ni v době, kdy už jako sta­rý pán navště­vu­je rod­ný dům, lou­čí se napo­sled s Jiřím Sovákem, vzpo­mí­ná na smrt své­ho syna, uta­hu­je si z man­žel­ky a ona z něj. Životní reka­pi­tu­la­ce z per­spek­ti­vy staré­ho muže, kte­rý doká­že humor­ně zleh­čit i tu nej­smut­něj­ší situ­a­ci, ský­tá dojem­ný obraz lid­ské­ho živo­ta, v němž nako­nec nej­dů­le­ži­těj­ší jsou ty nej­oby­čej­něj­ší věci. „S naší  kame­rou jsme byli něko­li­krát u Horníčků na cha­lu­pě v Lužických horách, kde kaž­dý před­mět v domě i na zahra­dě měl svůj pří­běh, něko­li­krát doma na Vinohradech, kde jsme byli svěd­ky vtip­ných man­žel­ských dia­lo­gů s man­žel­kou Bělou ane­bo v diva­dle v Mladé Boleslavi, kde Horníček hrál ve své hře Dva muži v šachu,“ říká reži­sér a spo­lu­au­tor námě­tu a scé­ná­ře Martin Slunečko a dodá­vá: „Nezapomenutelné bylo natá­če­ní před opuš­tě­nou a zpustlou Werichovou vilou na Kampě, kde Horníček vzpo­mí­nal na spo­lu­prá­ci a chví­le strá­ve­né s Janem Werichem, v Horníčkově rod­ném domě v Plzni ane­bo setká­ní Miroslava Horníčka s Jiřím Sovákem ve Stříbrné Skalici v Posázaví. Tehdy už oba tuši­li, že je to jed­no z jejich posled­ních setká­ní. To vše zazna­me­na­ly naše kame­ry.“

„Jednoduchý a chyt­rý lid­ský humor  je v dneš­ní době  sko­ro zje­ve­ním, a pro­to  je dob­ré veli­ká­na toho­to těž­ké­ho řemes­la při­po­me­nout a pro mlad­ší gene­ra­ci tře­ba i obje­vit,“ říká kre­a­tiv­ní pro­du­cent­ka Martina Šantavá. Její slo­va potvr­zu­je i živo­to­pis uměl­ce z roku 1958, kde napří­klad do kolon­ky „Umělecké ško­le­ní kdy, jmé­na uči­te­lů, umě­lec­ké počát­ky kdy, kde a v čem“ vypl­nil: „Samouk. Jména uči­te­lů jed­nak zná­má, jed­na napros­to nezná­má, neboť jsem se učil od vidě­ní v diva­dlech i v tram­va­ji, všu­de, kde se dá, to jest všu­de. Nevím přes­ně, kdy nasta­ly mé umě­lec­ké počát­ky, neboť nevím, kdy mé počí­ná­ní zača­lo být umě­lec­kým. Někdy mívám pocit, že se tak vůbec nesta­lo.“