Jedna z věcí, které mi na této zemi vadí (a pravděpodobně se to nevztahuje jen k ČR) je pravidelné přebíhání od jednoho extrému k druhému. Dost hezky se to ukazuje na přístupu populace k opatření proti COVID-19.
Na jaře byla trochu panika, byť čísla nakažených zase tak extrémní nebyla. V rouškách se chodilo i ven pod širou oblohu, někteří i do lesa na procházky. Byly tu případy lidí, kteří ostatní nahlašovali za to, že například jejich soused nemá při venčení psa na zahradě roušku na ústech, apod. Někteří se pohoršovali nad tím, že jim do jejich obcí (nacházejících se v turisticky zajímavých lokalitách) lezou lidi na výlety, báli se o své blízké seniory, které jim tito turisté měli nakazit.
Uplynulo zhruba 6 měsíců a ti samí lidé, kteří měli tendence mít roušku na sobě pomalu i v osobním autě při sólo jízdě, za situace násobně většího počtu nakažených bez problémů chodí do restaurací, cestují po republice, apod. Nenávist vůči lidem, kteří se chovali podobně před půl rokem, se jaksi vytratila podobně jako ryby v Bečvě.
Foto: Pixabay
