Chcete se vypravit Za tajemstvím pohádek?

(2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

Mám ráda pohád­ky a fas­ci­nu­je mne jejich mož­ný výklad, pro­to jsem sáh­la po kni­ze s názvem Za tajem­stvím pohá­dek (The Uses of Enchantment) od psy­cho­a­na­ly­ti­ka freu­dov­ské­ho smě­ru, Bruno Bettelheima (1903 – 1990), pro kte­rou dostal dvě význam­ná lite­rár­ní oce­ně­ní. Poprvé vyšla v ang­lič­ti­ně roku 1976. Bruno Bettelheim a paní von Franz pat­ří k prů­kop­ní­kům v oblas­ti výkla­du pohád­ko­vých pří­bě­hů. Komu je tato odbor­ná pub­li­ka­ce urče­na? Předně těm, kte­ří rádi roz­ši­řu­jí své obzo­ry, obdi­vo­va­te­lům Freuda, čte­ná­řům, kte­ří se zají­ma­jí o psy­cho­lo­gii, zájem­cům o sym­bo­lic­ký výklad pohá­dek, milov­ní­kům pří­bě­hů i těm, kdo pra­cu­jí s dět­mi. Lze říci, že kni­ha neče­ka­ně pojed­ná­vá stej­nou měrou o psy­cho­lo­gii dítě­te, jako o samot­ném ana­ly­tic­kém výkla­du pohá­dek.

Na tuto kni­hu jsem se vel­mi těši­la a byla jsem zvě­da­vá, jakým způ­so­bem zde bude pojat výklad pohá­dek a čím bude jedi­neč­ný. Čím se tedy tato inter­pre­ta­ce v naší kni­ze liší od jiných ana­ly­tic­kých roz­bo­rů pohá­dek, napří­klad od výkla­du paní von Franz? Předně, Bruno Bettelheim vychá­zí z freu­dov­ské tra­di­ce, tak­že jeho ana­lý­za je sil­ně zamě­ře­na na sexu­a­li­tu a psy­chic­ké kom­plexy, zejmé­na ten oidi­pov­ský, kdež­to paní von Franz sle­du­je jun­gi­án­ský pří­stup, tedy prá­ci s arche­ty­py. Z prá­vě vyřče­né­ho vyplý­vá dal­ší roz­díl, a to ten, že jun­gi­án­ka Marie-Louise von Franz ve svých výkla­dech pohá­dek se zabý­vá pro­ce­sy v kolek­tiv­ním vědo­mí a nevě­do­mí, jejichž obsah je obec­ně plat­ný pro celé lid­stvo, kdež­to Bruno Bettelheim vyklá­dá pohád­ky z pozi­ce dět­ské indi­vi­du­a­li­ty, což je znač­ný roz­díl. Pan Bettelheim uvá­dí kon­krét­ní pří­běhy jed­not­li­vých dětí, kte­rým léči­vá síla pohá­dek pomoh­la pře­ko­nat obtí­že v urči­tých kri­zo­vých obdo­bích své­ho vývo­je. Nutno podotknout, že ani jeden ani dru­hý pohled na roz­bor není ani správ­ný, ani špat­ný, pou­ze se jed­ná o sle­do­vá­ní výkla­du pohá­dek z jiné­ho úhlu pohle­du. Proto jsem ráda, že jsem měla mož­nost pře­číst kni­hy od obou auto­rů, kte­ří byli svý­mi sou­čas­ní­ky, neboť od obou si člo­věk může vzít něco uži­teč­né­ho pro sebe či pro své děti. Je zají­ma­vé srov­nat freu­dov­ský pří­stup k ana­lý­ze pohá­dek s tím jun­gov­ským, oba se čás­teč­ně v někte­rých bodech pro­lí­na­jí, a pří­pad­ně si pak i vybrat, kte­rý se čte­ná­ři více zamlou­vá, neboť všech­ny pohád­ky dáva­jí smy­sl na mno­ha růz­ných rovi­nách vysvět­le­ní. Osobně se sna­žím neu­před­nost­ňo­vat jeden směr před dru­hým - kus prav­dy může být na obou odliš­ných stra­nách, neboť se jed­ná o dvě odliš­né strán­ky jed­né a téže sku­teč­nos­ti, ačko­liv nebu­du zastí­rat, že je mi bliž­ší jun­gov­ská psy­cho­lo­gie. Z obsa­hu kni­hy uve­du něko­lik pohá­dek, kte­ré Bettelheim ana­ly­zu­je, a to: Včelí krá­lov­na, Bratříček a sestřič­ka, Sindibád moře­pla­vec a Sindibád nosič, Tři péra, Husopaska, Jeníček a Mařenka, Červená Karlulka, Honza a fazol­ka, O Sněhurce, Zlatovláska, Šípková Růženka, Žabí král, Amor a Psyché, Modrovous. Pohádku Tři pír­ka roze­bí­ra­jí ve svých kni­hách oba auto­ři, Bettelheim v této kni­ze, i von Franz v kni­ze Psychologický výklad pohá­dek, tedy je veli­ce zají­ma­vé srov­ná­ní obou růz­ných inter­pre­ta­cí. Dále pohád­ku Modrovous roze­bí­rá jak pan Bettelheim v této kni­ze, tak paní Estés v kni­ze Ženy, kte­ré běha­ly s vlky, tedy opět se nabí­zí veli­ce zají­ma­vé srov­ná­ní dvou odliš­ných pří­stu­pů.

Co pra­ví ano­ta­ce ke kni­ze:

„Významný pro­fe­sor psy­cho­lo­gie a psy­chi­atrie před­klá­dá na zákla­dě psy­cho­a­na­lý­zy výklad hlub­ší­ho význa­mu pohá­dek. V prv­ní čás­ti kni­hy se autor, tera­peut těž­ce naru­še­ných dětí, zabý­vá význa­mem dět­ské lite­ra­tu­ry, pře­de­vším pohád­ky jako jedi­neč­né­ho umě­lec­ké­ho tva­ru, jehož hlav­ním úko­lem je pomo­ci dítě­ti nalézt vlast­ní identi­tu, nalézt život­ní smy­sl. Dítě se sezna­mu­je pro­střed­nic­tvím pohád­ky s hnu­tí­mi v sobě. Autor nahlí­ží vztah dítě - rodič, z mno­ha růz­ných pohle­dů (oidip­ská kri­ze, pro­jek­ce a iden­ti­fi­ka­ce). Druhá část „V pohád­ko­vé zemi“ při­ná­ší roz­bor a výklad pohá­dek: Jeníček a Mařenka, Honza a fazol­ka, Sněhurka, Šípková Růženka, Červená Karkulka, Zlatovláska a tři med­vě­di, pozor­nost věnu­je také okru­hu pohá­dek se zví­ře­cím ženi­chem. Kniha obsa­hu­je roz­sáh­lý seznam lite­ra­tu­ry o pohád­kách (sou­pis cita­cí i dal­ší díla z této oblas­ti), je dopl­ně­na rejstří­kem.“

Plusy a mínu­sy

Možnou nevý­ho­dou kni­hy je sku­teč­nost, že je veli­ce obsáh­lá, čítá cel­kem 391 stran, při­tom mno­hé strán­ky obsa­hu­jí sáhodlou­hé poznám­ky pod čarou vysá­ze­né titěr­ným pís­mem. S dél­kou tex­tu úzce sou­vi­sí sku­teč­nost, že pan Bettelheim se čas­to ve svých výro­cích opa­ku­je, roz­bo­ry jsou zdlou­ha­vé a roz­měl­ně­né, při­tom chy­bí jas­ný rámec, sys­te­ma­tič­nost a uni­ká hlav­ní myš­len­ka. Autor čte­ná­ři před­klá­dá své vlast­ní myš­len­ky, kte­ré neby­ly vědec­ky pod­lo­že­ny. Jako pří­nos­né cením při­po­je­ný rejstřík výra­zů na závěr a obsáh­lý seznam lite­ra­tu­ry. Dalším plu­sem může být sku­teč­nost, že Bettelheim se opí­rá o nám důvěr­ně zná­mé pohád­ky sebra­né bra­t­ry Grimmovými, na roz­díl od paní von Franz, kte­rá roze­bí­rá nám zce­la nezná­mé pohád­ky. Jako dal­ší plus se může jevit sku­teč­nost, že tato kni­ha je dokon­ce uvá­dě­na jako učeb­ni­ce psy­cho­a­na­lý­zy zábav­nou for­mou! Je zde také psá­no o růz­ných odliš­ných ver­zích pohá­dek (němec­ká, fran­couz­ská či ital­ská ver­ze téže pohád­ky) a rov­něž o úpra­vách a zušlech­ťo­vá­ní pohá­dek za doby národ­ní­ho obro­ze­ní, aby nepo­hor­šo­va­ly lech­ti­vý­mi slo­vy a líbi­ly se. Jako nepo­sled­ní plus vní­mám auto­rův pří­stup­ný jazyk, kte­rý je běž­né­mu čte­ná­ři vcel­ku lehce sro­zu­mi­tel­ný, a tudíž necí­lí pri­már­ně na aka­de­mic­kou obec, na roz­díl od těž­ce dekó­do­va­tel­ných knih paní von Franz. Nutno dodat, že s mno­ha myš­len­ka­mi a nápa­dy pana Bettelheima nesou­hla­sím. Autor popi­su­je, co malé dítě nevě­do­mě v pohád­ce vidí, avšak tato sym­bo­li­ka je uta­je­na i pro běž­né­ho dospě­lá­ka. Výklad je znač­ně mono­tón­ní, neboť v kaž­dé pohád­ce autor vidí něja­ký pro­blém s oidi­pov­ským kom­plexem v milost­ném troj­ú­hel­ní­ku matka-otec-dítě a úska­lí v nástu­pu puber­tál­ní­ho živo­ta dítě­te, tedy při­zná­vám, že jun­gov­ský výklad je pes­t­řej­ší.

Závěr

Závěrem mohu říci, že tato kni­ha pro mě byla zpr­vu vel­mi pod­nět­ná a zají­ma­vá, poslé­ze již mono­tón­ní.  Není psá­na pří­liš aka­de­mic­kým jazy­kem, což oce­ní zejmé­na běž­ný čte­nář, pro­to­že je snad­no sro­zu­mi­tel­ná. Je však dob­ré mít na pamě­ti, že kaž­dý výklad je sub­jek­tiv­ní a odrá­ží názo­ry a osob­nost své­ho auto­ra – pro­to se čte­nář může s někte­rý­mi myš­len­ka­mi zto­tož­nit, zatím­co jiné vní­mat kri­tic­ky. Tato nauč­ná pub­li­ka­ce při­bli­žu­je psy­cho­a­na­lý­zu čti­vým a sro­zu­mi­tel­ným způ­so­bem i těm, kte­ří nejsou pro­fe­si­o­nál­ní­mi psy­cho­lo­gy. Navíc mne ponouk­la, číst dětem ješ­tě více pohá­dek!

Nyní pár slov k auto­ro­vi:

Autor kni­hy se naro­dil ve Vídni roku 1903 do seku­lár­ní židov­ské rodi­ny a do stej­né vídeň­ské atmo­sfé­ry, kte­rou zaží­val Sigmund Freud, jehož pra­cí byl nad­šen.  Ačkoliv se poz­dě­ji v USA vydá­val za psy­cho­lo­ga, když tvr­dil, že dokla­dy o jeho stu­diu byly nacis­ty zni­če­ny, psy­cho­lo­gii nikdy for­mál­ně nestu­do­val. Na Vídeňské uni­ver­zi­tě totiž sice začal stu­do­vat ději­ny umě­ní a filo­zo­fii, stu­dia však pře­ru­šil, aby se mohl posta­rat o rodin­ný pod­nik po smr­ti své­ho otce. Po dese­ti letech stu­dia dokon­čil diser­ta­cí o Immanuelu Kantovi. V roce 1938 byl spo­lu s dal­ší­mi Židy depor­to­ván do kon­cen­t­rač­ních tábo­rů Dachau a pak Buchenwald, kde poznal zvrhlou pova­hu nacis­mu. Na svo­bo­du se dostal v příš­tím roce díky amne­stii u pří­le­ži­tos­ti Hitlerových naro­ze­nin. Po imi­gra­ci do USA začal půso­bit na katedře Chicagské uni­ver­zi­ty a stal se pro­fe­so­rem psy­cho­lo­gie. Působil rov­něž jako ředi­tel Ortogenické ško­ly při Chicagské uni­ver­zi­tě, což byl domov pro cito­vě depri­vo­va­né, výchov­ně zane­dba­né, autis­tic­ké nebo emoč­ně či jinak těž­ce strá­da­jí­cí děti. Je auto­rem řady knih, z nichž nej­zná­měj­ší je prá­vě tato kni­ha, dále The Informal Heart obsa­hu­je jeho vzpo­mín­ku na pobyt v kon­cen­t­rač­ních tábo­rech a The Empty Fortress má kon­tro­verz­ní pověst kvů­li názo­rům na dět­ský autis­mus. Bruno Bettelheim ode­šel ze živo­ta vlast­ní rukou roku 1990 zdr­cen násled­ky mozko­vé pří­ho­dy.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře