Mám ráda pohádky a fascinuje mne jejich možný výklad, proto jsem sáhla po knize s názvem Za tajemstvím pohádek (The Uses of Enchantment) od psychoanalytika freudovského směru, Bruno Bettelheima (1903 – 1990), pro kterou dostal dvě významná literární ocenění. Poprvé vyšla v angličtině roku 1976. Bruno Bettelheim a paní von Franz patří k průkopníkům v oblasti výkladu pohádkových příběhů. Komu je tato odborná publikace určena? Předně těm, kteří rádi rozšiřují své obzory, obdivovatelům Freuda, čtenářům, kteří se zajímají o psychologii, zájemcům o symbolický výklad pohádek, milovníkům příběhů i těm, kdo pracují s dětmi. Lze říci, že kniha nečekaně pojednává stejnou měrou o psychologii dítěte, jako o samotném analytickém výkladu pohádek.
Na tuto knihu jsem se velmi těšila a byla jsem zvědavá, jakým způsobem zde bude pojat výklad pohádek a čím bude jedinečný. Čím se tedy tato interpretace v naší knize liší od jiných analytických rozborů pohádek, například od výkladu paní von Franz? Předně, Bruno Bettelheim vychází z freudovské tradice, takže jeho analýza je silně zaměřena na sexualitu a psychické komplexy, zejména ten oidipovský, kdežto paní von Franz sleduje jungiánský přístup, tedy práci s archetypy. Z právě vyřčeného vyplývá další rozdíl, a to ten, že jungiánka Marie-Louise von Franz ve svých výkladech pohádek se zabývá procesy v kolektivním vědomí a nevědomí, jejichž obsah je obecně platný pro celé lidstvo, kdežto Bruno Bettelheim vykládá pohádky z pozice dětské individuality, což je značný rozdíl. Pan Bettelheim uvádí konkrétní příběhy jednotlivých dětí, kterým léčivá síla pohádek pomohla překonat obtíže v určitých krizových obdobích svého vývoje. Nutno podotknout, že ani jeden ani druhý pohled na rozbor není ani správný, ani špatný, pouze se jedná o sledování výkladu pohádek z jiného úhlu pohledu. Proto jsem ráda, že jsem měla možnost přečíst knihy od obou autorů, kteří byli svými současníky, neboť od obou si člověk může vzít něco užitečného pro sebe či pro své děti. Je zajímavé srovnat freudovský přístup k analýze pohádek s tím jungovským, oba se částečně v některých bodech prolínají, a případně si pak i vybrat, který se čtenáři více zamlouvá, neboť všechny pohádky dávají smysl na mnoha různých rovinách vysvětlení. Osobně se snažím neupřednostňovat jeden směr před druhým - kus pravdy může být na obou odlišných stranách, neboť se jedná o dvě odlišné stránky jedné a téže skutečnosti, ačkoliv nebudu zastírat, že je mi bližší jungovská psychologie. Z obsahu knihy uvedu několik pohádek, které Bettelheim analyzuje, a to: Včelí královna, Bratříček a sestřička, Sindibád mořeplavec a Sindibád nosič, Tři péra, Husopaska, Jeníček a Mařenka, Červená Karlulka, Honza a fazolka, O Sněhurce, Zlatovláska, Šípková Růženka, Žabí král, Amor a Psyché, Modrovous. Pohádku Tři pírka rozebírají ve svých knihách oba autoři, Bettelheim v této knize, i von Franz v knize Psychologický výklad pohádek, tedy je velice zajímavé srovnání obou různých interpretací. Dále pohádku Modrovous rozebírá jak pan Bettelheim v této knize, tak paní Estés v knize Ženy, které běhaly s vlky, tedy opět se nabízí velice zajímavé srovnání dvou odlišných přístupů.
Co praví anotace ke knize:
„Významný profesor psychologie a psychiatrie předkládá na základě psychoanalýzy výklad hlubšího významu pohádek. V první části knihy se autor, terapeut těžce narušených dětí, zabývá významem dětské literatury, především pohádky jako jedinečného uměleckého tvaru, jehož hlavním úkolem je pomoci dítěti nalézt vlastní identitu, nalézt životní smysl. Dítě se seznamuje prostřednictvím pohádky s hnutími v sobě. Autor nahlíží vztah dítě - rodič, z mnoha různých pohledů (oidipská krize, projekce a identifikace). Druhá část „V pohádkové zemi“ přináší rozbor a výklad pohádek: Jeníček a Mařenka, Honza a fazolka, Sněhurka, Šípková Růženka, Červená Karkulka, Zlatovláska a tři medvědi, pozornost věnuje také okruhu pohádek se zvířecím ženichem. Kniha obsahuje rozsáhlý seznam literatury o pohádkách (soupis citací i další díla z této oblasti), je doplněna rejstříkem.“
Plusy a mínusy
Možnou nevýhodou knihy je skutečnost, že je velice obsáhlá, čítá celkem 391 stran, přitom mnohé stránky obsahují sáhodlouhé poznámky pod čarou vysázené titěrným písmem. S délkou textu úzce souvisí skutečnost, že pan Bettelheim se často ve svých výrocích opakuje, rozbory jsou zdlouhavé a rozmělněné, přitom chybí jasný rámec, systematičnost a uniká hlavní myšlenka. Autor čtenáři předkládá své vlastní myšlenky, které nebyly vědecky podloženy. Jako přínosné cením připojený rejstřík výrazů na závěr a obsáhlý seznam literatury. Dalším plusem může být skutečnost, že Bettelheim se opírá o nám důvěrně známé pohádky sebrané bratry Grimmovými, na rozdíl od paní von Franz, která rozebírá nám zcela neznámé pohádky. Jako další plus se může jevit skutečnost, že tato kniha je dokonce uváděna jako učebnice psychoanalýzy zábavnou formou! Je zde také psáno o různých odlišných verzích pohádek (německá, francouzská či italská verze téže pohádky) a rovněž o úpravách a zušlechťování pohádek za doby národního obrození, aby nepohoršovaly lechtivými slovy a líbily se. Jako neposlední plus vnímám autorův přístupný jazyk, který je běžnému čtenáři vcelku lehce srozumitelný, a tudíž necílí primárně na akademickou obec, na rozdíl od těžce dekódovatelných knih paní von Franz. Nutno dodat, že s mnoha myšlenkami a nápady pana Bettelheima nesouhlasím. Autor popisuje, co malé dítě nevědomě v pohádce vidí, avšak tato symbolika je utajena i pro běžného dospěláka. Výklad je značně monotónní, neboť v každé pohádce autor vidí nějaký problém s oidipovským komplexem v milostném trojúhelníku matka-otec-dítě a úskalí v nástupu pubertálního života dítěte, tedy přiznávám, že jungovský výklad je pestřejší.
Závěr
Závěrem mohu říci, že tato kniha pro mě byla zprvu velmi podnětná a zajímavá, posléze již monotónní. Není psána příliš akademickým jazykem, což ocení zejména běžný čtenář, protože je snadno srozumitelná. Je však dobré mít na paměti, že každý výklad je subjektivní a odráží názory a osobnost svého autora – proto se čtenář může s některými myšlenkami ztotožnit, zatímco jiné vnímat kriticky. Tato naučná publikace přibližuje psychoanalýzu čtivým a srozumitelným způsobem i těm, kteří nejsou profesionálními psychology. Navíc mne ponoukla, číst dětem ještě více pohádek!
Nyní pár slov k autorovi:
Autor knihy se narodil ve Vídni roku 1903 do sekulární židovské rodiny a do stejné vídeňské atmosféry, kterou zažíval Sigmund Freud, jehož prací byl nadšen. Ačkoliv se později v USA vydával za psychologa, když tvrdil, že doklady o jeho studiu byly nacisty zničeny, psychologii nikdy formálně nestudoval. Na Vídeňské univerzitě totiž sice začal studovat dějiny umění a filozofii, studia však přerušil, aby se mohl postarat o rodinný podnik po smrti svého otce. Po deseti letech studia dokončil disertací o Immanuelu Kantovi. V roce 1938 byl spolu s dalšími Židy deportován do koncentračních táborů Dachau a pak Buchenwald, kde poznal zvrhlou povahu nacismu. Na svobodu se dostal v příštím roce díky amnestii u příležitosti Hitlerových narozenin. Po imigraci do USA začal působit na katedře Chicagské univerzity a stal se profesorem psychologie. Působil rovněž jako ředitel Ortogenické školy při Chicagské univerzitě, což byl domov pro citově deprivované, výchovně zanedbané, autistické nebo emočně či jinak těžce strádající děti. Je autorem řady knih, z nichž nejznámější je právě tato kniha, dále The Informal Heart obsahuje jeho vzpomínku na pobyt v koncentračních táborech a The Empty Fortress má kontroverzní pověst kvůli názorům na dětský autismus. Bruno Bettelheim odešel ze života vlastní rukou roku 1990 zdrcen následky mozkové příhody.
