Kniha Sophie Loubière s názvem Chlapec s kamínky ve vás zanechá zvláštní a až nepříjemný pocit nejistoty. Co všechno může být pravda? A dá se vůbec věřit vlastnímu úsudku? Tyto a mnohé další otázky ve vás budou hlodat ještě dlouho po té, co knihu dočtete.
Kniha je velmi dobře promyšlená a podsouvá čtenáři chytře drobné nápovědy tak, aby si myslel přesně to, co autorka chce. Opravdu jemně a nenápadně vaše myšlenky natočí konkrétním směrem, aby vás pak mohla na konci překvapit. Ve chvíli, kdy si tedy už myslíte, že máte ve všem jasno, zjistíte, že vlastnímu přesvědčení nemůžete věřit – stejně tak jako hlavní postava knihy Elsa Préauová.
Podstata příběhu se zdá být velice běžná a až fádní. V první řadě totiž sledujeme příběh opuštěné stárnoucí ženy, která si krátí chvíle pohledy z okna a občasnými stížnostmi na různé věci, nad kterými by leckdo jiný mávl rukou. To však jako čtenář lehce přisoudíte věku a poněkud svérázné povaze hlavní postavy. Ti vnímavější však již brzy tuší, že něco není v pořádku nejen se situací jako takovou, ale i se samotnou Elsou Préovou. Něco, co nelze jen tak lehce přisoudit stařecké zmatenosti. Záhy na to v příběhu dojde ke zvratu, kdy hlavní hrdinka začne pozorovat z okna malého hubeného chlapce od sousedů, který si nikdy nehraje se svými dvěma sourozenci a očividně je ve zuboženém stavu. Vždy sedí pod vrbou a zcela bez zájmu o okolní svět si hraje s kamínky. Navíc všichni kolem tvrdí, že chlapce nikdy neviděli, a že sousedé mají prokazatelně pouze dvě děti. Na věrohodnosti staré dámě nepřidá ani její posedlost představou, že doma slýchá myši a umístí proto po domě desítky pastiček nebo fakt, že považuje kočky za jakési špióny s mikročipy pod kůží. Postupem času je vám tak tato dáma stále méně sympatická, ale přesto jí chce nějaká část vašeho „já“ důvěřovat.
Kniha je sice psaná v tzv. Er formě, ale text je proložen dopisy, které paní Préauová píše (ať už různým institucím či svým příbuzným) a jejími deníkovými záznamy. Vše tak dostává trochu jiný a daleko osobnější rozměr.
Pokud bych měla popsat knihu Chlapec s kamínky pouze jedním slovem, bylo by to „znepokojující“. A nic na tom nezmění ani fakt, že hlavní postava je na samotném konci vykreslena v relativně pozitivním světle. Závěr knihy totiž, ačkoliv dává vysvětlení všeho podstatného, jen ukazuje na to, jak žalostně se může kdokoliv z nás mýlit a především, že rozdíl mezi dobrem a zlem může být tak nicotný, že se ani vy sami nedokážete rozhodnout, která miska vah převažuje.
