(zatím nehodnoceno)
Loading...Režisér a scénárista Dan Wlodarczyk je absolventem Katedry dokumentární tvorby FAMU. Je autorem kolem dvaceti dokumentárních filmů, ve kterých se zajímal zejména o fenomén subkultur a alternativního životního stylu (např. „Anarchie od A k A a zase zpět“ o anarchistech, squatterech a sprejerech, „Bulldog Boys“ o skinheadech, „Život v řádu“ o fenoménu řeholnictví, „Tráva“ o problematice uživatelů měkkých drog), a třeba také o jedincích v opozici vůči systému (např. „Poslední jízda krále Dunaje“ o protikomunistických převaděčích). V hrané tvorbě debutoval celovečerním filmem Indián a sestřička (oceněným na festivalu polských kritiků v Lagówě a na festivalu v Chotěbuzi). V hrané televizní tvorbě pracoval jako režisér např. na seriálech Kriminálka Anděl, Soukromé pasti, Případy prvního oddělení a mnoha dalších.
Čím vás inspiroval román Jiřího Hájíčka, že jste si ho vybral jako námět svého celovečerního filmu?
O vltavínech jsem přemýšlel jako o látce pro filmový příběh už dlouho. Nabízejí se samy: je v nich tajemství, je v nich dobrodružství, jejich hledání a kopání je na pomezí legálnosti a nelegálnosti, to, co zlatokopové dělají, je tak trochu zakázané a zároveň ne. A o zlatokopech vltavínů se už z podstaty věci neví nic. Vlastně jsem se divil, že o vltavínech ještě žádný film nevznikl. A pak jsem, po přečtení Selskýho baroka, narazil na další Jirkovu knížku, román o vltavínech, a tam to už všechno zpracované bylo. Nebylo nad čím přemýšlet a Jirkovi rovnou zavolal.
Příběh knihy je zasazený do doby před přibližně deseti lety, jak složité ho bylo časově posunout do současnosti?
Román se odehrává v rozpětí deseti let na konci osmdesátých let a v devadesátých letech a hrdina v něm se mění ze studenta ve vyhořelýho chlapa. Ožení se, rozvede, několikrát změní zaměstnání. Kniha je spíš lyrická balada, která s lehkostí přeskakuje celé životní etapy. My jsme potřebovali komornější dramatický příběh, takže ta práce byla v destilaci děje. Jinak téma vltavínů a zlatokopectví je nadčasové, reálie se zas tak moc nezměnily, vltavíny se pořád kopou ručně v lese a v utajení, žádný digitální software vám v přehazování písku nepomůže, takže transpozice do současnosti zas takový problém nebyl.
Je to podle vás víc příběh o odvěké atavistické mužské „zlatokopecké“ posedlosti, nebo o přátelství?
Je to příběh o přátelství, o vztahovém trojuhelníku, o vltavínech a o tajemství. O zlatokopecké horečce je Jirkova knížka, my jsme vytáhli spíš ten motiv svobody a volnosti. Být na svém bez šéfa, který mě buzeruje co a jak. O tom myslím dost všeobecném pocitu, nebo chcete-li touze, uniknout těm čím dál těsnějším chapadlům pravidel, příkazů a zákazů, kterými jsme tady v Evropě sešněrováni. Zlatokop je opak byrokrata.
Jaká úskalí číhají na režiséra při tvorbě příběhu na pomezí dobrodružného dramatu a sociálního příběhu?
Já už jsem před nějakými deseti lety narazil na termín eastern. Sociální drama z východní Evropy s prvky dobrodružného příběhu. Nebo dobrodružné sociální drama z východní Evropy. Důležitý je ale příběh samotný a téma, žánr je sekundární, odvozený z příběhu. V tomhle případě si látka říká o formu, ne obráceně.
Mužský svět v tomto snímku je vyvážen pohledem obou partnerek hlavních hrdinů. Měla v tom úhlu pohledu větší slovo i spoluscenáristka Hana Wlodarczyková?
Hanka se mnou psala scénář od počátku společně, nicméně tvůrcem postav je Jirka Hájíček, a zrovna ženské postavy, i Jarmilu i Karolínu, pro potřeby filmu dooblíknul hlavně Petr Jarchovský.
Jak složité bylo najít vhodné lokality na natáčení? Je obecně známo, že ilegální hledači vltavínů jsou ve velké neoblibě majitelů a správců lesů, protože svou činností ničí kořeny stromů, a ohrožují tím i celé ekosystémy.
Naleziště vltavínů jsou obecně známá, několik desetiletí navštěvovaná, a taky většinou už vytěžená. Jsou to starý jámy a tunely, kde se toho už moc nenajde, ale terén zůstal. Jako v prázdných vytěžených lomech. Dneska se tam už spíš paběrkuje. My jsme potřebovali terén k natáčení, ne hledat drahokamy, takže nás zajímaly právě tyhle profláknutý lokality. A natáčení nikomu nevadí: po filmařích zůstane na místě maximálně nějaký zapomenutý kelímek nebo flaška od vody. Filmařina je práce jako každá jiná a myslím, že majitelům je dost jedno, jestli u nich točíme film o vltavínech nebo třeba pohádku: zajímá je praktická stránka věci – jak dlouho tam budeme, jaké potřebujeme přístupové cesty, kolik a kudy přijede aut, jestli potřebujeme nějakou úpravu terénu.
Co se týče ekosystémů: ano, pro soukromé majitele lesů a polí to je problém, ty díry jim ničí jejich majetek. Kdybych vlastnil les nebo zahradu, asi bych nechtěl, aby mi někdo podvrtal stromy nějakými šachtami. Ale v porovnání s dálnicí nebo hektary a kilometry čtverečními betonových skladišť na okrajích měst je to naprosté nic, a také jsem nikdy neslyšel, že by se nějaký ekolog vůči vltavinářům nějak ozýval. Vždyť taky co: vykopete malou díru v zemi, ta po několika měsících erozí zase sama zanikne. Žádný beton, žádná chemie, žádné narušení přírodní rovnováhy. Když ty díry zalije voda, tak je tam akorát víc komárů, žab a čolků.
Fenomén kopáčů vltavínů čas od času oživí kriminální zpravodajství, když se při hledání někdo zraní nebo dokonce zemře či má konflikt s policií. Vy ale dáváte tomuto jevu nový rozměr…
S tím kriminálním aspektem bych to tak dramaticky neviděl. Za posledních padesát let, pokud vím, to zasypalo snad dva lidi. Samozřejmě nevím, kolik tam pod zemí hnije kluků samotářů, který to zasypalo, aniž by o nich někdo věděl, ale tipuju, že statisticky je to pořád bezpečnější povolání než třeba profesionální řidič. Ta pseudo-kriminální dramatičnost je dána prostou tajemností řemesla zlatokopectví: chlapík , co ho chytli s krumpáčem a pytlíkem polodrahokamů, je pro zpravodajství zábavnější figura než ospalý kamioňák, co přehlídnul značku. A pro nás koneckonců taky, proto jsme natočili film o zlatokopech, ne o kamioňácích.
Myslím že pro kopání vltavínů a jejich polo-legálnost je typická situace z jednoho nejmenovaného naleziště: dlouhé roky to tam místní policajti pečlivě a přísně hlídali, po nocích chytali kopáče, dávali jim pokuty, zabavovali nářadí i kameny. Až přijela pražská firma s povolením k těžbě, pozemky koupili, les srovnali se zemí a celé území vytěžili průmyslově pomocí rypadel a bagrů. A pak zase odjeli. A policajti si připadali jako debilové: celé ty roky honili a trestali kluky ze sousedství, aby na tom zbohatnul investor z Prahy. Vlastně ty vltavíny hlídali pro něj.
Části seriálu: Zloději zelených koní
- Dan Wlodarczyk – režie, spoluautor scénáře
- Hana Wlodarczyková (scenáristka)
- Jenovéfa Boková
- Jiří Hájíček, autor literární předlohy
- Marek Adamczyk
- Pavel Liška
Nejnovější komentáře