Vážení čtenáři, přicházíme s reportáží o americkém hrdinovi Tomovi Stallovi, který se neváhal postavit banditům, kteří přišli do jeho baru, a dokázal se s nimi vypořádat. Nastavujeme zrcadlo a přinášíme zaručeně jedinou správnou a objektivní recenzi!
Když ke sklonku první půlhodiny filmu nechá režisér hlavního hrdinu Toma Stalla zabít oba dva gaunery, neznamená to bohužel o moc víc vzruchu v tomto pomalém, nudícím a prakticky nic neřešícím filmu. Obrat to ale znamená pro Toma. Namísto idylického rodinného života, s jehož vykreslováním se režisér patlal v úvodu, vtrhnou do jeho soukromí mafiáni z Philadelphie. Zahlédli ho v televizi, když ho vychvalovali coby hrdinu, a poznali v něm svého bývalého kumpána. Je ale otázkou, jestli je to omyl, anebo jestli má Tom za sebou opravdu zabijáckou minulost…
Přiznám se, že jsem od Dějin násilí čekal podstatně víc než klidné plynutí děje až do momentu zvratu a následné klidné plynutí děje až do konce bez výraznějšího výkyvu (nepočítám-li nějakou tu bitku, u které beztak víte, jak dopadne).
Cronenberg schválně nadsazuje a dělá si legraci: například poctivě buduje atmosféru idylického vztahu a utahuje si z gaunerů. Jsou to ale momenty, které by vyzdvihly kvalitní film s dějěm, ale ne něco, čehož děj lze shrnout do dvou vět… Především v jednom momentě ale Dějiny násilí určitě pobaví: když při mafiánské rvačce zůstane hlavní boss venku, zatímco se jiní dva perou v domě. Zabouchly se mu dveře, kruci… no naštěstí má klíče. Pech je, že právě když klíče vytahuje, dveře se samy otevřou a na hlavu mu míří bouchačka…
K „vrcholům“ filmu bezpochyby patří naturalisticky natočené sexuální scény. Jsou dvě: při první končí hlavní protagonisti filmu v poloze 69, ve druhé násilnicky na schodech. Obě jsou natahované přes míru, až si diváci vyměňují udivené pohledy. Na to nejsme z filmů, natož amerických, vůbec zvyklí.
Takže sečteno a podtrženo: Dějiny násilí ne, pošlete je do propadliště dějin!
