Doba ledová 2 - Obleva - Pokračování, které nepřekvapilo.

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Sotva se naši hrdi­no­vé otře­pa­li z vyčer­pá­va­jí­cí­ho stře­tu s šav­lo­zubý­mi tyg­ry, už se na ně řítí dal­ší nebez­pe­čí. A to hned ve dvou vár­kách! Krom toho, že se jim pod­la­mu­je led pod noha­ma v důsled­ku glo­bál­ní­ho otep­lo­vá­ní a kra­ji jejich bytí hro­zí totál­ní zapla­ve­ní, ješ­tě se na scé­ně obje­vu­jí ost­ro­zu­ba­tí vod­ní tvo­ro­vé, kte­ří se prá­vě pro­bra­li z lehce mra­zi­vé­ho spán­ku… Když jsem před něko­li­ka lety psal recen­zi na ani­mo­va­ný sní­mek Hledá se Nemo, val­nou část tex­tu pohl­ti­la pole­mi­ka na téma pří­pad­né sho­ví­va­vos­ti k počí­ta­čo­vým pohád­kám. Rok se sešel s rokem (resp. tři roky s rokem) a já se teď se cítím jako ten sta­rý, pleša­tý dědu­la, kte­rý si zahří­vá fle­ka u bááá­ru, žvý­ká v ústech dáv­no vyhas­lé cigá­ro a jenž si mumlá pod nos noto­ric­ky zná­mé a pro­tiv­ně otře­pa­né: „Já to říkal, přá­te­lé, já to říkal…“

Samozřejmě pře­há­ním. Ve sku­teč­nos­ti jsem nevy­tu­šil nic pře­vrat­né­ho. Nic z toho, co by při­mě­lo zdat­né kame­ní­ky vyte­sat mé jmé­no do Prachovských skal. Jen jsem si dal všech pět dohro­ma­dy, roz­vi­nul men­ší teo­rii a tu pak střelhbi­tě zapsal do výše avi­zo­va­né­ho tex­tu. Krom toho jsem dále užil výraz­ně kri­tič­těj­ší­ho pří­stu­pu a pro­pral nemác­ký ani­mák tak, jako kdy­by se jed­na­lo o nor­mál­ní, hra­ný sní­mek. Přísnější metr posu­zo­vá­ní se poslé­ze neo­be­šel bez pod­bar­ve­ných reak­cí čte­ná­řů. „Vždyť je to film pro děti a ty jsi dospě­lý!“ slý­chá­val jsem ze všech emai­lo­vých a guest­boo­ko­vých stran.

Dobrá… „film pro děti“ to beze­spo­ru byl, ale to potom…

…to bych potom nemu­sel psát žád­nou recen­zi, když bych v ní musel zohled­ňo­vat scvrk­nu­té man­ti­ne­ly dět­ské­ho vní­má­ní.

Ať už se vám to líbí, nebo ne, doba při­tvr­di­la – a ačko­liv není nikterak ledo­vá (neboj­te, na letoš­ní zimu jen tak neza­po­me­nu), v lec­čems se výraz­ně odklo­ni­la od tři roky sta­ré minu­los­ti. Animáky se již defi­ni­tiv­ně roz­lou­či­ly s pří­vlast­kem „svá­teč­ní­ho výji­meč­na“ a aktiv­ně se podí­le­jí na roz­kvě­tu žán­ru, kte­rý má svou jas­ně defi­no­va­nou for­mu­li a obstoj­ně boha­tou his­to­rii. Dobou roz­maz­le­ný divák se ovšem dáv­no nespo­ko­jí jen s tím, že něja­ký pro­dukt naský­tá hez­ké obráz­ky a roz­to­mi­le vymo­de­lo­va­né posta­vič­ky. Číslic v leto­poč­tu při­bý­vá a spo­leč­ně s nimi se zve­dá i pomy­sl­ná lať­ka poža­do­va­né kva­li­ty. Není tedy divu, že se v sou­čas­nos­ti lpí neje­nom na vizu­ál­ní vybrou­še­nos­ti, ale i na chytla­vém pří­bě­hu a nahuš­tě­něj­ším výsky­tu fórů pro dospě­lé (děti se vždyc­ky něče­mu zasmě­jí, ale co my – dáv­no chlu­pa­tí?).

Z toho­to důvo­du se nemů­že­me vůbec podi­vo­vat nad poně­kud chlad­něj­ším při­je­tím posled­ních ani­mo­va­ných výtvo­rů. Zatímco Madagaskar to slíz­nul ješ­tě doce­la při­ja­tel­ně, Příběh žra­lo­ka zavrá­vo­ral s již mno­hem zna­tel­něj­ším výky­vem a tře­ba tako­vá Karcoolka vyho­ře­la v celém svém roz­sa­hu a na inter­ne­to­vých fórech jí „při­lo­žil“ snad kaž­dý. Skepticismus z toho vyvo­ze­ný se zce­la logic­ky pro­mí­tl i do oče­ká­vá­ní tepr­ve při­chá­ze­jí­cích sním­ků a mezi tak­to posti­že­né se zařa­di­lo pře­de­vším pokra­čo­vá­ní Doby ledo­vé, kte­ré už prv­ní­mi ukáz­ka­mi nazna­či­lo, kudy řeka pote­če. Veverka, žalud, vever­ka, žalud, vever­ka, žalud a až někde vzá­áá­du ostat­ní hrdi­no­vé a jejich stras­tipl­ná sto­ry.

Vzhledem k této maza­né fin­tě „Fň“ („Prozradíme sla­bi­nu pře­dem, aby nebyl plát­ce zkla­mán“) jsem tedy nako­nec nebyl zkla­mán. Navíc si trou­fám říci, že i kdy­by neby­lo oněch toli­ko invenč­ních trai­le­rů, tea­se­rů a pre­te­a­se­rů, stej­ně bych podob­ný výsle­dek oče­ká­val. Vždyť jed­nič­ka byla setsa­kra­ment­sky úspěš­ná, jis­tě něco „málo“ vydě­la­la a krom toho se do dějin kine­ma­to­gra­fie zapsa­la jed­nou z nej­ú­žas­něj­ších postav – hlo­dav­cem Scratem.

Proč tedy něco měnit?

Držíce se výše vyťuka­né věty, poča­li tvůr­ci sta­vět na mís­tě posled­ně polo­že­né cih­ly a pod­le týchž kon­strukč­ních plá­nů jako před tře­mi lety. Vzájemně se popi­chu­jí­cí hrdi­no­vé putu­jí ledem pokry­tým kra­jem, tu a tam jim ces­tu zkří­ží zají­ma­vá zví­ře­cí kre­a­tu­ra a vše je nato­lik idy­lic­ké, až divá­kem clou­má zvý­še­ná dáv­ka zne­po­ko­je­ní. Chvíle napros­té poho­dy mají „naštěs­tí“ znač­ně sní­že­nou dobu trvan­li­vos­ti, a jen co se Sid vyšpl­há na vyso­ký ledo­vec, aby se vysme­kl ze ška­tul­ky „Losera“, nastá­vá v růžo­vou­č­ky ladě­ném pří­bě­hu zlom. Hrdinové berou nohy na rame­na a smí­ře­ni s tím, že se jejich domo­vi­na brzy zapla­ví, vydá­va­jí se rych­lým tem­pem k mís­tu, kde se pod­le supů nachá­zí jaká­si alter­na­ti­va Noemovy archy spá­sy.

V této fázi zís­ká­vá sto­ry napros­to shod­né pod­půr­né ber­lič­ky. Závod s časem, nuce­ná spo­lu­prá­ce s pro­tiv­ný­mi zví­řa­ty (ten­to­krá­te dvo­ji­ce puber­tál­ních vač­natců), slov­ní pře­střel­ky mezi Diegem a Sidem, věč­ně nevr­lý mamut Manfréd a par­tič­ka vyhla­do­vě­lých maso­žrav­ců, děla­jí­cích si zálusk na vše živé a masi­té… Samo sebou, že neab­sen­tu­je ani žalu­do­vý Scrat, jehož dob­ro­druž­ství jsou pra­vi­del­ně pro­klá­dá­na s děním hlav­ním.

Přímočaře narý­so­va­ný a lehce před­ví­da­tel­ný pří­běh tvo­ří zřej­mě nejmé­ně pro­ma­za­né ozu­be­né kolo. Zatímco vše ostat­ní lze s jis­tou dáv­kou sho­ví­va­vos­ti ozna­čit jako dosta­teč­né (v rám­ci prů­kop­nic­ky slab­ších pokra­čo­vá­ní), v pří­pa­dě dějo­vé osno­vy by mě za podob­ný ortel zce­la urči­tě nevy­te­sa­li. Dvojka Doby ledo­vé se totiž až přespří­liš spo­lé­há na úspěš­ný vzo­rec své­ho brat­říč­ka a krom toho, že vyu­ží­vá vel­mi podob­né záplet­ky, rov­něž v sobě klou­bí stej­ně nača­so­va­né a obdob­ně kon­ci­po­va­né situ­a­ce (scé­na s otá­či­vý­mi kame­ny při­po­me­ne někdej­ší eska­pá­dy s lávou, finál­ní doťuk­nu­tí zas dojem­ný závěr z jed­nič­ky). V tom­to smě­ru je Obleva jen jakým­si mír­ně poupra­ve­ným fla­shbac­kem, kte­rý se ori­gi­na­li­tou pro­ka­zu­je jen teh­dy, když se na plát­ně zje­vu­je věč­ně strá­da­jí­cí Scrat.

A tak… byť se z trai­le­rů moh­lo jevit, že „čeho je moc, toho je pří­liš“, nej­ví­ce zába­vy zpro­střed­ko­vá­vá i nyní zná­mý smo­lař z jed­nič­ky. Nutno dodat – Scrata si vychut­na­jí zejmé­na ti, jejichž zrak zůstal abso­lut­ně nedo­tčen štěd­rý­mi ukáz­ka­mi. Právě do nich bylo totiž nastřá­dá­no pade­sát pro­cent z toho, co nabí­zí celý film. Nicméně… hubu neu­třou ani ti méně šťast­ní - trai­le­rů zna­lí. I kdy­by měl sní­mek trvat pou­hých šest minut a měl obsa­ho­vat jen závě­reč­ný pří­chod do Nebe a pasáž, v níž Scrat úřa­du­je s ledo­vým „lím­cem“, pořád by to stá­lo za tu prac­ně vydě­la­nou stov­ku.

A co říci závě­rem?

Oprostíme-li se od sla­bě vysta­vě­né­ho pří­bě­hu a vezmeme-li v úva­hu též výraz­ně vylep­še­ný gra­fic­ký hábit, těch něko­lik málo nará­žek na dospě­lác­ké fil­my (horo­ro­vé scé­ny s vod­ní­mi pří­še­ra­mi, otře­se­ní ve sty­lu Zachraňte vojí­na Ryana), slov­ní šten­kro­vá­ní mezi šes­ti­cí hrdi­nů, neza­po­me­nu­tel­né „I belie­ve, I can fly“ a neo­do­la­tel­né­ho Scrata, pře­ci jen uzná­me, že ač jsme se nese­tka­li s ničím sil­ně nad­prů­měr­ným, roz­hod­ně nás neza­měst­na­lo něco z kate­go­rie „Podprůměrné“. A to je… což uzná snad kaž­dý… doce­la uspo­ko­ji­vý výsle­dek.

Recenze z 2. květ­na 2006