Hodnocení článku
(5 hlasů, průměr: 4,20 z 5)
Loading...Na Spojené státy někdo vypálí balistickou střelu. Američané se zběsile snaží vypátrat, kdo je za útok zodpovědný, a připravit adekvátní reakci...
Kathryn Bigelow možná nepatří mezi nejaktivnější filmařky, na seznamu nejtalentovanějších režisérek se ovšem pravidelně objevuje již po mnoho let. Světu dala původní Bod zlomu s Keanu Reevesem a Patrickem Swayzem, sci-fi Zvláštní dny s Ralphem Fiennesem, ke kterému scénář napsal její tehdejší manžel James Cameron, nebo válečné Smrt čeká všude, které jí v roce 2010 vyneslo Oscara za režii (ve stejném roce porazila svého ex-manžela Jamese Camerona, který dostal nominaci za režii prvního Avatara). Od počátku 21. století se poté spoléhá především na realizaci válečných či politických dramat. V jejím 11. celovečerním filmu sehrává roli armáda i politika. Dům plný dynamitu konkrétně pracuje s potenciálním scénářem toho, jak by mohla vláda Spojených států reagovat na odpálení balistické střely neznámým přítelem, které míří právě na USA. Scénář Noaha Oppenheima konkrétně pracuje s případem, který by teoreticky mohl nastat i ve skutečném světě.
Po vzoru Rašómonu Akira Kurosawy či Posledního souboje Ridleyho Scotta, Dům plný dynamitu spoléhá na různé perspektivy na stejnou událost (jen se v tomhle případě navzájem nevylučují, ale spíše doplňují). Postupné poté prezentuje, že Amerika může na útok na svou půdu zareagovat různě. Zdánlivě poté neexistuje varianta, která by působila jako vyloženě šťastná či rozumná. Film poté všechny tak nějak vyobrazuje šokované a neobjevuje se nikdo, kdo by snad měl z útoku radost, protože to pro něj znamená záminku k válce. I když se samozřejmě snadno nabízí úvaha nad možnou odvetou - i přes fakt, že nikdo nezná zemi/útočníka, které by se měla USA mstít. Všichni se snaží najít způsob, jak vyřešit neřešitelnou situaci. A ve finále tak vlastně moc ani nezáleží na tom, kdo přesně vlastně Ameriku napadl, protože ať už za tím stojí Čína nebo Rusko, do zhruba 20 minut několik milionů lidí nejspíše nevyhnutelně zemře.
Perspektivy jsou konkrétně tři - v Bílém domě, na vojenské základně a ta z pohledu samotného prezidenta v podání Idrise Elby (dle různých indicií je poměrně jisté, že je založen primárně na Baracku Obamovi). O každé ze tří perspektiv lze poté říct, že reprezentuje jednu rovinu moci - operativní, analytickou a rozhodovací. Ze všech tří perspektiv se postavy střetávají se situací, nad kterou nemají kontrolu, ať už se navíc rozhodnout jakkoliv, nejspíše neexistuje šťastná varianta. Prezident musí učinit těžké rozhodnutí. Někteří se zhroutí. Někteří se snaží bojovat s něčím, co nejde porazit. Ruční kamera jenom zhutňuje intenzitu, v podstatě vypovídá o chaosu, který v situacích jako je útok balistickou střelou nastává.
Dům plný dynamitu přichází na Netflix v době, kdy je strach z balistických střel v dosti zemích světa aktuální. Tři perspektivy se navzájem doplňují skrze déjà vu konverzace, i když se poté snaží, nedaří se mu nikdy vyloženě působit realisticky. Je to do jisté míry obhajitelné, protože jde pořád jen o potencionální scénář podobné situace, který si může snadno Oppenheim představovat po svém. Dům plný dynamitu je v podstatě rekonstrukcí obav z moderní variace na studenou válku, to, že se pro mnohé nejspíše jedná o nosné téma, může dokázat i výrazné herecké obsazení, které se projevuje i na velmi malých rolí. Atmosféře přispívá Volker Bertelmann, který již od svého oscarového soundtracku k Na západní frontě klid od Edwarda Bergera sází na dunivou a atmosférickou hudbu, jinak tomu není ani tady. Dům plný dynamitu se poté po celou dobu snaží působit realisticky, ne vždy se mu to úplně daří. Nikdy ovšem nepřichází o své vedení a ve výsledku vzniká film, který může snadno fungovat jako forma politického apelu.
Film varuje před hrozbami jaderné války, do velké míry se zdá, že kritizuje fakt, že je rozhodování o použití jaderných zbraní pouze v rukách hlavy státu, zároveň poukazuje na fakt, že válka není řešení. Dům plný dynamitu poté neadresuje žádnou politickou stranu, jeho poselství poté nutně nemusí být pouze pro Američany, ale může fungovat jako forma osvětové reklamy - skrze varování před nebezpečím jaderných zbraní a poukazování na to, že na tuto situaci nejspíše není nikdo reálně dvakrát připraven. A to může v takovém případě snadno vézt k chaosu, který bude Dům plný dynamitu nebezpečně evokovat.
Bigelow nejspíše mohla těžko k ústřednímu tématu přistoupit lépe. Tedy způsobem, který nemusí nutně vézt k té největší dávce kontroverzí. I když je pravděpodobné, že film přesto k jisté formě diskuzí povede a mnozí snadno zkritizují podobu, kterou potenciální scénář Ameriky má. Především ona sázka na nelineární vyprávění občas nepůsobí jako ta nejrozumnější varianta. V průběhu se dá snadno konstatovat, že nebyla nutně potřeba, že by pravděpodobně skutečně bylo rozumnější, aby se film odehrával v reálném čase, aby postupně přeskakoval mezi třemi linkami. Rozdělením filmu na tři různé perspektivy do jisté míry ztrácí v budování napětí, v součtu se poté skutečně jedná o formu, kterou patrně měla Bigelow zvážit. A jednou asi vznikne fanouškovský sestřih, který jasně ukazuje, že film by mohl při chronologickém směru fungovat lépe.
Rebecca Ferguson, Anthony Ramos, Jason Clarke, Gabriel Basso, Jared Harris či Tracy Letts, ti všichni do jednoho dokazují, že si Bigelow dokázala ansámblové obsazení pohlídat způsobem, že každý z nich má daleko ke zmiňování malých rolí a malých herců. Především Harris v roli ministra obrany Bakera dodává celému konfliktu lidský rozměr, jeho postava ukazuje, jak může člověk na takovém postu vnímat situaci v moment, kdy jde o život jeho blízkým. O postavách se za pochodu dozvídáme málo, třeba o prezidentovi padne zmínka o tom, že je to do velké míry narcis a dost možná pro svou pozici není ten nejkompetentnější a má k pozici dokonalého vůdce daleko. Výrazných herců je ve filmu dost, někteří dostávají více prostoru, někteří méně. Každý ovšem do svých rolí pasuje a vyvolává dojem, že casting nejspíše nemohl dopadnout líp.
Do velké míry se dá říct, že Bigelow mohla film realizovat lépe. Problém je možná v tom, že bude na Netflixu uveden film, od kterého diváci očekávají něco jiného. Michael Bay by samozřejmě k filmu s podobným námětem samozřejmě přistoupil zcela odlišně, způsobem, který by mnozí vnímali jako divácky vděčnější, protože by začal zhruba tam, kde film Bigelow končí. Bigelow dodává příběh, který svádí k interpretacím a nikdy se nesnaží dodávat doslovné odpovědi (především v oblasti toho, zda je výbuch bomby skutečně nevyhnutelný). Pověst schopné režisérky Bigelow nicméně dokáže naplnit a je pravděpodobné, že půjde o ten typ filmu, o kterém se bude mluvit ještě minimálně do konce roku. Sázka na nelineární vyprávění filmu poměrně škodí, nikdy ovšem ne způsobem, který by dojmy z filmu musel brutálně potopit. Bigelow realizovala film s nosným komentářem (byť se většinu současných problémů ani nesnaží tolik adresovat), dokazuje, že jednou z těch filmařek, která nebojí vnímat společnost kolem sebe a audiovizuálně jí následně zpracovat způsobem, který mnohým může otevřít oči. Minimálně skrze jeho potenciální osvětový přesah.
Dům plný dynamitu efektivně pracuje s napětím vyplývajícím z potenciální jaderné hrozby a zobrazuje tři odlišné perspektivy, které symbolizují různé roviny moci – operativní, analytickou a rozhodovací. I přes občasnou náročnost nelineárního vyprávění a menší drobné nedostatky ve struktuře filmu dokáže snímek působit jako silný politický i společenský apel. Bigelow kombinuje realistický přístup, kvalitní herecký ansámbl a atmosférickou hudbu, vytváří dílo, které nejen varuje před důsledky jaderného konfliktu, ale zároveň otevírá prostor pro úvahy o složitosti rozhodování v krizových situacích. Film tak nejen zaujme, ale může působit i jako forma osvětového sdělení, které je relevantní pro diváky bez ohledu na jejich politické či národní zařazení...
(4,91 z 5)