Élisa / Elisa

„Přísahám ti, mami, že ho zabi­ju kou­sek po kous­ku. Pomalu a něž­ně.“

----

Dospívající dív­ka Marie je siro­tek: otce nikdy nepo­zna­la, a když jí byly tři, poku­si­la se ji její zou­fa­lá mat­ka Elisa zabít, a sama pak spácha­la sebe­vraž­du. Dítě však pře­ži­lo a dět­ství pro­ži­lo ve výchov­ných ústa­vech. Teď se potlou­ká paříž­ský­mi uli­ce­mi ve spo­leč­nos­ti kama­rád­ky Solange a arab­ské­ho klu­ka Ahmeda, a stře­chu nad hla­vou i obži­vu si zajiš­ťu­je drob­ný­mi krá­de­že­mi a pod­vo­dy. Život ze dne na den však dív­ku neu­spo­ko­ju­je, a když náho­dou nara­zí na sto­pu své­ho nezná­mé­ho otce, roz­hod­ne se dát své­mu osu­du smy­sl: chce otce najít a pomstít mat­čin (a snad i svůj) zmar­ně­ný život vraž­dou. Jediným vodít­kem je dív­ce pohled­ni­ce s majá­kem, již otec poslal mat­ce a na niž mís­to vzka­zu načmá­ral pár tak­tů ze své kdy­si popu­lár­ní pís­nič­ky o Elise. Marie se roz­lou­čí s přá­te­li a s nabi­tou pis­to­lí se vypra­ví na skal­na­tý ost­růvek Ile de Seine v Bretani… (srv. ofi­ci­ál­ní text dis­tri­bu­to­ra)

Příběh o tom, že člo­věk nemá sou­dit vlast­ní rodi­če (zvlášť, pokud je nezná) a o tom, že pomsta je slad­ká, ale geny jsou geny.

Když byly Marii tři roky, její mat­ka jí na Štědrý večer při­pra­vi­la pře­kva­pe­ní: poku­si­la se ji udu­sit pol­štá­řem, a sama si pak pod stro­meč­kem nadě­li­la kul­ku do hla­vy. Nyní je Marie sedm­nác­ti­le­tá dív­ka, zoce­le­ná živo­tem v dět­ském domo­vě a na uli­ci, pře­kva­pi­vě svě­ží a krás­ná, a pat­řič­ně ost­rá a cynic­ká. Náhradní rodi­nou jsou pro ni kama­rád­ka Solange se záli­bou v cizích mužích a poste­lích, a arab­ský tee­nager Ahmed, kte­rý ji zbož­ňu­je nato­lik, že kvů­li ní začal dokon­ce jíst vep­řo­vé. Jejich domo­vem je uli­ce, zdro­jem obži­vy drob­né krá­de­že a pár sho­ví­va­vých obchod­ní­ků, kte­ří je nema­jí to srd­ce odmít­nout nebo sílu vyho­dit. V prv­ní polo­vi­ně fil­mu sle­du­je­me eska­pá­dy této divo­ké troj­ky, a záro­veň pomo­cí fla­shbac­ků sle­du­je­me, kde se v Marii vzal ten stá­le dout­na­jí­cí pla­mí­nek vzte­ku a nená­vis­ti, kte­rý ji nutí občas udě­lat něco napo­hled nesmy­sl­ně kru­té­ho. Marie má po krk před­stí­rá­ní tra­dič­ních rodin­ných hod­not, mužů, kte­rým se i za nepa­tr­nou pomoc muse­la odvdě­čit vlast­ním tělem, i své­ho živo­ta, se kte­rým si i přes sebe­vě­do­mé vystu­po­vá­ní neví rady.

Se Solange a Ahmedem se vlou­dí na cizí svat­bu, aby se zdar­ma najed­li, nená­pad­ný pod­vod se ale díky Mariině inter­ven­ci a pro­říz­nu­té puse zvrh­ne ve skan­dál; z návštěvy pra­ro­di­čů, kte­ří kdy­si odmít­li její mat­ce pomo­ci a nepří­mo dohna­li k sebe­vraž­dě, se sta­ne divác­ky obtíž­ně sne­si­tel­ná scé­na plná kři­ku, posmě­chu a opo­vr­že­ní; za dal­ší oběť si Marie vybe­re sešlé­ho pade­sát­ní­ka, kte­ré­mu se její mat­ka pro­dá­va­la, aby měla na jíd­lo a oble­če­ní…

Motivem Mariina jed­ná­ní není jen pomsta, ale také tou­ha posklá­dat z něko­li­ka stříp­ků obraz svých rodi­čů, kte­ré nikdy nepo­zna­la. Realita se ale nezdá být nijak růžo­vá: mat­ka byla prav­dě­po­dob­ně pro­sti­tut­ka a otec zřej­mě pasák. Po tom­to zjiš­tě­ní Marie oprá­ší pis­to­li po mat­ce a v hla­vě se jí zro­dí jas­ný plán s tou­to zbra­ní a moz­kem ztra­ce­né­ho otce v hlav­ní roli. Předtím je ale tře­ba roz­lou­čit se s přá­te­li – a nej­lé­pe u stro­meč­ku, kte­rý má pro její život tak sym­bo­lic­ký význam. Co na tom, že je duben. Každý z hrst­ky věr­ných dosta­ne dárek, nej­hez­čí asi Ahmed, kte­ré­mu Marie nadě­lí záži­tek, na kte­rý se neza­po­mí­ná.

Svého otce nachá­zí Marie v pobřež­ním bre­taň­ském hnízdě, přes­ně­ji v hos­po­dě toho­to hníz­da. Jacques „Lébo“ Lébovitch je smradla­vý ožun­gr a noto­ric­ký hru­bi­án, jehož obži­vou je hra­ní na pia­no na ven­kov­ských tan­co­vač­kách, a život­ní nápl­ní zpí­jet se do němo­ty a vyvo­lá­vat kon­flik­ty. Jacques netu­ší, že se jeho píseň, kte­rou kdy­si pojme­no­val po Mariině mat­ce, sta­la hitem, ani že má dce­ru; nikdo jiný zase netu­ší, že pitím zahá­ní bolest nad ztrá­tou milo­va­né ženy a život­ní zkla­má­ní, a že když není zrov­na naplech, doce­la hez­ky malu­je a cel­kem obstoj­ně filo­zo­fu­je. Když mu Marie vstou­pí do živo­ta, začí­ná Jacques pochy­bo­vat o hra­ni­ci snů a rea­li­ty i o svém zdra­vém rozu­mu.

Její roz­hod­nu­tí „zabít ho poma­lu a něž­ně“, už je samo mate­ri­á­lem pro psy­chi­at­ra. Hned dal­ší­ho rána začne Marie Jacquese nepo­kry­tě svá­dět (= svlék­ne se před ním), pro­ná­sle­do­vat (= oblék­ne se jako mat­ka a na tan­co­vač­ce před­stí­rá, že je na pro­dej, a on její pasák) a mučit (= nepře­stá­vá ho otra­vo­vat ani doma). Jacques s ní sice nejed­ná v ruka­vič­kách, ale jeho zdr­žen­li­vost a sebe­o­vlá­dá­ní je – vzhle­dem k tomu, že netu­ší, koho má před sebou, i s při­hléd­nu­tím k jeho obvyk­lé­mu počtu pro­mi­le – pře­kva­pi­vé. Ale jak by to nako­nec dopadlo, kdy­by Marie na své pří­mé lin­ce k likvi­da­ci zby­lé­ho rodi­če neza­kop­la o důkaz, že minu­lost se nemá jed­no­stran­ně sou­dit a že kaž­dá min­ce má dvě stra­ny, radě­ji nedo­mýš­let. „Mušle jsou fakt idi­o­ti. Zahřeješ je a ony se ote­vřou. Ty mla­dý jsou nej­hor­ší. Nabízej se jako prv­ní.“ „Proč mi tohle říkáš?“ „Jen tak.“

Příběhu se dá jis­tě vytknout mno­hé – hlav­ně psy­cho­lo­gie postav se lec­ko­mu může zdát hod­ně podiv­ná. Nehrát Marii mla­dá Vanessa Paradis, nemě­la by tato posta­va vel­kou šan­ci na divác­ké sym­pa­tie. Dívka ost­rá jako žilet­ka, s anděl­skou tvá­ří, nád­her­ný­mi vla­sy, křeh­kým tělem, cho­vá­ním divo­ké­ho zví­ře­te a zra­ně­ný­ma oči­ma. Napohled zce­la sobec­ká a morál­kou neza­tí­že­ná, za hrubým slov­ní­kem a drzým cho­vá­ním se však skrý­vá věč­ná sta­rost o kama­rá­dy, kte­ré je tře­ba nakr­mit a uhlí­dat, aby se nedo­sta­li do malé­ru. Za všech­ny hovo­ří výše zmí­ně­né lou­če­ní u stro­meč­ku, kde Marie s neo­myl­ným instink­tem poda­ru­je kaž­dé­ho tím, co nej­víc potře­bu­je. „Pro ty, kte­rý milu­ješ, jsi vždyc­ky bře­me­no.“ Marie si to dob­ře uvě­do­mu­je, a pro­to se vydá­vá do bitvy se svým osu­dem sama.

Vztah k mužům má Marie vyhra­ně­ný – s vidi­nou nikdy nevi­dě­né­ho otce, kte­rý zřej­mě nechal ji i její mat­ku kdy­si ve štychu, a zku­še­nos­tí s těmi, kte­ří v ní nevi­dí nic než kus masa – je nemů­že ani cítit. Za všech­ny to odne­se býva­lý mat­čin vydr­žo­va­tel, kte­ré­ho Marie s chu­tí poní­ží až k zem­ské­mu jádru. Než však roz­por­cu­je jeho sebe­úctu, před­stí­rá leh­kou pro­fe­si a v duchu mat­ce ško­do­li­bě vzka­zu­je: „Doufám, že se tam naho­ře na mě díváš, a že to bolí jako čert.“

Mnohem odpor­něj­ší, než jaký­ko­li Mariin čin, je postoj jejích pra­ro­di­čů. Když k nim s přá­te­li při­jde (přes­ně­ji: vtrh­ne) na návště­vu, a zahr­ne je uráž­ka­mi, člo­věk by s napo­hled bez­moc­ný­mi seni­o­ry sou­cí­til, kdy­by z před­cho­zí­ho děje neznal jejich bez­cit­nost, se kte­rou se kdy­si zatvr­di­li pro­ti mat­ce s malým dítě­tem v bez­vý­chod­né situ­a­ci, kte­rá je pro­si­la o pomoc. A důvod? Strach o vlast­ní pohod­lí. „V tomhle věku jsou děti hroz­ně únav­né,“ zněl jejich hlav­ní argu­ment, proč se o teh­dy tří­le­tou Marii nemo­hou posta­rat. Dokonce ani nepo­vo­lí roz­táh­nout závěsy, když se hol­čič­ka bojí tmy, pro­to­že je pře­ce „čas sies­ty“. Není divu, že děv­čát­ko po smr­ti mat­ky radě­ji volí dět­ský domov. K jejich nesko­na­lé úle­vě.

Gérard Depardieu hra­je sice hlav­ní roli, ovšem vysky­tu­je se až v posled­ní tře­ti­ně fil­mu – a úpl­ně to sta­čí. Jeho kre­a­ce liho­vé­ho násil­ní­ka s duší uměl­ce je totiž nato­lik pře­svěd­či­vá, že dívat se na něj del­ší dobu, by slab­ší žalud­ky nemu­se­ly ustát. Lébo je oprav­du hnus­ný. Když se pak ale uká­že, jak to mezi ním a Elisou bylo-nebylo, člo­věk mu leda­cos odpus­tí (až na ty mast­né vla­sy). Navíc ta pís­nič­ka je oprav­du moc hezká.

Ve ved­lej­ších rolích se obje­ví např. Michel Bouquet (kupo­di­vu ne v roli pekel­né­ho zmet­ka), Philippe Léotard jako dáv­ný Jacquesův par­ťák nebo Catherine Rouvel, Jacquesova domá­cí, kte­rá nako­pá­vá jeho koč­ku, ale také je jeho záchran­ným kru­hem, když se občas zkou­ší v ohni­vé vodě uto­pit. Film je věno­ván Serge Gainsbourgovi, kte­rý na kon­ci šede­sá­tých let Elisu slo­žil, spo­lu s Michelem Colombierem zhu­deb­nil a poté sám nazpí­val. V soun­d­trac­ku se najdou ale i pís­nič­ky jiných zná­mých jmen fran­couz­ské­ho šan­so­nu (a nejen toho), za všech­ny jme­nuj­me Aznavourovu Les Plaisirs Demodes nebo Brassensovu La Non Demande En Mariage.

----

Drama

Francie 1995

Scénář a režie: Jean Becker

Hudba: Zbigniew Preisner, Michel Colombier

Hrají: Vanessa Paradis, Gérard Depardieu, Clotilde Courau, Florence Thomassin, Michel Bouquet, Philippe Léotard, Melvil Poupaud, Bernard Verley, Gérard Chaillou, José Garcia, Dodine Herry, Firmine Richard, Teco Celio, Catherine Rouvel, Dominique Marcas, Samir Guesmi

---

Photo © TF1 Films Production

---