Fabelmanovi (The Fabelmans) – Recenze – 80 %

Malý chla­pec jmé­nem Sam Fabelman vyrá­ží na počát­ku 50. let popr­vé s rodi­či do kina na cir­ku­so­vý film Největší před­sta­ve­ní na svě­tě, jehož destruk­tiv­ní scé­na sráž­ky vla­ku s auto­mo­bi­lem se pro něj stá­vá for­ma­tiv­ním zážit­kem. Posedlý onou sek­ven­cí si ji doma opa­ko­va­ně pře­hrá­vá s mode­ly vláč­ků a poté ji i taj­ně natá­čí na otco­vu kame­ru, aby si mohl výsle­dek doko­leč­ka pro­mí­tat na roze­vře­né dla­ně, kte­ré mu nahra­zu­jí plát­no. Takto vzpo­mí­ná reži­sér, sce­náris­ta a drži­tel dvou Oscarů Steven Spielberg na oka­mžik, kdy byl popr­vé osu­do­vě okouz­len fil­mem. Ve svém zda­le­ka nej­o­sob­něj­ším sním­ku Fabelmanovi se vra­cí k vlast­ní­mu dět­ství a dospí­vá­ní, k vyrůs­tá­ní se tře­mi sestra­mi, k zážit­kům ze střed­ní ško­ly a k pro­ble­ma­tic­ké­mu vzta­hu svých rodi­čů.

Photo © Universal Pictures

 

Přestože je Sam Fabelman fik­tiv­ní posta­vou, Steven Spielberg jej pou­ží­vá jako své alter ego, s nímž sdí­lí mno­ho atri­bu­tů, teh­dej­ší život­ní pod­mín­ky a de fac­to i fyzic­kou podo­bu. Fabelmanovi jsou pro­to pře­váž­ně auto­bi­o­gra­fic­kým fil­mem, odli­šu­jí­cím se od rea­li­ty pou­ze v drob­nos­tech a ve jmé­nech jed­not­li­vých postav. Vzpomínky na své mlá­dí tvůr­ce pre­zen­tu­je s urči­tou dáv­kou nos­tal­gie, záro­veň ale nikdy nesklouzá­vá k laci­né­mu sen­ti­men­tu. Namísto dět­sky naiv­ní vyprá­věn­ky o krá­se fil­mo­vé­ho média nato­čil sil­né rodin­né dra­ma, v něm jsou radost­né a humor­né chví­le vyvá­že­ny stej­nou měrou melan­cho­lií a těž­kost­mi.

Na poli dvou dese­ti­le­tí Spielberg reflek­tu­je zásad­ní rodin­né udá­los­ti, setká­vá­ní s pří­buz­ný­mi, život na ame­ric­kých před­měs­tích ve třech růz­ných stá­tech, zku­še­nos­ti židov­ské­ho stu­den­ta na střed­ní ško­le s neži­dov­ský­mi spo­lu­žá­ky, šika­nu, prv­ní roman­tic­ký vztah i pro­mě­ňu­jí­cí se pří­stup k obě­ma rodi­čům, stej­ně jako ty nej­dů­le­ži­těj­ší chví­le, v nichž sehrá­la roli ruč­ní kame­ra. Souběžně s tím, jak eska­lu­jí kon­flik­ty mezi jeho rodi­či, tak Sam zra­je jako fil­mař. Od hra­vých dět­ských poku­sů se vypra­cu­je ke krát­kým žán­ro­vým fil­mům, kte­ré natá­čí se svý­mi sestra­mi a kama­rá­dy coby nad­še­ný ama­tér­ský tvůr­ce. Snímek zachy­cu­je i obdo­bí, kdy si dával od natá­če­ní fil­mů del­ší pau­zu, než se k nim na střed­ní ško­le vrá­til s pří­sli­bem vytvo­řit roč­ní­ko­vé video urče­né k pro­mí­tá­ní na matu­rit­ním ple­se.

 

K fil­mu jako tako­vé­mu Spielberg při­stu­pu­je jako ke dvoj­seč­né zbra­ni, kte­rá doká­že vyvo­lat radost a doje­tí, ale záro­veň může způ­so­bit i bolest nebo zármu­tek. Prostřednictvím vlast­ních výtvo­rů Sam postup­ně pozná­vá sílu fil­mu, onu moc umož­ňu­jí­cí půso­bit na emo­ce lidí v jeho oko­lí a ovliv­ňo­vat jejich úsu­dek, a začne ji vyu­ží­vat. Mezi nej­pů­so­bi­věj­ší pasá­že fil­mu se řadí ty, v nichž se Sam odhod­lá pomo­cí stři­hu mani­pu­lo­vat s poří­ze­ný­mi zábě­ry a při­způ­so­bit si tak rea­li­tu pod­le vlast­ních potřeb. Když se skr­ze vlast­ní domá­cí video z rodin­né­ho výle­tu dozví o skrý­va­ném tajem­ství, tak se nako­nec roz­hod­ne před rodi­či a sestra­mi pro­mít­nout cen­zu­ro­va­nou ver­zi, při­čemž vystři­že­né scé­ny si scho­vá až na vhod­něj­ší pří­le­ži­tost. Později zas zakom­po­nu­je své spo­lu­žá­ky do zázna­mu ze škol­ní­ho dne na plá­ži způ­so­bem, kte­rý se dá vylo­žit jako nená­pad­ná msta.

Herec Gabriel LaBelle je v hlav­ní roli skvě­lý, jeho výko­nu nelze nic vytknout. Naprosto vyni­ka­jí­cí jsou Paul Dano v roli Samova tech­nic­ky nada­né­ho otce, počí­ta­čo­vé­ho inže­ný­ra, kte­rý k syno­vu zájmu o film dlou­ho při­stu­pu­je jako k pou­hé­mu hob­by, a Michelle Williams coby Samova umě­lec­ky zamě­ře­ná mat­ka, u níž chla­pec pocho­pi­tel­ně najde vět­ší pocho­pe­ní. V men­ších rolích zaujmou Seth Rogen jako dáv­ný rodin­ný pří­tel, Judd Hirsch jako Samův svě­ta­zna­lý pra­strýc nebo Jeannie Berlin jako Samova uště­pač­ná babič­ka. Atmosféru rodin­né­ho záze­mí pomá­ha­jí dokres­lit nejen Spielbergovi dvor­ní spo­lu­pra­cov­ní­ci, kame­ra­man Janusz Kamińsky a hudeb­ní skla­da­tel John Williams, ale také per­fekt­ní dobo­vá sty­li­za­ce a důraz na nejmen­ší detai­ly, na nichž Spielberg sta­ví i ve zdán­li­vě banál­ních scé­nách zachy­cu­jí­cích rela­tiv­ně všed­ní oka­mži­ky.

 

Spielbergovo vypra­věč­ské mis­trov­ství se kro­mě toho pro­je­vu­je zejmé­na v leh­kos­ti, s níž struk­tu­ru­je pří­běh a ply­nu­le pro­po­ju­je jeho jed­not­li­vé seg­men­ty, a v jeho prá­ci s obra­zem, jímž doká­že i beze slov zpro­střed­ko­vat slo­ži­té poci­ty, strach, nejis­to­tu, zma­te­ní, zou­fal­ství a jiné vnitř­ní pocho­dy svých hrdi­nů. Mírně neu­stro­je­ně půso­bí jen romanticko-komediální linie ve dru­hé polo­vi­ně fil­mu, kte­rá náh­le mění jeho tón a pře­sou­vá pozor­nost jinam, a anekdo­tic­ky vyzní­va­jí­cí finá­le, jenž namís­to uspo­ko­ji­vě zavr­šu­jí­cí­ho vyvr­cho­le­ní zastá­vá spí­še funk­ci úsměv­né­ho epi­lo­gu.

Fabelmanovi jsou divác­ky vděč­ným dra­ma­tem, nato­če­ným leh­kou rukou zku­še­ným tvůr­cem, jenž je v Hollywoodu stá­le jed­ním z nej­lep­ších vypra­vě­čů, a kte­rý se nyní roz­ho­dl vytvo­řit film o udá­los­tech, kte­ré jej k ono­mu vypra­věč­ství doved­ly. Nijak nezá­le­ží na tom, zda­li o živo­tě Stevena Spielberga něco víte, ani si pří­běh Sama a jeho rodi­ny nemu­sí­te se Spielbergem nijak spo­jo­vat, nicmé­ně je to víta­nou nad­stav­bou. I jiné jeho fil­my totiž obsa­hu­jí moti­vy ovliv­ně­né jeho osob­ní­mi zku­še­nost­mi z mlá­dí a z rodin­né­ho záze­mí, byť to na prv­ní pohled mož­ná není tolik vidět. Ve Fabelmanových o nich popr­vé vyprá­ví napří­mo, a navíc s pocti­vou dáv­kou hra­vos­ti, jem­nos­ti, upřím­nos­ti a citu.

 

---

---