(2 hlasů, průměr: 4,50 z 5)
Loading...Ještě bych se jednou vrátila ke komornímu dramatu Učitelka (2016) režiséra Jana Hřebejka a ráda bych nabídla pokus o psychologický rozbor. Předem bych předeslala, že Zuzna Mauréry ztvárnila svou učitelku zcela věrohodně, asi nejsem zdaleka jediná, kdo jí věřil tu bezcharakterní „manipulátorku“, která hraje svým tělem: usmívá se, lísá se, na rtech med, přitom v srdci jed a pod nánosy ledu mrazivý chlad, že nad tím až zůstává rozum stát. Obrazová kompozice využívá sevřených prostorů školních tříd a bytových interiérů, aby umocnila pocit morální tísně. Byla jsem zcela vtažena do děje a při sledování jsem měla pocit, že se skutečně nacházím stísněna pod tlakem ve škole uprostřed vyučování, kde sice upravená a na první pohled milá paní učitelka s chladným odstupem předkládá dětem předem připravené vyprávění plné vykonstruovaných lží, ideologií a manipulací. Sice se nejedná o vykonstruované dezinformace, jako v případě učitelky, která je známa svými výroky o Ukrajině, to však neznamená, že by se jednalo o menší sociologické nebezpečí. Mimo to jsou známy případy, kdy učitel záměrně uděloval velmi špatné známky, aby si následně vynucoval jejich vylepšení přes postel. Zapátráme-li, nalezneme tolik případů pečujících osob různých profesí, které selhaly a zneužily svého výsadního postavení a byly za to potrestány.
Výborný scénář Petra Jarchovského je údajně inspirován skutečnými událostmi, o tom nepochybuji, všichni jsme se setkali s předáváním dárečků paní učitelce, s uplácením drobnostmi, s odměňováním květinami. Přitom se může jednat o nadsázku, protože skutečnost nemusí být v reálném životě vždy takto vyhrocená – namísto úkolování a zneužívání rodičů i samotných dětí různými domácími pracemi, nákupy, opravami a službami hodinového manžela (jak vidíme ve snímku), může být ve hře obyčejný protekcionismus, upřednostňování některých dětí před jinými, šikana ve formě zasednutí na určité žáčky, nepřiměřené požadavky na děti, staroškolské praktiky, tresty a podobně. A to už je fenomén, se kterým má zkušenost takřka každý, ať už ze svého vlastního dětství anebo později v roli rodiče. Samozřejmě, nemělo by docházet k upřednostňování jednoho dítěte před druhým, učitelka by měla být natolik profesionální člověk, aby dokázala udržet stejný přístup ke všem dětem, nebo se o něj alespoň vědomě pokusit. Ale chodí to takto v reálném světě? Já tu zkušenost bohužel nemám.
Ve filmu zazní okřídlené rčení „Musíme si pomáhat“, přitom když dva dělají totéž, nikdy to není totéž. Není pomoc jako pomoc. Je rozdíl mezi nezištnou pomocí, při které člověk sledujíce vyšší princip i něco ztrácí nebo riskuje vlastní život, a cíleným prospěchářstvím, kde se aktéři pouze sobecky obohacují – jedná se tedy o dobrý obchod. Postava učitelky je do jisté míry karikaturou mocenského principu, který se ale může vyskytovat v různých podobách, v různých profesích na různých místech – film tedy nemá v hledáčku výlučně učitelskou profesi. Jedním z odstrašujících příkladů destruktivního zpracování moci je právě učitelka Zuzany Mauréry, která neodolala pokušení a těžila z výhod plynoucích ze svého výlučného postavení tak jako mnoho dalších před ní. Ono držet v rukou budoucnost, štěstí, blaho a zdraví dítěte je velké břímě a pokušení. V průběhu svého života jsem sice slýchala fráze, že za tento jev nemůže jednotlivec, ale celý systém a jeho nastavení – to je ukázkový příklad alibismu. Já se domnívám, že nemůžeme delegovat zodpovědnost na neživý systém, každý z nás disponuje svou svobodnou vůlí, svědomím, charakterem, zodpovědností i schopností rozhodování. Každý bez výmluv skládáme vlastní účty sám za sebe. Chceme-li změnit svět, musíme začít vždy sami u sebe. Hlavní hrdinka, záporná postava učitelky, bez skrupulí ukazuje, že se neštítí vzít na sebe roli bezcharakterní sociopatky, která se rozhodla vytěžit ze své pozice co největší sousto pro sebe na úkor i psychického zdraví svěřených dětí, které pod jejím tlakem zažívají nespravedlnost, utiskování, šikanu, zvýhodňování loajálních a manipulaci. Kdo se s těmito jevy v reálném životě nikdy nesetkal? Každý z nás v určité míře někdy zažil něco podobného. Někdo se z těchto lekcí naučil, jak to v životě chodí, jak popadnout svou příležitost za pačesy a vytěžit maximum pro sebe, jinému se taková zkušenost stala potvrzením nezávadného charakteru.
Já osobně jsem vyrůstala v období komunismu, tedy žila jsem ve strachu, abych s naivitou sobě vlastní očekávala nějaké zlepšení situace v dospělosti, což se samozřejmě míjí s realitou. Bláhově jsem věřila ve spravedlnost a určité mateřské rysy učitelek škol mateřských i základních, přitom jsem se dočkala jen manipulací a lží, na kterých bylo málo pravdy. Tyto nízké a mrzké tendence tu byly vždy, dnes jako před padesáti lety nebo na počátku věků. Moc v podobě funkce je vždy zneužitelná a stává se prubířským kamenem charakteru a svědomí jednotlivce. Člověk, který získá moc, často začne zneužívat své postavení a ztrácet morální integritu. Říká se „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.“, může za všechno moc?
Moderní rodič, který netouží žít stále poroben ve strachu tak, jako v období komunismu, má jen dvě možnosti: být označen za problémového potížistu, který si stále stěžuje, anebo se stát loajálním prospěchářem, který je ochoten vlézt někomu někam a tolerovat to, co tolerovat nechce. Pakliže soudný člověk není uspokojen ani jednou možností, nabízí se morální dilema, které se jeví jako neřešitelné. Rodiče, kteří se snaží něco změnit ve vztahu „školství – rodina“, bývají souzeni a odsuzováni, potlačováni, pomlouváni, veřejně zostuzováni a umlčováni, přitom ve filmu vidíme, že jsou to skuteční hrdinové, charakterní jedinci, kteří nasazují osud svůj i svých dětí v pomyslném boji za spravedlnost, pravdu a lásku. Ačkoliv v zahraničí na západě je již běžnou praxí určitá míra diskuze mezi zástupci školy a rodiči s dětmi, u nás jakoby stále ještě přežívaly skryté komunistické tendence, což samozřejmě znesnadňuje život těm, kteří se nespokojí s rolí nohsleda, který jen vždy a za všech okolností slepě následuje autoritu, vůdce nebo někoho, koho nekriticky obdivuje. V podtextu je zde často ztráta vlastní vůle, autonomie a schopnosti kritického myšlení. Takových poslušných přisluhovačů, podlézajících na všech frontách, je stále většina, takže jakýkoliv odpor je lehce potlačen.
Jak konkrétně dopadlo řízení ve stížnosti na paní učitelku nám drama neukazuje, tedy můžeme se o výsledku řízení jen domýšlet. Položme si otázku sami sobě, co všechno jsme schopni obětovat pro klid, bezpečí, kariéru a společenské postavení – a co všechno jsme ochotni tolerovat ve jménu strachu? Zvolíme si vzdor, loajalitu nebo rezignaci? Nebo existuje ještě další možné řešení?
Nejnovější komentáře