Thor: Láska jako hrom - recenze (65%)

Thor: Love and Thunder při­chá­zí téměř po polo­vi­ně deká­dy jako pokra­čo­vá­ní vele­ú­spěš­né­ho Ragnaroku (2017), kte­rý v rám­ci Marvel Cinematic Universe zce­la rede­fi­no­val posta­vu Thora i dění kolem něj, a z opo­mí­je­né­ho seri­óz­ní­ho boha udě­lal přes noc jed­nu z nej­ob­lí­be­něj­ších postav v celé sérii, a to hlav­ně díky  reži­sé­ro­vi Taikovi Waititimu, kte­rý viděl Thorovi i v Chrisi Hemsworthovi skry­tý poten­ci­ál a geni­ál­ně jej vyu­žil. Waititi se do reži­sér­ské­ho křes­la vra­cí i pro čtvr­tý díl, otáz­ka tedy je, zda doká­že dosáh­nout stej­né kva­li­ty jako minu­le, či ji snad ješ­tě navý­šit.

A upřím­ně... nedo­ká­zal. Základní pro­blém je v samot­ném scé­ná­ři, a to hned v něko­li­ka vrst­vách. Zaprvé jako by film nedo­ká­zal pořád­ně najít svůj jed­not­ný tón - na jed­nu stra­nu je tu spous­ta kla­sic­ké „Taikovské“ kome­die, kte­rá ovšem opro­ti minu­le půso­bí více tla­če­ná na pilu a ne zda­le­ka vždy zabo­du­je, a samo­zřej­mě nemů­žou chy­bět šíle­né vizu­á­ly a soun­d­track. Na dru­hou stra­nu jsou tu veli­ce váž­né a emo­ce­mi nabi­té scé­ny a téma­ta, jako napří­klad Gorrův pří­běh či Jane a její rako­vi­na, kte­ré by si zaslou­ži­ly pro­stor a něja­ké seri­óz­ní zpra­co­vá­ní, ale mís­to jsou vždy tyto scé­ny naru­še­ny lev­ným, prvo­plá­no­vým vti­pem kte­rý ten­to moment napros­to sho­dí a ve výsled­ku nemá vůbec žád­nou váhu. Přitom tohle byla vždy Waitiho sil­ná strán­ka, napří­klad jeho minu­lý film Jojo Rabbit byl (úmy­sl­ně) dětin­sky vtip­ný, ale také plný srd­ce a duše a veli­ce váž­ných a tra­gic­kých témat, a Waititi tyto dvě strán­ky doká­zal geni­ál­ně vyba­lan­co­vat. Zde to však jak­si nezvlá­dl.

Dále je film nesku­teč­ně uspě­cha­ný, upro­střed fil­mu jako by pros­tě chy­běl kus pří­bě­hu, úpl­né finá­le s Gorrem se jen tak odbi­je za pár minut a vůbec při­tom jeho moti­va­ce k tomu, co pak udě­lá, nedá­vá smy­sl, a v jed­nom momen­tě se u Thora obje­ví zce­la nová schop­nost, o kte­ré nikdo netu­šil, není vůbec nijak vysvět­le­na a zce­la mě z děje vytrh­la. Příběh Jane je také veli­ce uspě­cha­ný, a hlav­ně opro­ti komik­so­vé před­lo­ze půso­bí jako veli­ce sla­bý odvar, což by se ostat­ně dalo říci i o Gorrovi. A v nepo­sled­ní řadě samot­ný Thor - dosud se mi jeho cha­rak­te­ro­vý vývoj veli­ce líbil, jak pou­ží­vá humor jako obran­ný mecha­nis­mus pro­to­že je pří­liš tvr­do­hla­vý a hrdý na to, aby se něko­mu ote­vřel, jen­že ten­to­krát už z něj váž­ně udě­la­li idi­o­ta. Když na začát­ku sice zachrá­ní jed­nu civi­li­za­ci, ale zni­čí jim při­tom to, co je pro ně nej­sva­těj­ší, a nevy­ka­zu­je žád­né znám­ky lítos­ti či poci­tu vinu, říkal jsem si, že to by pře­ce udě­lal Thor z prv­ní­ho fil­mu, a tím­to Thorem on už pře­ce dáv­no není. A podob­ných momen­tů je fil­mu hned něko­lik.

Ovšem nemůžu roz­hod­ně jen kri­ti­zo­vat. I přes jeho nevy­u­ži­tý poten­ci­ál je Christian Bale jako zápo­rák napros­to prvotříd­ní a oprav­du by ten­to film doká­zal herec­ky unést na zádech. Naštěstí nemu­sel, pro­to­že Chris Hemsworth i Natalie Portman mu zdat­ně sekun­do­va­li a doká­za­li poba­vit i dojmout. Již zmí­ně­né vizu­á­ly byly výbor­né, až na pár zvlášt­ních a upřím­ně řeče­no zby­teč­ných CGI momen­tů byly kon­zis­tent­ně kva­lit­ní a téměř ta čer­no­bí­lá bit­ka zná­má již z trai­le­rů byla veli­ce pod­ma­ni­vá. Ze všech Thorů se prá­vě tenhle také nej­ví­ce pono­řil do sever­ské myto­lo­gie. Potěšila mno­há, oprav­du mno­há napo­je­ní na MCU; nej­vý­raz­něj­ší byli asi Guardians, kte­rých se tedy ovšem film zba­vil mož­ná až moc rych­le, nebo tře­ba Celestiálové či jed­no váž­ně pře­kva­pi­vé, zato však veli­ce pří­jem­né cameo. Různé zají­ma­vé nápa­dy z komik­sů, o kte­rých jsem si upřím­ně nemys­lel, že je v MCU kdy uvi­dím, zde byly na fil­mo­vém plát­ně „zvěč­ně­ny“ (mrk). A cel­ko­vé téma fil­mu, lás­ka a její vari­a­ce (ztrá­ta, pocit viny, sebe­lí­tost, nená­vist, tou­ha po pomstě a odpuš­tě­ní), ze bylo, když to vez­mu kolem a kolem, vlast­ně ztvár­ně­no dob­ře, a bylo z fil­mu jas­ně a zře­tel­ně čitel­né.

Jako celek je však film po exce­lent­ním tře­tím dílu zkla­má­ním.

65%.

---