Stojí si jen tak v centru dění. Dům jako kotva v přístavu. Dům jako útočiště před světem. Dům jako smysl života v okamžiku, kdy se zdá, že život smysl ztratil. Toto všechno a ještě něco navíc představuje pro Annie, mladou vdovu se třemi dětmi. „Za povinnost si vzala vybudovat pro sebe a pro děti bezpečný domov, pevnější než cihly, tvořící jeho zdi útočiště, které už navždy ochrání před jakoukoliv bolestí. Domov - tenhle dům - byl její Velkou čínskou zdí, její Maginotovou linií. Ten dům se stal jejím útočištěm i žalářem, vášní i nepřítelem, spásou i zkázou.”
Už tři roky o něj pečuje jako o živou bytost, vylepšuje ho, svépomocně opravuje a udržuje, jen aby zapomněla na to, že je sama, bez manžela, a že žije ve městě, kterému zcela nerozumí a které nerozumí jí. I po deseti letech, co se přistěhovala, je na ní znát, že je Američanka, co se snaží mluvit francouzsky. V okamžiku, kdy se její finanční situace nebezpečně blíží k nule a hrozí jí vystěhování, vzchopí se z otupělosti a žalu a začne bojovat. Nabídne volné pokoje k pronájmu a věci se dají do pohybu…
Dům se zaplní cizími osudy, a co mělo vypadat snadně, nakonec snadné není. Pobyt v Paříži má v sobě příslib nových začátků, a tak se zde potkává Lola utíkající s dětmi od manžela, éterická dívka Althea a nakonec zde najde i útočiště Anniin kamarád Jared, pařížský bohém, malíř a ztroskotanec v jedné osobě. A město se otevírá a skládá ódy na ženskou krásu, protože přece ve Francii věk nehraje žádnou roli a muži jsou prostředím a výchovou vycepováni oslavovat ženy jakéhokoliv věku, ve Francii je flirtování zákonem a neflirtování zločinem.
Pramínky jednotlivých osudů se proplétají, až vytvoří jeden jediný. Přes rozdílnost každého z nich, anebo právě kvůli ní, vytváří navzájem propletenou síť. Vypravěč ve třetí osobě má široký záběr, takže se čtenář snadno přesunuje z minulosti do přítomnosti a všechno je jasné. Ze začátku převažují ženské obsahy, ale i to se mění. Mužský prvek zaklepe zprvu nesměle na dveře a je vpuštěn dál s tím, že je to jen na chvilku. Ale nakonec se brána otevře a může si chodit sem a tam, jak se mu zlíbí. A společně s ním se do uspořádaného mikrovesmíru vloudí i chaos světa tam venku… Jazyk příběhu je přirozený a živý. Plyne jako řeka, někdy lehce zpomalí, ale po chvilce nabere dech a posunuje lodičku příběhu čím dál rychleji k rozuzlení. Jen v milostných scénách by se dalo ubrat na prvoplánové popisnosti, protože ztopořené penisy a ňadra trčící jako hlavice dvou raket původní křehkou atmosféru zabarví nevyžádanými odstíny šedi.
Ze stránek je cítit Paříž… jakoby ta vždy upravená Dáma s namalovanými rty nepozorovaně vklouzla mezi ženské hrdinky a neskutečným šarmem a vybranými způsoby je bez námahy přehrála. Šíří kolem sebe vůni čerstvé kávy, croissantů a všudypřítomného milování a tvoří tak protiklad k životu za tepaným plotem. A když se knížka nakonec zaklapne, přece jen něco přetrvává. Věčné poselství města nad Seinou o tom, jak důležité je umět se starat o sebe a následně pak i o druhé, jak důležité je umět prospívat a vzkvétat…
Corine Gantz se narodila ve Francii, kde prožila prvních dvacet let svého života. Vystudovala moderní umění na Sorbonně, pracovala v oblasti marketingu a reklamy v Paříži, San Francisku a Los Angeles. Je autorkou populárního bloku Hidden in France. (informace viz přebal knihy)
GANTZ, Corine. Skryto v Paříži. Přeložil Jiří CHODIL. Praha: Motto, 2017. ISBN 978-80-267-0825-4.
Nejnovější komentáře