Flirtování je zákonem, neflirtování je zločin a to nejen na jaře…

Stojí si jen tak v cen­t­ru dění. Dům jako kot­va v pří­sta­vu. Dům jako úto­čiš­tě před svě­tem. Dům jako smy­sl živo­ta v oka­mži­ku, kdy se zdá, že život smy­sl ztra­til. Toto všech­no a ješ­tě něco navíc před­sta­vu­je pro Annie, mla­dou vdo­vu se tře­mi dět­mi. „Za povin­nost si vza­la vybu­do­vat pro sebe a pro děti bez­peč­ný domov, pev­něj­ší než cih­ly, tvo­ří­cí jeho zdi úto­čiš­tě, kte­ré už navždy ochrá­ní před jakou­ko­liv boles­tí.  Domov - tenhle dům - byl její Velkou čín­skou zdí, její Maginotovou linií. Ten dům se stal jejím úto­čiš­těm i žalá­řem, váš­ní i nepří­te­lem, spá­sou i zká­zou.”

Už tři roky o něj peču­je jako o živou bytost, vylep­šu­je ho, své­po­moc­ně opra­vu­je a udr­žu­je, jen aby zapo­mně­la na to, že je sama, bez man­že­la, a že žije ve měs­tě, kte­ré­mu zce­la nero­zu­mí a kte­ré nero­zu­mí jí. I po dese­ti letech, co se při­stě­ho­va­la, je na ní znát, že je Američanka, co se sna­ží mlu­vit fran­couz­sky. V oka­mži­ku, kdy se její finanč­ní situ­a­ce nebez­peč­ně blí­ží k nule a hro­zí jí vystě­ho­vá­ní, vzcho­pí se z otu­pě­los­ti a žalu a začne bojo­vat. Nabídne vol­né poko­je k pro­nájmu a věci se dají do pohy­bu…

Dům se zapl­ní cizí­mi osu­dy, a co mělo vypa­dat snad­ně, nako­nec snad­né není. Pobyt v Paříži má v sobě pří­slib nových začát­ků, a tak se zde potká­vá Lola utí­ka­jí­cí s dět­mi od man­že­la, éte­ric­ká dív­ka Althea a nako­nec zde najde i úto­čiš­tě Anniin kama­rád Jared, paříž­ský bohém, malíř a ztros­ko­ta­nec v jed­né oso­bě. A měs­to se ote­ví­rá a sklá­dá ódy na žen­skou krá­su, pro­to­že pře­ce ve Francii věk nehra­je žád­nou roli a muži jsou pro­stře­dím a výcho­vou vyce­po­vá­ni osla­vo­vat ženy jaké­ho­ko­liv věku, ve Francii je flir­to­vá­ní záko­nem a neflir­to­vá­ní zlo­či­nem.

Pramínky jed­not­li­vých osu­dů se pro­plé­ta­jí, až vytvo­ří jeden jedi­ný. Přes roz­díl­nost kaž­dé­ho z nich, ane­bo prá­vě kvů­li ní, vytvá­ří navzá­jem pro­ple­te­nou síť. Vypravěč ve tře­tí oso­bě má širo­ký záběr, tak­že se čte­nář snad­no pře­su­nu­je z minu­los­ti do pří­tom­nos­ti a všech­no je jas­né. Ze začát­ku pře­va­žu­jí žen­ské obsa­hy, ale i to se mění. Mužský prvek zakle­pe zpr­vu nesmě­le na dve­ře a je vpuš­těn dál s tím, že je to jen na chvil­ku. Ale nako­nec se brá­na ote­vře a může si cho­dit sem a tam, jak se mu zlí­bí. A spo­leč­ně s ním se do uspo­řá­da­né­ho mik­ro­vesmí­ru vlou­dí i cha­os svě­ta tam ven­ku… Jazyk pří­bě­hu je při­ro­ze­ný a živý. Plyne jako řeka, někdy lehce zpo­ma­lí, ale po chvil­ce nabe­re dech a posu­nu­je lodič­ku pří­bě­hu čím dál rych­le­ji k rozuz­le­ní. Jen v milost­ných scé­nách by se dalo ubrat na prvo­plá­no­vé popis­nos­ti, pro­to­že zto­po­ře­né peni­sy a ňad­ra trčí­cí jako hla­vi­ce dvou raket původ­ní křeh­kou atmo­sfé­ru zabar­ví nevy­žá­da­ný­mi odstí­ny šedi.

Ze strá­nek je cítit Paříž… jako­by ta vždy upra­ve­ná Dáma s nama­lo­va­ný­mi rty nepo­zo­ro­va­ně vklouz­la mezi žen­ské hrdin­ky a nesku­teč­ným šar­mem a vybra­ný­mi způ­so­by je bez náma­hy pře­hrá­la. Šíří kolem sebe vůni čer­stvé kávy, cro­issan­tů a všu­dypří­tom­né­ho milo­vá­ní a tvo­ří tak pro­ti­klad k živo­tu za tepa­ným plo­tem. A když se kníž­ka nako­nec zaklap­ne, pře­ce jen něco pře­tr­vá­vá. Věčné posel­ství měs­ta nad Seinou o tom, jak důle­ži­té je umět se sta­rat o sebe a násled­ně pak i o dru­hé, jak důle­ži­té je umět pro­spí­vat a vzkvé­tat…

Corine Gantz se naro­di­la ve Francii, kde pro­ži­la prv­ních dva­cet let své­ho živo­ta. Vystudovala moder­ní umě­ní na Sorbonně, pra­co­va­la v oblas­ti mar­ke­tingu a rekla­my v Paříži, San Francisku a Los Angeles. Je autor­kou popu­lár­ní­ho blo­ku Hidden in France. (infor­ma­ce viz pře­bal kni­hy)

GANTZ, Corine. Skryto v Paříži. Přeložil Jiří CHODIL. Praha: Motto, 2017. ISBN 978-80-267-0825-4.

---