Franz: Kafkův životopisný film s chutí Agnieszky Hollandové vykresluje nezapomenutelný obraz

Photo © Marlene Film Production

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Život a odkaz nej­slav­něj­ší­ho praž­ské­ho oby­va­te­le zkou­má film Franz, kte­rý po pre­mi­é­ře na Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Benátkách vstu­pu­je ten­to víkend do čes­kých kin. Tento pozo­ru­hod­ný živo­to­pis­ný film reži­sér­ky Agnieszky Hollandové se pohy­bu­je na hra­ni­ci mezi tra­dič­ní­mi žán­ro­vý­mi tro­py a kaf­kov­ský­mi úle­ty - a vyža­du­je, aby divá­ci, kte­ří na film při­chá­ze­jí, byli s auto­rem a jeho dílem již obe­zná­me­ni - ale nád­her­ná výpra­va, živé zábě­ry praž­ských ulic a vyni­ka­jí­cí herec­ké výko­ny sku­teč­ně oži­vu­jí jeho téma.

Hodnota Franze jako uce­le­né­ho živo­to­pis­né­ho fil­mu nebo samo­stat­né­ho vyprá­vě­ní je spor­ná, ale v jed­né věci má film nepo­chyb­ně prav­du: v ústřed­ním por­trétu slav­né­ho spi­so­va­te­le, kte­rý Idan Weiss ztvár­nil tak neza­po­me­nu­tel­ně, že je před­ur­čen stát se defi­ni­tiv­ní vizí Kafky pro budou­cí gene­ra­ce.

Franz není struk­tu­ro­ván jako tra­dič­ní živo­to­pis­ný film, ale jako roz­tříš­tě­ný kalei­do­skop scén z Kafkova živo­ta (někdy uvá­dě­ných mimo pořa­dí) spo­lu se sek­ven­ce­mi, v nichž ved­lej­ší posta­vy roze­bí­ra­jí jeho cha­rak­ter - jak po jeho před­čas­né smr­ti v roce 1924, tak o 100 let poz­dě­ji, kdy prů­vod­ce pro­vá­dí sku­pi­ny růz­no­ro­dých turis­tů po praž­ských mís­tech, kte­rá ovliv­ni­la jeho život a kte­rá dnes nesou jeho odkaz.

Současné scé­ny, v nichž se v roli prů­vod­ky­ně obje­vu­je Emma Smetana, půso­bí osvě­žu­jí­cím hra­vým dojmem. Ta vyprá­ví v něko­li­ka jazy­cích, když pro­vá­dí po praž­ském Kafkově muzeu a sku­teč­ných mís­tech, kde žil, včet­ně dom­ku ve Zlaté ulič­ce na Pražském hra­dě a jeho rodin­né­ho síd­la u Staroměstského náměs­tí. Samozřejmě se také zasta­ví u (fik­tiv­ní­ho) Kafkova ham­bur­ge­ru, kde prů­vod­ky­ně dosta­ne výkop, když kro­ni­kář­sky popi­su­je oblí­be­né jíd­lo pro­slu­lé­ho vege­ta­ri­á­na Franze Kafky a jeho leti­tý odkaz v Praze.

V Kafkově době (a nově­ji i po ní) je vel­ké pro­cen­to Franze věno­vá­no posta­vám z jeho živo­ta - léka­řům, přá­te­lům a rodin­ným pří­sluš­ní­kům včet­ně strý­ce Sebastiana (Ivan Trojan) -, kte­ří se sna­ží vysvět­lit Kafkovu exis­ten­ci, zatím­co si žijí své vlast­ní živo­ty. V těch­to scé­nách se mno­hem více vyprá­ví, než uka­zu­je, ale obzvláš­tě půso­bi­vé jsou sek­ven­ce s Maxem Brodem (Sebastian Schwarz) a Kafkovou sestrou Ottlou (Katharina Stark) v nacis­ty oku­po­va­né Praze. Brod ute­če s Kafkovými nevy­da­ný­mi ruko­pi­sy do Palestiny, zatím­co Ottla bude zavraž­dě­na v Osvětimi.

Franz dělá všech­no pro to, aby se nestal tra­dič­ním živo­to­pis­ným fil­mem - je tu i něko­lik inter­pre­tač­ních tan­ců a neza­po­me­nu­tel­né ztvár­ně­ní auto­ro­va romá­nu V tresta­nec­ké kolo­nii s Josefem Trojanem v roli ces­to­va­te­le a Janem Budařem v roli důstoj­ní­ka -, ale scé­nář Marka Epsteina nachá­zí nej­jis­těj­ší opo­ru při líče­ní klí­čo­vých udá­los­tí Kafkova živo­ta, pře­de­vším během jeho vzta­hu s Felice Bauerovou (Carol Schulerová) z let 1912-1915.

Jako by tvůr­ce muse­lo bolet zařa­ze­ní scén, v nichž Kafkova mat­ka (Sandra Korzeniaková) naří­ká nad smr­tí dvou star­ších Franzových bra­trů (nebez­peč­ně se blí­ží k linii Deweyho Coxe „zemřel špat­ný syn“) a jeho otec (Peter Kurth) odmí­tá jeho lite­rár­ní „koní­ček“ s hor­li­vos­tí tatín­ka z fil­mu Jazzový zpě­vák (nebo spíš Weird: The Al Yankovic Story). Paradoxně se však jed­ná o jed­ny z nej­sil­něj­ších momen­tů fil­mu - jen v rám­ci Kafkova živo­ta moh­ly tyto zásob­ní tro­py půso­bit tak váž­ně a pro­cí­tě­ně.

Vztah mezi Franzem a jeho otcem Hermannem, kte­ré­ho Kurth hra­je s děsi­vou auto­ri­tou, se stá­vá emo­ci­o­nál­ním jádrem fil­mu. Hermann chce, aby Franz šel v továr­ně v jeho sto­pách: „Azbest!“ pro­hla­šu­je jeho švagr s hor­li­vos­tí chláp­ka z plas­ti­kář­ské­ho fil­mu Absolvent. Franz mezi­tím není žád­ný rebel, ale dělá všech­no pro to, aby si zís­kal otcův respekt, a záro­veň si ucho­vá­vá prcha­vou nadě­ji, že otec jed­nou uzná jeho cenu jako spi­so­va­te­le.

V jed­né z nej­lep­ších scén fil­mu Hermann pro­ne­se tvr­dou kri­ti­ku Kafkovy posled­ní nove­ly. Ale Franze to neza­jí­má: „Četl jsi moje dílo!“ vykřik­ne s úsmě­vem. Pak ale Holland film pře­to­čí, pro­to­že to se samo­zřej­mě nesta­lo; Franzovi je sou­ze­no pro­jít živo­tem bez obdi­vu otce, vlast­ně koho­ko­li jiné­ho - tepr­ve ve smr­ti dosáh­ne lás­ky, po kte­ré tolik tou­žil. Obzvlášť půso­bi­vá je závě­reč­ná scé­na, kdy Hermann pla­tí domá­cí­mu ve Franzově nyní vybyd­le­ném bytě.

Franz stou­pá vzhů­ru téměř vždy, když je Weiss na plát­ně jako ústřed­ní posta­va, cho­dí­cí záha­da, kte­rá si nero­zu­mí o nic lépe než divá­ci. Film je dopl­něn dvě­ma kaf­kov­ský­mi sek­ven­ce­mi - v prv­ní se Franz doža­du­je drob­ných od žeb­rá­ka a ve dru­hé ho poš­tov­ní úřed­ník pou­čí o tom, jak je důle­ži­té být v kore­spon­den­ci struč­ný - a Weiss je doko­na­lým ztě­les­ně­ním posta­vy, kte­rá se záro­veň doká­že i nedo­ká­že vyrov­nat s exis­ten­ci­ál­ní­mi absur­di­ta­mi, kte­ré ji obklo­pu­jí. Těžko si lze před­sta­vit jinou inter­pre­ta­ci této posta­vy.

Výrazná výpra­va fil­mu - pře­ky­pu­jí­cí jas­ný­mi, živou­cí­mi kuli­sa­mi a kos­týmy, kte­ré evo­ku­jí Amadea více než typic­ké dobo­vé dílo z počát­ku 20. sto­le­tí - mu dodá­vá pocit nad­ča­so­vos­ti; ústřed­ní Praha, vystu­pu­jí­cí jako ona sama napříč více než sto­le­tím, ten­to efekt ješ­tě pro­hlu­bu­je. Živý post-punkový soun­d­track s původ­ní­mi pís­ně­mi pol­ské indie kape­ly Trupa Trupa ješ­tě více pod­tr­hu­je Kafkovu transcen­den­tál­ní při­taž­li­vost.

„Klíč k pocho­pe­ní Kafky byl pohřben spo­lu s ním,“ říká jed­na z postav na kon­ci fil­mu. Franz je netra­dič­ní živo­to­pis­ný film, kte­rý se roz­ho­dl, že nemá smy­sl sna­žit se pocho­pit svou ústřed­ní posta­vu kon­venč­ním způ­so­bem, a to není postoj, kte­rý by oslo­vil všech­ny divá­ky (pro ty, kte­ří hle­da­jí uce­le­něj­ší bio­gra­fii, odved­la obdi­vu­hod­nou prá­ci mini­sé­rie Kafka z roku 2024). Místo toho je Franz fil­mo­vým ekvi­va­len­tem rotu­jí­cí Kafkovy hla­vy Davida Černého v cen­t­ru Prahy; pří­běh mož­ná neu­spo­ko­jí v tra­dič­ním poje­tí, ale záži­tek z jeho sle­do­vá­ní je stej­ně neza­po­me­nu­tel­ný a obo­ha­cu­jí­cí.