Furiosa: Sága Šíleného Maxe

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Stát se Furiosou:

GEORGE MILLER: Proces, jakým se Anya sta­la Furiosou, pod­le mě začal v jejím vlast­ním dět­ství, ve věcech, kte­ré ji for­mo­va­ly, v živo­tě, kte­rý pro­ži­la, a v její vnitř­ní osob­nos­ti - v Anye je něco vel­mi živel­né­ho, roz­hod­ná vlast­nost. V pro­ce­su natá­če­ní toho­to fil­mu jsem vidě­la odhod­lá­ní udě­lat něco dob­ře a pořád­ně, a to mě nepře­kva­pi­lo, když jsem vědě­la, že je nejmlad­ší v rodi­ně s mno­ha sou­ro­zen­ci. Anya musí v tom­to fil­mu hod­ně řídit. A samo­zřej­mě nevím proč, ale nemě­la řidi­čák. Myslím, že víc času strá­vi­la jízdou na motor­ce. Ale ať už to bylo jak­ko­li, nemě­la moc zku­še­nos­tí s říze­ním vozi­del a nemě­la řidič­ský prů­kaz. Ještě než zača­la pra­co­vat na fil­mu, zača­la řídit. A než se dosta­la do Austrálie, Guy Norris a kaska­dér­ský tým mi posí­la­li videa, jak řídí, jak dělá kotr­mel­ce a všech­ny ty otoč­ky o 180 stup­ňů a podob­ně. Začal jsem vidět, jak se v pří­bě­hu obje­vu­je říze­ní na úrov­ni Furiosy. A to se týka­lo vše­ho, pou­ží­vá­ní střel­ných zbra­ní. Ona je někdo, kdo se těm­to novým doved­nos­tem doká­zal vel­mi rych­le při­způ­so­bit, a mys­lím, že prá­vě to Edgara při­mě­lo říct: „Udělej to, udě­lej to!“. Tomu vše­mu rozu­měl. Je vel­mi zruč­ná v tan­ci a zpě­vu a já jsem si říkal, že když zvlád­ne tohle, moh­la by si posta­vit hla­vu i s čím­ko­li fyzic­kým, zejmé­na s tako­vou­to fyzic­kou rolí. Ona, stej­ně jako posta­va Šíleného Maxe v prů­bě­hu všech těch­to fil­mů, a vlast­ně i Furiosa ve „Fury Road“, jsou to vel­mi lako­nic­ké posta­vy. Musí toho umět hod­ně už jen tím, že jsou před kame­rou. Slova jsou pou­ží­vá­na jako for­ma pará­dy. Ve svě­tě Pustiny nejsou rekre­ač­ní. Jsou tu pros­tě pro­to, aby sdě­lo­va­la pod­stat­né infor­ma­ce. A tak všech­ny tyto posta­vy toho moc neřek­nou, ale roz­hod­ně toho musí hod­ně říct svou pří­tom­nos­tí před kame­rou, svým pro­žit­kem a inter­ak­cí s ostat­ní­mi posta­va­mi. A to Anya umí na jed­nič­ku.

Pretorián Jack:

GEORGE MILLER: Pretorián Jack je Pretorián stej­ným způ­so­bem, jakým začí­na­la Furiosa ve fil­mu „Fury Road“, tedy jako Imperátor a Pretorián - někdo, kdo sto­jí výše v hie­rar­chii nad­vlá­dy v Pustině, na jejímž vrcho­lu je Nesmrtelný Joe. A tak je Pretorián Jack tím, s kým je Furiosa okol­nost­mi napros­to donu­ce­na spo­lu­pra­co­vat při svém odhod­lá­ní dostat se domů. Je to v pod­sta­tě kla­sic­ký váleč­ník, jak sám v pří­bě­hu zdů­raz­ňu­je. Jeho způ­sob pře­ži­tí a bytí v tom­to svě­tě spo­čí­vá v tom, že je zku­še­ný váleč­ník, kon­krét­ně je to bojov­ník na cestách, kte­rý řídí toto vozi­dlo jako Pretorián ve služ­bách Nesmrtelného Joea. Je hod­ně podob­ný ostat­ním vojá­kům, a jak zdů­raz­ňu­je, jeho mat­ka a otec byli váleč­ní­ci a hle­da­li, i když svět padl, spra­ved­li­vou věc, ctnost­nou věc... a nikdy ji nena­šli. To sly­ší­te od vojá­ků stá­le doko­la - říka­jí, že nako­nec jste tam jako pro­fe­si­o­nál­ní voják. Ale ta věc je vede­na jiný­mi a nemu­sí být nut­ně ctnost­ná. To je dile­ma vojá­ka, kte­ré se ode­hrá­vá v pří­pa­dě Pretoriána Jacka. Ten se stá­vá nejen pro­střed­kem, díky němuž se stá­vá váleč­ní­kem, ale v dospě­los­ti i pro­střed­kem, díky němuž se stá­vá impe­rá­tor­kou Furiosou a nako­nec i pre­to­ri­án­kou.

Jakmile jsme obsa­di­li Anyu a Chrise, měl jsem v hla­vě něko­lik lidí. Nikki Barrettová, úžas­ná cas­tingo­vá agent­ka, sesta­vi­la seznam lidí a v něm prv­ních deset favo­ri­tů. Přečetl jsem si jmé­no Tom Burke a hned to bylo jas­né. Zbytek sezna­mu jsem ani neče­tl. Jelikož jsem pra­co­val s Tildou [Swinton], věděl jsem o Tomu Burkovi, pro­to­že Tilda samo­zřej­mě pra­cu­je s Joannou Hogg. Viděl jsem ho ve fil­mu Suvenýr a oprav­du mě zau­jal. A pak jsem viděl pár dal­ších věcí, kte­ré udě­lal, a ve chví­li, kdy tam bylo jeho jmé­no, pří­sa­hám, že jsem zby­tek sezna­mu neče­tl. Zavolala jsem Nikki a řek­la: „To je Tom Burke“. A opět to byl jeden z těch sil­ných intu­i­tiv­ních sko­ků, za kte­ré jsem oprav­du rád, pro­to­že byl pros­tě skvě­lý a zapa­dl do fil­mu, postav a pro­ce­su oprav­du, oprav­du dob­ře.

Vozidla a posta­va:

GEORGE MILLER: „Furiosa“ se ode­hrá­vá v prů­bě­hu 15 let, tak­že tu máte vel­ké časo­vé sko­ky a je to v pod­sta­tě ody­sea jed­né posta­vy, kte­rá pro­chá­zí řadou zkou­šek a sbí­rá doved­nos­ti, kte­ré jí mají pomo­ci spl­nit její cíl, tedy dostat se domů. Mezi vše­mi těmi zkouš­ka­mi je řada akč­ních scén, kte­ré mají ten­den­ci s postu­pem fil­mu nabý­vat na inten­zi­tě. A jedi­ná věc, kte­rou nemů­že­te udě­lat - pokud dělá­te prequel nebo pokra­čo­vá­ní fil­mu, kte­rý nava­zu­je na již exis­tu­jí­cí film - je opa­ko­vat stej­né tro­py, kte­ré jste zaved­li v před­cho­zím fil­mu. Ale na dru­hou stra­nu exis­tu­je povin­nost vyprá­vět pří­běh stej­ným způ­so­bem. Takže je v něm něko­lik akč­ních sek­ven­cí, včet­ně jed­né klí­čo­vé v cen­t­ru fil­mu, Černého pasa­žé­ra, kde se Furiosa ukrý­vá v tom­to vel­kém váleč­ném vrtu­l­ní­ku - je to ekvi­va­lent Pustiny, kde se sta­ví něja­ká vel­ko­le­pá vesmír­ná loď, kte­rá nás dopra­ví na Mars nebo ješ­tě dál.

Jednou z věcí, na kte­rou jsme se sna­ži­li dát si pozor jak ve fil­mu Fury Road, tak ve fil­mu Furiosa, je, aby vozi­dla před­sta­vo­va­la posta­vy - jsou roz­ší­ře­ním postav stej­ným způ­so­bem jako kos­tým, vla­sy a coko­li dal­ší­ho, včet­ně zbra­ní a všech arte­fak­tů, kte­ré nesou. Takže Maxovo vozi­dlo je jeho V8 Interceptor - je to do znač­né míry Max. Dementus se v prů­bě­hu ságy mění, čer­ve­ný Dementus jez­dí na své vozo­vé motor­ce a poz­dě­ji skon­čí ve vel­kém mon­ster truc­ku, jak jeho posta­va zís­ká­vá vět­ší pří­stup k pali­vu, více chrch­lá a coko­li - to se stá­vá jeho cha­rak­te­rem. Mary Jabasa, začí­ná na koni a z oprýska­né roz­bi­té motor­ky pře­chá­zí na hro­mo­vou motor­ku. A Furiosa nako­nec pomá­há posta­vit ten­to váleč­ný vůz, kte­rý je vel­kým pokro­kem opro­ti váleč­né­mu vozu, kte­rý se obje­vil ve fil­mu „Fury Road“. Ten před­sta­vu­je její potře­bu unik­nout. Když se sama sta­ne Pretoriánkou, ten­to War Rig se roz­ší­ří na dvo­ji­tý tan­ker War Rig, kte­rý má spo­leč­ně s Pretoriánem Jackem, což je tak tro­chu repre­zen­tu­je. Vozidla jsou tedy sou­čás­tí postav, stej­ně jako akč­ní sek­ven­ce musí odha­lo­vat cha­rak­ter. To je do znač­né míry způ­sob, jakým se sna­ží­me navrh­nout archi­tek­tu­ru těch­to pří­bě­hů.

Akční sek­ven­ce a cha­rak­ter:

GEORGE MILLER: No, samo­zřej­mě, že tam jsou akč­ní sek­ven­ce - jsem na tom závis­lý. Filmová řeč, kte­rá je v pod­sta­tě sta­rá tepr­ve 150 let, je úpl­ně nový jazyk. Učí se vel­mi rych­le. A je to uni­ver­zál­ní jazyk - i malé děti, ať už jsou kde­ko­li na svě­tě, rozu­mí fil­mo­vé syn­ta­xi. A pro mě je akč­ní film čis­tá kine­ma­to­gra­fie. Proto si nemůžu pomoct. To je pro mě oprav­du zají­ma­vé, pokud to slou­ží posta­vám v pří­bě­hu. Takže ve fil­mu „Furiosa“ je samo­zřej­mě akce, je jí hod­ně a je jiná. Myslím, že kdy­by se jen opa­ko­va­lo to, co jsme děla­li ve „Fury Road“, pak by to bylo vní­má­no jako cynic­ké cvi­če­ní - pokaž­dé, když vidí­te něco, co v pod­sta­tě opa­ku­je to, co bylo úspěš­né v minu­los­ti, lidé se tím zne­cit­li­ví. Musí to mít něco vel­mi svě­ží­ho. Musí to být jedi­neč­ně zná­mé. Myslím, že mohu říct, že akce ve fil­mu Furiosa je jedi­neč­ně pově­do­má fil­mu Fury Road.

Hudba a zvuk:

GEORGE MILLER: Rob Mackenzie, dohlí­že­jí­cí stři­hač zvu­ku, a Tom Holkenborg, náš skla­da­tel, se oba zapo­ji­li už na začát­ku. Obvykle při mixu, ale­spoň tra­dič­ně, vždyc­ky dochá­zí k bitvě mezi skla­da­te­lem a lid­mi od zvu­ko­vé­ho desig­nu - nesly­ší­me zvuk, nesly­ší­me efek­ty nebo nesly­ší­me hud­bu. Ale v pod­sta­tě se z nich sta­la jed­na věc. Hudba je v pod­sta­tě vnitř­ním vypra­vě­čem pří­bě­hu, nepřed­bí­há reak­ci pub­li­ka. Myslím, že v minu­los­ti jsem někdy ze zou­fal­ství pou­ží­val hud­bu ve svých fil­mech jako způ­sob, jak divá­kům říct, co mají cítit, pro­to­že jsem si nebyl jis­tý, že to budou cítit. Tohle ale tako­vý záměr nemá. Hudba jako vnitř­ní vypra­věč pře­bí­rá to, co je pro posta­vu spe­ci­fic­ké, a v urči­tých momen­tech, když je to nut­né, v pod­sta­tě divá­kům sig­na­li­zu­je - nebo nazna­ču­je či vyzý­vá divá­ky, aby cíti­li -, že se spe­ci­fič­nost posta­vy stá­vá uni­ver­zál­ní. V pří­bě­zích vždy pře­chá­zí­me od spe­ci­fi­ky posta­vy k vět­ším uni­ver­zál­ním téma­tům. A to je, mys­lím, to, co hud­ba umí nej­lé­pe.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře