George Millerův dynamický svět ve filmu „Furiosa: Sága Šíleného Maxe“ – napětí mezi zrychlením a zpomalením

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Atmosféru na pla­ce fil­mu George Millera Furiosa: Sága Šíleného Maxe lze téměř beze zbyt­ku defi­no­vat těmi­to dvě­ma kine­tic­ký­mi sta­vy. Tady, na pustých plá­ních Broken Hillu v Novém Jižním Walesu, se pro­ti pra­staré­mu tichu roz­bí­ha­jí a zasta­vu­jí moto­ry, zatím­co Millerův štáb pro­chá­zí pří­pra­vou vozi­del. Pokaždé, když se motor roz­to­čí na maxi­mum, je scé­na pro­plách­nu­ta dáv­kou orga­ni­zo­va­né­ho cha­o­su. Nabíjí to ener­gií, povzbu­zu­je. Ale když pís­ty zpo­ma­lí a země se vrá­tí do při­ro­ze­né­ho sta­vu kli­du, zůstá­vá jis­té napě­tí. Očekávání narůs­tá, což her­ce a štáb napl­ňu­je zvý­še­ným vzta­hem k natá­če­né­mu fil­mu, k vyprá­vě­né­mu pří­bě­hu.

Není pod­stat­né, zda jsou okol­nos­ti vykal­ku­lo­va­né, nebo orga­nic­ké (nebo obo­jí). Důležitý je tvůr­čí roz­ruch, kte­rý ten­to pří­stup vyvo­lá­vá. Jeho úči­nek se pro­je­vu­je v prá­ci Millerových tvůr­ců a řeme­sl­ní­ků. Nad poušt­ní­mi pís­ky se tyčí mohut­ná váleč­ná plo­ši­na, peč­li­vě dovy­ba­ve­ná vše­mi slav­ný­mi mast­ný­mi bra­vu­ra­mi nechval­ně pro­slu­lé este­ti­ky „Pustiny“. O kou­sek dál pra­cu­jí mecha­ni­ci na podob­ně nadu­pa­ném muscle caru. Tým zku­še­ných kadeř­ní­ků a mas­ké­rů neú­nav­ně pra­cu­je na dvou hlav­ních před­sta­vi­te­lích fil­mu, zatím­co kaska­dér­ský tým nacvi­ču­je na dal­ší den bou­rá­ní, vále­ní a otá­če­ní. A upro­střed toho vše­ho sto­jí klid­ný hlav­ní hrdi­na, kte­rý se zdá být upro­střed tak­to struk­tu­ro­va­né­ho šílen­ství jako doma.

„Myslím, že všech­ny fil­my jsou tak či onak ale­go­ric­ké,“ říká Miller na začát­ku odpo­vě­di na otáz­ku, kte­rou jsem mu polo­žil ohled­ně půvo­du jeho pří­bě­hu o Furiose. „Jako lid­ské bytos­ti, ať jsme kde­ko­li v čase a pro­sto­ru, máme stej­né vzor­ce cho­vá­ní. I když se pří­běhy Šíleného Maxe ode­hrá­va­jí v něja­ké degra­do­va­né budouc­nos­ti, stá­le se vra­cí­me k cho­vá­ní, kte­ré je stře­do­vě­ké nebo před­stře­do­vě­ké. Svým způ­so­bem je to posun dopře­du do minu­los­ti, a když se na to dívá­me v sou­čas­nos­ti, pomě­řu­je­me to se sou­čas­ným duchem doby a s věc­mi, kte­ré zaží­vá­me v naší době.“

Millerův před­cho­zí film, bri­lant­ní Mad Max: Fury Road, je plný momen­tů zachy­cu­jí­cích osu­do­vou rov­no­váhu mezi zrych­le­ním a zpo­ma­le­ním. Vezměme si tře­ba úvod fil­mu: Max Rockatansky po úle­vě nase­dá do své­ho vozi­dla a odjíž­dí do pouš­tě. Ticho. A pak se na plát­ně obje­ví houf váleč­ných chlap­ců, kte­ří jsou mu v patách. Efekt je str­hu­jí­cí a niter­ný - ben­zi­no­vý cha­os, kte­rý je o to účin­něj­ší, že mu před­chá­zí těž­ké ticho. Zdá se, že Miller obje­vil jis­té kouz­lo ve fil­mo­vém pro­po­je­ní těch­to dvou prin­ci­pů, a to jak na plát­ně, tak v záku­li­sí.

„Na té nej­jed­no­duš­ší úrov­ni,“ pokra­ču­je Miller, „je Furiosa o někom, kdo je od domů jako dítě, dá si slib, že se vrá­tí, a celý život se sna­ží dostat domů. Je to ody­sea. Smyslem ody­sey nejsou ani tak samot­né udá­los­ti, kte­ré se ode­hrá­va­jí, jako to, co se děje s duší hlav­ní­ho hrdi­ny. Jde o to, kým se sta­ne.“

V pří­pa­dě Furiosy - pří­bě­hu o půvo­du hrdin­ky, kte­rý se vyrov­ná Šílenému Maxovi ve fil­mu Fury Road - potře­bo­val Miller najít her­ce, kte­rý by doká­zal ztě­les­nit hrdin­ku v obdo­bí její­ho dospí­vá­ní a vývo­je, aniž by při­tom obě­to­val coko­li z vro­ze­né drs­nos­ti posta­vy. A tak se obje­vi­la Anya Taylor-Joy.

„Bylo to v polo­vi­ně natá­če­ní a při­šla mi zprá­va od reži­sé­ra Edgara Wrighta, s nímž jsem pra­co­va­la, že si se mnou chce George Miller pro­mlu­vit,“ vyprá­ví Taylor-Joyová, kte­rá prá­vě fini­šu­je v kosty­mér­ně. „Celé mé tělo bylo jako pod prou­dem. Měli jsme s Georgem FaceTime a on mi kla­dl všech­ny ty lehce záhad­né otáz­ky: „Jak dob­ře umíš jez­dit na motor­ce? Jsi ochot­ná dělat vlast­ní kaska­dér­ské kous­ky? Nakonec mi vysvět­lil, že dělá prequel k Fury Road, pří­běh

Furiosa, a zeptal se mě, jest­li by mi neva­di­lo zúčast­nit se kon­kur­zu. Chtěl, abych před­ne­sl řeč z fil­mu Network, pro­slov „Mad as Hell“. Je to v pod­sta­tě rozzlo­be­ná pros­ba hla­sa­te­le zpra­vo­daj­ství, kte­rý poža­du­je, aby se lidé posta­vi­li a bojo­va­li za to, co je správ­né, pro­to­že svět, ve kte­rém žijí, je tak ďábel­ský.“

Ptám se Taylor-Joy, jaké to bylo, když se dozvě­dě­la, že roli zís­ka­la. „Byla jsem sama ve svém bytě v Belfastu,“ vzpo­mí­ná s úsmě­vem. „Běhala jsem po celém bytě a kři­če­la.“

Vzít na svá bed­ra pověst tak uctí­va­né posta­vy by nebyl malý úkol. Joy se vrh­la do pří­prav na roli, pro­to­že ji čeka­la spous­ta kaska­dér­ských kous­ků a epic­ké podí­va­né. Producent Doug Mitchell seděl v prv­ní řadě a sle­do­val její pro­mě­nu.

„Vrhla se do toho dlou­ho před pří­pra­vou,“ říká Mitchell. „Není zrov­na sval­na­tá, tak­že muse­la pro­jít vel­mi přís­ným a nároč­ným tré­nin­kem. Měla pět tre­né­rů - osob­ní tre­né­ry, akč­ní tre­né­ry, tre­né­ry boje, motor­ky, auta a tak dále. Pracovala se vše­mi těmi­to růz­ný­mi pro­fe­si­o­ná­ly a zdá­lo se, že ji to oprav­du baví. Dala si na tom zále­žet a mys­lím, že v této roli podá­vá ohrom­ný výkon.“

Miller Mitchellovým názo­rům sekun­du­je: „Svět Furiosy je vel­mi lako­nic­ký. Slova jsou pou­ží­vá­na jako for­ma oká­za­los­ti. Nejsou rekre­ač­ní, jsou tu pros­tě pro­to, aby sdě­lo­va­la pod­stat­né infor­ma­ce. Tyto posta­vy toho moc nena­mlu­ví, tak­že toho musí hod­ně říct už jen tím, že jsou pří­tom­ny před kame­rou. Anya to umí na jed­nič­ku.“

Furiosina neme­sis - zvrá­ce­ný dema­gog z Pustiny zná­mý jako Dementus - je cha­risma­tic­kou pro­ti­vá­hou v její sna­ze o návrat domů. Miller ho popi­su­je tak­to: „Dementus je váleč­ník, kte­rý spa­dá do stej­né­ho vzor­ce jako mno­ho his­to­ric­kých postav: Dementus se podo­bá Čingischánovi, Hannibalovi, lidem, kte­ří se vyda­li na pochod přes obrov­skou roz­lehlou zemi a pohl­ti­li všech­ny její zdro­je, aby si ji pod­ma­ni­li. Tento vzo­rec se v ději­nách opa­ku­je stá­le doko­la.“

Pro ztvár­ně­ní rtu­ťo­vi­té­ho, ale uhla­ze­né­ho anta­go­nis­ty se Miller obrá­til na své­ho aus­tral­ské­ho kole­gu a mezi­ná­rod­ní super­hvězdu Chrise Hemswortha. „Chris je neu­vě­ři­tel­ně ohle­du­pl­ný ke svě­tu,“ říká Miller. „Velmi vší­ma­vý, vel­mi sebe­vě­do­mý. Požádal jsem ho, aby si pře­če­tl scé­nář, a on posta­vu oka­mži­tě pocho­pil. Nejenže věděl, co má udě­lat, aby posta­vy dosá­hl, ale vel­mi dob­ře chá­pal, jak to zapa­dá do kon­tex­tu celé­ho pří­bě­hu.“

„Komplikovaný jedi­nec,“ popi­su­je Hemsworth svou posta­vu ve fil­mu. Dnes je herec popr­vé na pla­ce. Mluvíme spo­lu v mas­kér­ně, zatím­co Hemsworthův mas­kér Matteo Silvi mu na nos nasa­zu­je pro­té­zu při­po­mí­na­jí­cí zobák.

Pokračuje: „Všichni jsme si vědo­mi, že je to pro nás důle­ži­té: „Dementus je pro­duk­tem toho­to svě­ta, této násil­né rea­li­ty Pustiny. Byl zma­ni­pu­lo­ván a vytva­ro­ván tou­to zku­še­nos­tí, zku­še­nos­tí nesmír­né boles­ti a ztrá­ty. Ale tako­vé je tohle mís­to, víš? Všechno je tak zou­fa­lé a jde jen o kaž­do­den­ní pře­ži­tí. Je v něm hloub­ka, kte­rou, jak dou­fám, lidé uvi­dí. Ne že by to ospra­vedl­ňo­va­lo jeho činy, ale dává vám to pocho­pit, proč páchá tak drs­né, násil­né činy. Myslím, že v jeho mys­li jde o pře­ži­tí.“

Sledovat trans­for­mač­ní pro­ces, při kte­rém se pra­cu­je s pro­té­za­mi, je něco, na co se dá dívat. Samotný nos není nijak pře­di­men­zo­va­ný ani pře­hna­ný, ale na Hemsworthově tvá­ři se jem­ná vari­a­ce hod­ně vyjí­má. Je to prá­vě ten­to druh zruč­né­ho a zku­še­né­ho řemes­la, kte­rý pomohl oddě­lit tuto sérii od jejích akč­ních pro­tějš­ků. Ďábel je - a vždyc­ky byl - v detai­lech.

„Jedním z hlav­ních Georgových prin­ci­pů je, že pokud má něco pře­žít, musí to mít vro­ze­nou hod­no­tu,“ říká pro­dukč­ní desig­nér Colin Gibson. „Touto hod­no­tou může být krá­sa. Může to být mecha­nic­ká hod­no­ta, může to být kon­strukč­ní hod­no­ta. Může to pros­tě poskyt­nout nej­lep­ší pro­stře­dek k zabi­tí toho par­chan­ta, kte­rý vás chce zabít, ale musí to být něco, co sto­jí za záchra­nu.“

Tento filo­zo­fic­ký pří­stup k detai­lu a desig­nu je mož­ná tím, co dělá Millerovu Pustinu tak niter­ně pou­ta­vou. S vědo­mím, že se při jeho tvor­bě nešet­ři­lo, je vše na plát­ně pro­dchnu­to vel­kým význa­mem (zřej­mým i abs­trakt­ním). Nemůžu si pomoct, ale na otáz­ku, zda je to mož­né, mi vět­ši­na Millerova štá­bu odpo­vě­dě­la prá­vě tak­to. Zapisuji si poznám­ky, kte­ré poz­dě­ji zní jako moud­rá pří­slo­ví („Budoucnost je tady, jen je nerov­no­měr­ně roz­lo­že­ná“). Zdá se, že filo­zo­fic­ké myš­len­ky jsou na prv­ním mís­tě, ve spo­je­ní s absen­cí jaké­ko­liv povrch­nos­ti. Zdá se, že Millerův pře­mýš­li­vý pří­stup je stej­ně účin­ný jako nakaž­li­vý.

Když pro­duk­ce pro dnešek kon­čí a štáb začí­ná roz­bí­jet kuli­sy, setká­vám se s Millerem, abychom se, jak před­po­klá­dám, rych­le roz­lou­či­li. Místo toho se zdá, že by se rád vrá­til k mé před­cho­zí otáz­ce: Co inspi­ro­va­lo pří­běh Furiosy? Nezdá se, že by jeho zájem pra­me­nil z povin­nos­ti dát správ­nou odpo­věď, ale z tou­hy najít prav­di­vou odpo­věď.

„Muselo to začít v mlá­dí, se suro­vým mate­ri­á­lem toho, kým člo­věk byl. Furiosa je jed­ním z těch dětí, a já je urči­tě znám, kte­ré mají ve vel­mi mla­dém věku obrov­ské zdro­je, obrov­ské schop­nos­ti. A není to tak, že by jed­no­ho dne někdo při­šel a poma­zal je na dospě­lé. Většinou se jim nedo­stá­vá tako­vé péče jako ostat­ním dětem, a přes­to si doká­žou najít ces­tu ve svě­tě, aniž by je to zni­či­lo. To jsem vždyc­ky obdi­vo­val. Znám lidi, kte­ří si pro­šli růz­ný­mi věc­mi, pře­ko­na­li je a zís­ka­li sílu. Je to sou­část vzni­ku lid­ské bytos­ti. To mě vel­mi fas­ci­nu­je, a pro­to jsme vyprá­vě­li pří­běh Furiosy.“

Do popře­dí mé mys­li se vra­cí otáz­ka ale­go­rie, roz­žha­ve­ná pod­sta­tou Millerových slov. Zrychlení a zpo­ma­le­ní. Okamžiky boles­ti a oka­mži­ky lás­ky. Zelená mís­ta míru a Pustiny ovlá­da­né nási­lím. Smyslem ale­go­rie však není pře­klad, stej­ně jako smys­lem ody­sey není expo­zi­ce. Jde o vnitř­ní ces­tu, pomě­řo­va­nou zku­še­nos­tí živo­ta v naší době. V tom­to svět­le si nemo­hu pomo­ci, ale v míře Millerova díla čtu varo­vá­ní. Jak rych­le se Furiosin býva­lý svět pro­pa­dl do pís­ků Pustiny? Čím se sta­ne­me my?

Děkuji panu reži­sé­ro­vi za jeho pro­myš­le­nou odpo­věď. „Vím, že je to dlou­há odpo­věď,“ říká Miller, „ale vy ji bude­te moci zkrá­tit.“

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře