Good bye, Lenin!

Hořce úsměv­ný až dojem­ný pří­běh o vzta­hu syna a mat­ky z doby ne tak dáv­no minu­lé aneb film pro pamět­ní­ky i pro mlad­ší, zejmé­na němec­ky mlu­ví­cí gene­ra­ci.

Zápletka fil­mu vzni­ká v době, kdy v Německu dochá­zí k pádu ber­lín­ské zdi a Německo se sjed­no­cu­je... Když Alexova mat­ka na uli­ci nara­zí na pro­ti­so­ci­a­lis­tic­kou demon­stra­ci, kte­ré se účast­ní i její syn, dosta­ne infarkt, kte­rý způ­so­bí její dlou­ho­do­bé koma. Po téměř zázrač­ném pro­bu­ze­ní léka­ři Alexe varu­jí, že se jeho mat­ka nesmí jak­ko­li roz­či­lo­vat. A tak se spus­tí kolo­toč úsměv­ných pod­vo­dů, při kte­rých Alex hra­je pro mat­ku diva­dlo, aby nepo­zna­la, že komu­nis­mus je fuč.

V sou­vis­los­ti se shléd­nu­tím fil­mu nás napadly někte­ré zají­ma­vé otáz­ky...

Jak se Ti líbi­la posta­va Rainera?

Bart: Že by mi byl nějak zvlášť sym­pa­tic­ký osob­nost­ně, to ani náho­dou, ale kaž­do­pád­ně si zaslou­ží pozor­nost kvů­li své­mu výstu­pu při mat­či­ných naro­ze­ni­nách. Jak vůbec neměl páru o tom, co to bylo žít na výcho­dě, to bylo kou­zel­ný.

Filmoň: Mě teda zvlášť zau­jal Rainerův úbor. Všichni akté­ři vypa­da­li v šatech ze soci­a­lis­mu zají­ma­vě, ale Reiner půso­bil doslo­va směš­ně.

Jaká scé­na Tě nej­víc zau­ja­la?

Bart: Rozhodně coko­liv, co se týka­lo tele­viz­ní­ho vysí­lá­ní. Už samot­ný nápad natá­čet vlast­ní obráz­ky pova­žu­ju za geni­ál­ní a ten způ­sob, jakým to bylo udě­lá­no a co z toho vždyc­ky vylezlo, tomu nasa­dil koru­nu.

Filmoň: Nejlepší byla socha Lenina letí­cí po Berlíně. Hodně mi to při­po­mí­na­lo zcé­nu z bon­dov­ky Zlaté oko, kdy se James řítí po měs­tě v tan­ku, na němž trů­ní obrov­ská jez­dec­ká socha.

Měl/a si někdy Spreewaldské okur­ky?

Bart: Okurky milu­ju, ale nevím o tom, že bych jedl někdy zrov­na tyto. A nejsem si jist, že je vůbec ješ­tě vyrá­bě­jí. I když kdo ví… Po úspě­chu toho­hle fil­mu se tře­ba někdo pus­tí do jejich pro­duk­ce. Až poje­du do Německa, tak se po nich poo­hléd­nu.

Filmoň: Spreewald nebo Znojmo. Není to jed­no? Pro mě hlav­ně nesmí být moc kyse­lé.

S jakým oče­ká­vá­ním si šel/šla do kina?

Bart: Já jsem si před­sta­vo­val, že Lenin je kome­die od začát­ku do kon­ce. Ale ouha, on je to spíš pří­běh o lás­ce syna ke své mat­ce, zasa­ze­ný do obdo­bí pádu komu­nis­mu. A z toho pra­me­ní ty vti­py, kte­ré se ve fil­mu obje­ví. Přestože jsem ale čekal něco jiné­ho, výsle­dek mě urči­tě nezkla­mal.

Filmoň: Podobně jako Bart jsem čeka­la vět­ší sran­du. Nakonec mě ten film ale víc vzal spíš při­po­mín­kou té doby, kdy padal komu­nis­mus. Je to tro­chu sadis­tic­ké, ale tahle doba se mi líbi­la.

Můžeš to porov­nat s Pupendem?

Bart: Oba fil­my těží z toho, že lidé mys­lí na dobu uply­nu­lou a na ty para­do­xy, kte­ré se teh­dy děly. Filmy mají spo­leč­né­ho jenom to, že se ode­hrá­va­jí za komu­nis­tů. Pokud bych měl porov­nat, jak mě kte­rý film potě­šil, tak roz­hod­ně Lenin. Mělo to něja­ký uce­le­ný děj, byl to pří­běh.

Filmoň: Ne, ne Barte. Pupendo se ode­hrá­vá ve sku­teč­ném komu­nis­mu. Kdežto v Leninovi komu­nis­mus pohřbí hned na začát­ku a pak si na něj jen hra­jou. Pupendo mi při­šlo víc depri­mu­jí­cí.

Vzpomínal/a si na same­to­vou revo­lu­ci

Bart: Film obsa­hu­je mno­ho dobo­vých uká­zek. Já jsem se sna­žil vyba­vo­vat sou­vis­los­ti pádu zdi a same­to­vé revo­lu­ce. A taky se mi mih­ly hla­vou ti vyzbro­je­ní poli­caj­ti na Národní tří­dě, když uka­zo­va­li ty nechrá­ně­né při demon­stra­cích v Berlíně…

Filmoň: Ano, už jsem na to nara­zi­la. V těch dobo­vých zábě­rech byla vidět ta soudrž­nost lidí. A hned v jed­né z úvod­ních scén se mi taky, stej­ně jako Bartovi, vyba­vil 17. lis­to­pad u nás.

O filmu:

Oficiální web: Bacha, je to v Němčině
Režie: Wolfgang Becker

Scénář: Wolfgang Becker, Bernd Lichtenberg

Hudba: Yann Tiersen

V hlav­ních rolích: Daniel Brühl, Katrin Saß, Chulpan Khamatova, Maria Simon

Rok: 2003