Když věčně hladový domácí učitel William Shakespeare (Paul Mescal) potká divokou volnomyšlenkářku Agnes (Jessie Buckley), zrodí se příslovečná láska jako trám, v jejímž průběhu se jim narodí tři děti. Protože rodinu je třeba živit a zároveň uspokojovat Williamův dramatický talent, tráví on většinu času v Londýně budováním svých snů, zatímco Anges se na zdánlivě idylickém anglickém venkově snaží ve všech směrech zabezpečit domácnost a všechny tři děti, dvě dcery - Susannu (Bodhi Rae Breathnach) a Judith (Olivia Lynes) - a syna Hamneta (Jacobi Jupe), jenž touží pokračovat v otcových šlépějích. Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a v Anglii za vlády královny Alžběty I. to platilo obzvlášť. Když rodinu postihne nevýslovná tragédie, otřese to i zdánlivě nezničitelným vztahem mezi Williamem a Agnes. V temnotě a zoufalství se Shakespeare vybičuje k napsání svého vrcholného díla, tragédii o Hamletovi. Světu tím nadělí nezapomenutelný příběh a sobě a své ženě lék na žal a trápení...
Už díky svým prvním filmům Songs My Brothers Taught Me a Jezdec se režisérka a scenáristka Chloé Zhao začala dočkávat většího a většího uznání, za její 3. film s názvem Země nomádů si již došla pro Oscara za režii. Její další kroky byly blockbusterové, konkrétně se chopila komiksovky Eternals. V kontextu Marvel Cinematic Universe se možná jednalo o poměrně svěží komiksovou podívanou (sama Zhao superhrdinské filmy vnímá jako moderní verzi mýtů, přesně tak se proto snažila ke svým Eternals přistoupit), divácké přijetí a především nevalný komerční úspěch nejspíše zaručili, že i když by Zhao chtěla, pokračování jen tak nevznikne. Zhao přesto nechce úplně opustit svět mainstreamu – už tento rok by ostatně měla stát za rebootem seriálu Buffy, přemožitelka upírů. Po Eternals jí nicméně čekal návrat ke komornějšímu filmu. A i aktuálních 6 nominací na Zlaté glóby (včetně té za režii) naznačuje, že by si filmem Hamnet mohla u mnohých Zhao po Eternals napravit reputaci.
William Shakespeare je anglický dramatik, kterého nejspíše není třeba dvakrát představovat. I když nadále existují spory o Shakespearovo autorství (tyto konspirace podpořil mimo jiné film Anonym od Rolanda Emmericha), ve scénáři, za kterým stojí Zhao spolu s Maggie O’Farrell (autorkou knižní předlohy), je Shakespeare tím talentovaným dramatikem, i když je zpočátku pouze chudým domácím učitelem. Hlavní postavou poté, stejně jako William, je také jeho osudová žena Agnes. Ta se v podání Jessie Buckley v podstatě stává jeho múzou. Je to ona, která rozpozná jeho talent, zároveň ho nasměřuje k tomu, aby se stal mužem, který se svým odkazem stal nesmrtelným. Příběh ovšem nekončí tím, že by se z Williama Shakespeara stal uznávaný autor. Ne nadarmo ostatně psaný prolog uvede, že v tehdejší Anglii (přelom 16. a 17. století) byla jména Hamnet a Hamlet považována za varianty stejného jména.
Do jisté míry moc nezáleží na tom, jak moc velký vztah má divák k Shakespearovi. Spíše než o Shakespearovi a jeho odkazu je to příběh o ztrátě dítěte a snaze se s ní nějak vyrovnat. Shakespeara formovala ve formě psaní divadelních her. Právě smrt jeho syna stála za Hamletem, kterého jde bez přehánění označit za minimálně jednu z nejslavnějších Shakespearových her. Zhao stojí za výpravou do dobové Anglie, která dokáže působit neskutečně realisticky (i díky sázce na přirozené osvětlení). Skutečně to vypadá jako návrat do časů, kdy nikdo nemohl čekat, jak velký odkaz za sebou Shakespeare zanechá. Byl to pořád muž z lidu, který psal své hry pro další lidi z lidu. A jeho vypravěčské ambice se nezlomily ani v momentu, kdy si procházel jednou z největších tragédií, kterou může průměrný muž ve svém životě zažít.
V kostce jde o příběh o lásce, tragédii a zrození. A schopnosti přetavit žal do kreativního procesu. A o tom, jak ten možná může sjednotit něco, co se zdá jako zpřetrhané. Je to film o formování životem uměním. To z Hamneta automaticky dělá mnohem víc než pouhé dobové drama a zdánlivě tuctový biopic. Mnozí tak mohli Hamnet předem vnímat jako přílišnou sázku na jistotu a snahu uznávané filmařky se po mainstreamovém (pro mnohé) přešlapu tak nějak přiměřeně zavděčit, tím by ovšem Zhao pouze neskutečně křivdili.
Tímto filmem Zhao opět potvrzuje, že je po tvůrčí stránce někde jinde. Její cit pro příběhy s hlubším významem, který se neodhalí na první pohled, je zřejmý každému, kdo jí věnuje pozornost – a mnozí kolegové by jí ho mohli závidět. V případě Hamneta je velkým trumfem jeho syrovost. Přesně taková, která je vlastně patrná už v momentech, kdy dochází ke sbližování Williama a Agnes. Ženy, která má velmi blízký vztah k přírodě, tedy věc, kterou mají s režisérkou společné. A i proto ve filmu příroda sehrává svou roli. A nepřímo i v emocionálním finále, ve kterém dojde i na Maxe Richtera, který se pravděpodobně jen tak neomrzí v momentech, kdy jen podtrhuje emocionální gejzír, který se na diváka chystá i bez hudebního doprovodu. A to i v momentech, kdy tu přírodu ztělesňují jen levné dobové divadelní kulisy. Anebo prostě jen emoce, které výteční herci zvládají uhrát naprosto přesvědčivě. Motivy, které film rozvíjí od prvních momentů, se minimálně dočkají výtečného vyústění.
Hamnet je také filmem, který snadno vrhá tak trochu jiný pohled na Hamleta, především na nejslavnější monolog Být či nebýt. Film, ve kterém se prolíná radost a smutek, nejvíce o tom poté vypovídá především herecký výkon Jessie Buckley, která v jedné roli vystřídá několik poloh, v každé z nich je poté po herecké stránce fascinující. Právě skrze ni se ukazuje, že je film méně o Williamu Shakespearovi a více o tom, jak se může kdokoli vyrovnávat s bolestí a ztrátou. A že rány na duši je možné zmenšit, i přes fakt, že nikdy tak úplně nezmizí. Je to film plný emocí, přitom ne způsobem, který vyvolává pocit kýčovitosti či prvoplánové honby za dojetím. Mnoho diváků bude nejspíše snadno při sledování filmu sahat po kapesnících, neznamená to ovšem, že by to shazovalo inteligenci filmu. Minimálně v rámci toho, jak přesně k vyobrazování emocí tenhle film přistupuje. Například dobové vyobrazení hry Hamlet už netrumfne sebelepší pokus o divadelní záznam.
Jde o příběh o zakázané lásce (alespoň zpočátku), o prožívání emocí, tragédii, transformaci osobní tragédie v umění s přidanou hodnotou, konfrontaci přírody a civilizace (kontrast dvou těhotenství Agnes), především ovšem o truchlení a o tom, jak i k němu jde přistoupit kreativně. Nádherná kamera polského kameramana Łukasze Żala dojmy z této podívané jen umocňuje, protože kombinace přirozeného osvětlení, pečlivé kompozice záběrů a symboliky přírody vytváří jeden z esteticky nejvýraznějších filmů uplynulého roku. Právě po celý minulý rok se o Hamnetovi mluvilo jako o jasném oscarovém favoritovi, jeho pravděpodobný úspěch minimálně v rámci počtu nominací poté nejde zpochybnit. Zhao potvrzuje pozici jedné z nejtalentovanějších filmařek současnosti, Mescal i Buckley poté předvádějí jedny z nejlepších výkonů v rámci svých kariér. Do velké míry tak moc nezáleží na tom, jak moc se příběh Hamneta zakládá na skutečných faktech a zda pouze nevychází z nepotvrzených domněnek. Sílu téhle emocionální podívané to vůbec v ničem nesnižuje. Pozice černého koně nadcházející oscarové sezóny je tak z několika důvodů naprosto pochopitelná.
Hamnet je film, který dokáže propojit osobní tragédii s univerzálními emocemi. Jde o příběh o zakázané lásce, o ztrátě dítěte, o truchlení a o tom, jak se s bolestí dá kreativně vypořádat. Chloé Zhao potvrzuje svůj cit pro hluboké a emocionálně syrové příběhy, zatímco Jessie Buckley a Paul Mescal předvádějí jedny z nejpůsobivějších výkonů své kariéry. Kombinace pečlivě komponovaných záběrů, přirozeného osvětlení a symboliky přírody podtrhuje, že jde vizuálně i obsahově o jeden z nejvýraznějších filmů loňského roku. Síla Hamneta funguje i díky sázce na univerzálnost emocí, které diváka zasáhnou a pravděpodobně jen málokoho nechají chladným. Hamnet tím jen podtrhuje, že Chloé Zhao patří mezi nejvýraznější filmařky současnosti. A to nejen díky jejímu schopnému kombinování krásy se syrovostí a jejímu citu pro velmi specifické příběhy…
